- Psychadelics

IAMFADING!!!...-

5. listopadu 2013 v 15:21 | Shagua de Sanguinis
Přísahám a čekám na lepší chvíle nebudou, nic lepšího mě nečeká… všechno není o štěstí. Ano, cítím se nešťastně, umím si z toho dělat srandu ale tiše tu pojídám slzy, Jako vánoční prasklá ozdoba čekám až mě někdo hodí na skládku aby moje barva mohla vyprchat v raních deštích ovadlého podzimu. Peklo je ledová planeta, nic horkého ani krásného. Peklo je díra v hrudi tichá a studená, jako nohy co jsou ledové pod peřinou.
Na jednu stranu řveš v sobě, umři umři umři… na druhou stranu nechceš nic jiného než tu pusu na čelo kterou ti vždycky dával, nechceš nic než obejmout a poznat to že tě někdo má rád. Ne jsi prasklá mýdlová bublina rozbitá na tisíce kapiček. Nic nevíš nic necítíš, chceš zvracet a umírat, chceš nic nedělat a nenávidět.

Ale to je téměř jediná věc kterou doprdele neumíš… neumíš je nenávidět.

mozkový tok

3. června 2013 v 16:35 | Shagua Akitsumi
Vidím. Slyším. Cítím. Přemýšlím. Jsem bytost. Inteligentní. Nechávám volně plynout myšlenky a poslouchám písničku. The Speed of Pain. Vystihuje to vesele ponurou náladu. Vystihuje moje city. Jsem křehká jako květina, jsem tvrdá jako kámen. Necítím bolest, jenom ten zvláštní pocit. Tu divnou chvilku blaha kdy se něco děje. Vnitřnosti jsou napružené a nervní protože na něco kašleš a je ti to jedno ale vlastně ti to jedno není. Teď je šance něco změnit, jde jenom o to se jí chytit. Jde jenom o to něco dělat. I když jsou tři ráno a přijde vám to iracionální. Do dnešního dne jsme se nazývala ironickým cynikem, který z romantických věcí strašně zvrací. Ode dnešního dne vím že jsem ztracená romantická duše v moři černých pijavic. Svět je beze smyslu a přece jen ten smysl má.

Miluji abych trpěla, nebo miluji utrpení. Možná obojí. Když je člověk, normální člověk zamilovanej, bývá šťastný. Ale v mém případě je moje láska zničujcí jako kyselina co leptá skleněné srdce zvonu. Milovat bolí, ale milovat za to stojí, byla jsem dlouhá léta absolutně lady Stonehearth, ale poslední dobou jsem se dostala. Do stavu, kdy pomyslet na mojí oblíbenou větu "chlapi jsou jenom pychny!" mi samotné přijde odporné. A přitom jsem to razila takových let. Ale je mi to absolutně cizí.

A co teď? Umírat, líbat se a milovat? Jsem asi někde mimo svět jsem někde ve vesmíru nikoho. Nikdo to poslouchat nechce a nebude proto píšu tohle…protože můžu,protože to je jediná možnost aby mi nevybouchla hlava..

Prosila bych tanec nad zmrznutou krajinou

9. února 2013 v 16:00 | Shagua Akitsumi
Stála jsem na vrcholu, a jenom málo stačí k tomu, aby se tvoje stojky podtrhly a ležel si znova na zemi. Postavit něco není jednoduché ale mnohem složitější je si to udržet mnohem složitější je na vrcholu dlouhodobě.

Jednou jsem se otevřela někomu. Někomu, kdo pro mě hodně znamenal. Opustil mě, z naprosto směšného důvodu. A já jsem zůstala zase sama, někde uprostřed zmrzlého pole. Uprostřed pole, které je zorané a zmrzlé na kámen, přesto se boříš do půdy skoro po kolena.

Nakonec jsem tím polem utíkala. Po tvářích se mi koulely horké slzy, které v tom mrazu přimrzaly k mým lícím. Tvořily zarudlé cestičky směrem do zadu jak ledový vítr šlehal do mého obličeje a nahého krku. A v dálce jsem viděla jeden strom, bez listů jenom černá silueta pod hvězdami v mrazivém měsíčním světle. Jako by se jeho tenké větve míhali a otvírali se pro mě. Běžím tvrdým polem a vidím jenom ty tiché remízky a ptáci zděšeně letí pryč.

Všechno je živé i pod tím mrazem. Ja se hroutím do ticha pod stromem a vidím měsíc. Do ticha pod smuteční vrbou nejkrásnějším stromem. Dech jde hluboko do mě a ven. Všechno je cizí všechno je pryč. V hrudi cítím bolest až mi slzy vrhknou do očí a proudem klesají dolů, jako prameny řek spadají na zem. Ale dopadají jako zmrzlé perly. Je zima a moje srdce je jako tahle krajina. Prázdné, temné a tiché. Přesto je živé přesto stále umí držet moje tělo na nohou a na světě.

Pak slyším hudbu a vzpomenu na mojí Krev. Slyším píseň, kde mužský hlas říká přesně moje pocity a chtěla bych na ní zatancovat. Chtěla bych se zabořit do náruče mého nejlepšího přítele, a Dante by se semnou jemně houpal jako loď na vlnách a nechal by mě myslet na bolest a na všechno a dal by mi pocit, že jsem v bezpečí. Byl by tu pro mě a pak pro mě byla by tu Nira, a držela by mě za ruku. A nakonec by mě všichni z mojí Krve objali. Drtili by mě v náručí a nespočetné ruce by byly na mém těle a bylo by to zase se smyslem. Celá moje existence by měla smysl. Zase bych věděla, že někam patřím.

Prosila bych svět za tanec s Dantem abych si mohla na chvíli představovat svojí lásku…

Královna - náhled do budoucnosti mých projektů

3. února 2013 v 12:29 | Shagua Akitsumi

Malá ochutnávka mého video projektu, který jsme se rozhodli natáčet do léta, uvidíme jak dlouho nám to zabere.


Královna stála osaměla na planině v trnoví. Viděla svojí princeznu se smát a se Šaškem šachy hrát. Po rtech jí přeběhl mrazivý úsměv a tiše přimhouřila oči. Rytíř se jí dvorně klaněl a nesl její vlečku. Po tváři jí hladil. Královna zavřela své oči. Odstrčila jeho ruku a šla pryč. Lovec šel kolem a proplétal se v trnoví. Díval se na princeznin úsměv, jak se směje šaškově křivé úkloně a královna ho pozorovala zpoza keřů natáhla ruku aby se ho dotkla a při doteku se její ruka začala dotýkat zrcadla. Královna chytla do ruky prut trnoví až se jí zaryl do kůže. A krev bílá jako mléko po rukách jí stékala...-

První Vlog pro blog

20. září 2012 v 19:13 | Shagua Akitsumi
Natočila jsem svůj první Vlog, neboli video blog. Tak se pokochejte! Nemám s tím žádné zkušenosti tak to berte trochu s rezervou. Jsem z toho trochu nervní.

Jak jsem se naštvala dnešního slunného odpoledne

7. srpna 2012 v 20:41 | Shagua Akitsumi
Jelikož jsme s Jadawinem neměli domluvený žádný sport, řekla jsem si, že i bez společnosti se nemusím válet doma jako praso. Měla jsem trenažér v autoškole, který byl vážně vtipný.
Rozjet a zastavit a rozjet a zastavit. Jezdit po oválu, moty, moty. *Vtipná historka od Táty: "No a nedělalo se ti špatně, Já jsem to jednou na ovále na trenažéru rozvalil 120 a pak jsem to musel rozdejchat!"*

Řekla jsem si Barrandov -Chuchle není tak daleko na to abych jezdila autobusem. Půjdu pěšky lesem, který je dělí. Projdu si svá oblíbená místa- vezmu foťák, pak si zamedituji na pahorku a bude to parádní odpoledne.

Inu, šla jsem přes les. Nejdříve mě dost pobavil cyklista, který mi děkoval, že jsem uhnula na stranu. Jel jako blázen, řítil si to z kopce, až se mi zdálo, že za mnou jede 80sátka. Opravdu jsem ten dojem měla přísahám- kousek je dálnice tak ten zvuk motoru mohl být klamný. Najednou se prořítil vysmátý cyklista z kopce dolů, v tom podivném cyklo-oblečku. Jak rychle přijel tak odjel.

Po chvíli prosvištěl postarší pán na Babetě, pak tam z nevysvětlitelného důvodu stál několik minut před zatáčkou. Chvíli koukám a za ním se pachtí obézní jezevčík. Když pes doběhl, pán popojel, a tak to šlo tak dlouho, dokud mi nezmizeli z očí.
Takže si pořídíme psa s co nejkratšíma nohama, nacpem ho jako žok. A pak ho budeme nutit hubnou tím, že pojedeme na Babetě a pes bude za náma běhat. Upřímně jsem se zhrozila. Když chci jít se psem ven, tak si ho vezmu na vodítko a jdu, ale tento přístup mi je proti srsti velice. Buď ke zvířatům mějte úctu, nebo si je radši nepořizujte.


Pak jsem si řekla, že zajdu na své Meditační místečko a následně na vyhlídku. Meditační místo je plné Dubů, a jemné lesní ostřice, která sahá po kolena. Pohlazení po duši. Přijdu tam, a vidím na zemi PET lahve. Jak by řekl Tom "Vyletěla jako pudink!" přesně to se stalo! Lidi jsem v tu chvíli nenáviděla a proklínala. Kouzelné místo s energií a oni to necítí, nevidí. Jsou slepí. Chtělo se mi zvracet. Já se stresuju, když mi upadne papírový eko kapesník, a oni to pohazují jen tak PET láhve.

"Poločas rozpadu PET lahví je udáván až tisíc let, někdy méně. Přitom v Anglii byla minulý rok vyvinuta společností Bellu láhev z obilnin, která se rozpadá za tři měsíce v obyčejném kompostu. Je vyrobena z obilnin. Její cena je jen o něco dražší než klasická PET lahev." Píše se ZDE.

Takže 1 000 let tam bude ta PET lahev ležet a bude trávit celé okolí. Inu, sebrala jsem je a vyhodila jsem do žlutého kontejneru na plasty. To, že si lidé hází odpadky po městech, sami sobě pod nohy, tomu se mohu jedině smát. Pokud se to dotkne míst, která já považuji za posvátné, to už mi ani vtipné nepřijde. Vyhazovat odpad v Chráněném území?

THINK! THINK ABOUT IT MAN! THINK!


A klidně mě nařkněte z toho, že jsem ekoterorista!

Večer s mými Dětmi- O mých přátelích a jiných kecech.

2. srpna 2012 v 8:00 | Shagua Akitsumi
Byla jsem venku, za svými dětmi. Zrovna jsem vytáhla ven Nitrin a Danteho, s nimi tam byla malá Gwen, která na svůj mladičký věk je celkem rozumná. Rozhodně jí baví se s námi bavit, nějspíš jí to přijde, že je ve skutečnosti strašně dospělá. Ale upřímně můj pohled se na to dost změnil.

V naší skupince magorů jsem považována za "Matku" a já se tomu označení vůbec nebráním. Protože opravdu jsem ve skutečnosti jejich Matkou. Některé jsem docela vychovala, některé jsem povzbuzovala, ale ke všem chovám mateřský cit.

Je zajímavé- toto postavení ve společnosti. Lidé, vám věří, protože neklamete jejich důvěru, a všichni se vám svěřují se svými problémy, a chtějí znát váš názor. Zjistíte, že se nemusíte jenom cítit důležitě, ale že jste důležití. A máte hodně pro co žít. Jsem moc ráda, že je mám, i když to někdy skřípe, jsme více než přátelé.


A tady je pár fotek co jsme udělali.

Shagu v celé své kráse, aneb fotky půjdou asi na Daily Gothic, no uvidím!

Kozy na Titulku- stupydyta graduje!

1. srpna 2012 v 1:22 | Shagua Akitsumi
Kdesy zažehl toto, jeden nově přijatý člen do AK. Když si přečtete samotnej úvodník, toho kdo to napsal, v rámci seznamte se s nováčky - A protože všichni chceme návštěvnost že by si slunce nazvracelo do krku, a jsme Khůl jak třešňový kůl na Edwarda, a prstě prtž MUCQ!



Bojujme lidi se stupiditou alespoň chvíli

A ano jsou to moje vlastní prsa!

*RECESE*

Výrazová výrazovost!

21. dubna 2012 v 6:57 | Shagua Akitsumi
Když jsem koukala na jeden hloupý seriál tak mě napadlo takové úplně přírodní focení- které nakonec tak přírodní nebylo. Ale přitom se mi povedlo dostat tam do toho určitý prvek jemnosti. Nemám ráda moc usměvavé pohledy, vlastně je ani neumím a tak mi na tom moc nezáleží.
Můžete se zeptat lidí kolem mě, ale zadumaný až podmračený výraz je moje doména, která je mi vyčítána od dětských let slovy: "No tak! Nemrač se pořád!" a tak jsem to nějak přestala vnímat.
A tak když si otevírám složku s fotkami tak moje slova jsou většinou "Hmm…jo….hmm….skvěle pohrdavé….odpudivé….zářně cynické…" … ehn radši nekomentovat!


Tento je můj oblíbený-.... takový zhrozený..xD


True BlooD is True blood, BITCH!

3. dubna 2012 v 7:02 | Shagua Akitsumi
True BlooD is True blood, BITCH!
První co mě napadne, když koukám na fotky, s umělou krví, na netu, mě napadne, že to není moc realistické. Pak mě to trochu mrzí, že jsou některé, bloody-puddle fotky docela pěkné. Ale stále jsou dosti Béčkové.
No samozřejmě, Shagu se řízla fakt hluboko, když krájela okurky a tekla jí krev, jak blázen. Místo toho aby ošetřila ránu, začala fotit fotky.

A pak je upravila a vzniklo tohle. (Slabší povahy háklivé na krev by to neměli asi číst, ani prohlížet, záleží na vás…-)

Anděl letí nejrychleji do zatáčky!

20. března 2012 v 23:28 | Shagua Akitsumi
Anděl letí nejrychleji do zatáčky!

Když se za sebe podíváte a zjistíte, že vaše křídla jsou divně tvarovaná. Taková jiná a rychlá prostě zvláštní. Ničí vás představa že ostatní jsou hrdí a vaše napůl orlí křídla jsou úžasná. Skočíte si ze stromu, prohnete se do oblouku a pak to ucítíte zrychlení jako blázen jenom proto, že zatáčíte. No a tak plachtíte rychlostí blesku nad krajinou jenom se vlastně houpete ze zatáčky do zatáčky až doletíte nad ledové kry kde vaše pohyby ustanou posadíte se zvolna na zem. Ale vaše křídla jsou moc těžká na to, aby je kra unesla.
Praskne, ale nejste schopni vzlétnout. Vaše křídla vás sama o sobě stahují nížeji a nížeji pod hladinu. Nevidíte nebe, ale topíte se v modré, letíte v modré tichosti.
Nevíte, kde jste, sníte-bdíte. Upadáte v ledové vodě, ale zemřít nemůžete. Jste mimo realitu, jak můžete umřít? Lepší než kdyby vás dostali Kotroni. Ale věčnost spánku v ledu a zmaru? … Proč sníte sen, proboha, kde jsou andělé nesmrtelní a ještě k tomu stíháni přesilou Kotronů?

Prostě a jednoduše proto, že Anděl létá nejrychleji do zatáčky.

Proměna mysli - Psyché moje vlastní

29. února 2012 v 15:54 | Shagua Akitsumi
*inspirace objevena na výstavě "obrazy mysli - mysl v obrazech" v Brněnské Galerii (obrázek patří k této výstavě a je pouze ilustrační)*

Potichu zvedám hlavu. V černotě mé mysli není vůbec nic jenom prázdnota a tichost. Naprosto nový svět. Byly na pozadí té černé promítány barevné skvrny mého života. Vlastně tam nebyla jenom tma. Byla tam moje vnitřní síla. Psyché moje vlastní. Oděná do barevného plátna s hedvábným povrchem, na kterém byly promítány podivné obrazy. Obrazy z mojí minulosti, z mých představ i ze světů ostatních. Ona sama se vlnila jak chaluha ve vodě. Bílé ruce měla nad hlavou a její vlastní bělost jí propůjčovala světlo. Temnota se rozpínala úplně všude, ale přesto byla kruhová, jakoby dálkově kruhová.
Nebylo tu ticho, byla tu mírná ozvěna hlasů a pod hlasem se ozývalo cvakání strojů a všeho co pohánělo můj vnitřní svět.
Tisíce převodů a řetězů kol a koleček bylo nacpáno pod kůži mojí milované vlnivé psyché. Když přemýšlíte, co naplňuje prostor- zjistíte že je to voda. Dýchatelná voda. Teplá dýchatelná voda, která vám proniká do plic a do útrob a do všeho. Jste vlastně v ní… a ne omyl vy tam nejste. Jenom Psyché s bílými vlasy bez nosu a rtů má v hrdle přesně ten tísnivý pocit který máte, když vydechnete, ale nenadechnete okamžitě. Nepotřebuje vzduch k ničemu, nemá potřebu dýchat. Když otevřela oči měla je čistě černé naprosto tiše černé. Jako celá temnota za ní a kolem ní. Vždy ona neviděla nikdy nic jen temnotu a tak měla černé oči, které byly chytré a zvídavé ale nikdy neukojené věděním ani ničím jiným. Její milenec byla temnota její součást taky.
Jsem fascinována

A kdo jsem teď...-?

29. prosince 2011 v 1:27 | Shagua Akitsumi
Zoufalec? Vysloužilá japanofilka? Holka s akutní bolestí hlavy.
Tichá voda. Magik. Centrum dění. Přítelkyně co milovala. Milovaná a zrazená?
Obyčejná holka. Odbornice na chaos. Anděl smrti. Demon bijce.
Umělec. Bavič. Ta holka co je divná. Schizofrenička. Tusťoška.
Šílenec. Jen někdo kdo zapadne v davu. Bezcíle. Ledová královna. Succubus.
Dcera pramatky Země? Prostě někdo, kdo se snaží. Hlupák. Naivka. Ta bez srdce. Kamarádka. Lehce zneužitelná.
Svá?

Mám v tom trochu zmatek...-

Můj svět byl opadaný a podzimní.

5. prosince 2011 v 14:39 | Shagua Akitsumi
Můj svět byl opadaný a podzimní. Mlha zde byla tak nádherná a chlad halil křehké stonky květin. Všude byla krajina, kam jen oko dohlédlo. Lesy a mýtiny, louky s nízkou i vysokou trávou. Bylo zde chladno. Vody svou šedou a kamennou hladinou lákaly nahlédnout do jejich zrcadla. Na malém kopečku tu stál starý a rozvětvený dub. Černá a vrásnitá borka, která mu dávala ještě starší vzhled, podporovala celou monumentálnost.
Na kopečku bylo pár kamenů, roztroušených kolem dokola a pod stromem se něco mihlo. Byl to On, tedy jeho stín. Jakmile se zhmotnil pod stromem, v kruhu se od něj rozptylovalo světlo. Projasňovalo se nebe, objevily se nadýchané mraky. Jako by se po zemi nejdříve rozběhlo jaro, pak léto. Louka rozkvetla kopretinami a jinými bílými květy, které se náhodně vyskytovaly po celé její zelené ploše. Stála jsem v cárovitých šatech na kraji kruhu který on vytvářel a koukala jsem na to jak mlha a zmar mizí z mého světa.
Posadil se pod strom a listy zezelenaly, pomalu se začaly vznášet ke starému temnému dubu. Vraceli se na místa, kde měli samy růst. Kde měly samy krásně plápolat ve větru. Přiblížila jsem se a v mých krocích se objevovala stopa, co všechno zabíjela. To, co vyrostlo, záhy lehalo mrtvé v okolí mých šatů a kroků. Podíval se na mě. Nezalekl se zkázy, která následovala můj příchod pokynul mi rukou a čekal až přijdu. Čekal, až donesu smrt k němu.
Došla jsem až pod strom a kde spadlo pár listů a začalo usychat. Pousmál se a nechal je zase vznést zpět. Koukal na mne z trávy a usmíval se nehybnými rty. Nedýchal. Neviděla jsem žádný projev života. Neviděla jsem to, jak vypadá jako celek, ale jenom jeho obvyklé části. Rty, ruce, krk, vlasy a ony mrtvé a spalující hnědé oči. Tak veliké a naivní, přesto vědoucí. Velice vědoucí.
Natáhl Svojí štíhlou a světlou ruku. Černý široký rukáv haleny mu sjel až po loket a na ruce měl rezavý podzimní mrtvý list. Poklekla jsem naproti němu a sledovala, jak se na jeho dlani pomalu mění ten list. Jak se oživuje, jak do něho proudí voda, jak světlo vnímá, jak se malinko zvětšil a znova se zazelenal do svých živých barev. Vrátil se do vzduchu a vznesl se. Natáhla jsem mrtvolně bledou a baculatou ruku nad tu jeho. A list se zastavil v nekonečné smyčce umírání a znovuzrození. Přiblížil svoji ruku k mojí a celý proces se zrychlil.
Život… Smrt… Život… Smrt…
Přiblížil se ještě blíže. Blíže a blížeji. Nakonec jsem cítila teplo jeho dlaně na své chladné. List se ještě chvíli zmítal, mezi našimi dlaněmi, dokud svůj boj nevzdal a nerozpadnul se v totální zkáze. Nevěděla jsem, jestli jsem zklamaná, nebo ne. Jemu to zřejmě nevadilo už vůbec. Jenom se chytnul moje dlaně a přitáhl mě blížeji. Dotkl se čelem mého. Brnělo to.
Jako kdyby do jeho existence procházela moje smrt a do mé jeho život. Měnili jsme. Teď byl mrtvý on a já živá, a pak zase obráceně. Pak se na stromu objevil znak Manas. A já chápala více než včera, sice jen o trochu ale přesto více-

*ilustrační obrázek*

třeskuto- až květiny znova rozkvetly

27. listopadu 2011 v 23:25 | Shagua Akitsumi

jedna malá vycházka se mi vryla do paměti v podobě tisíce myšlenek a příběhů- chcete si to užít stejně?

[Eld -Månegarm] očistný oheň

23. listopadu 2011 v 22:33 | Shagua Akitsumi
posledních pár dní mě docela zaujalo,- tedy ne v posledních dnech ale v poslední době- tohle:
Docela přemítám o Gaie, matce nás všech, a o tom- jestli na ní náhodou nezapomínáme. Tedy trochu jsem se zase poddala vlivům keltismu a podobným severnější záležitostem. Několik dní v kuse poslouchám pár docela roztomilých a k srdci se přítulných písniček. Tedy, něčemu co mi je blízké, jako kdybych to zažila, jako minulý život a přitom realita. Mám to prostě ráda.


Kdyby někoho zajímal text, protože je okouzlující, dokonce jsem našla i překlad do češtiny... aneb, švédsky neumím!

Padlý je had,
hluboko do propasti.
Spoután řetězem
vykovaným z jeho nenávisti.
Z jeho jedu vznikli skřítci
na krvavých křídlech padlých
Očišťující plameny
nad zemí a mořem...

Déšť padá nad Midgardem
odplavuje jed pryč.
Omývá posvátné kameny;
čisí posvátné háje.
Sluneční paprsky se probouzí k životu
ve zjizvené půdě srdce.
Umírající žhavé uhlíky
znova vzplanou...

Očišťující oheň
hoří nad zemí a mořem.
Byl jsem muž i žena,
čistící požár...

Opět tu stojím
na úpatí stromu.
Háje a haly
ve své bývalé slávě.
Výnos a mír,
silné vazby.
Vlci putují
klidou nocí...

Očišťující oheň
hoří nad zemí a mořem.
Byl jsem muž i žena,
čistící požár...

Očišťující oheň
hoří nad zemí a mořem.
Byl jsem muž i žena,
čistící požár...

Abych řekla pravdu švédsky to umím už na zpaměť! moc se mi líbí, jak to zní. Nutí mě to přemýšlet o Gaie, o matičce, o tom co bude. Zrovna tahle kapela nemá špatné ani ostatní písničky, moc se mi na nich líbí, že nehrají v angličtině. Hodně kapel ze švédska právě hraje, a mě se líbí to kouzlo jejich jazyka.

I can't have you now...

9. listopadu 2011 v 15:55 | Shagua Akitsumi

Nechápu jak někdo může si myslet, že život je jenom normální fraška se vším všudy. Někdy děláme věci na které nejsme pyšní, ale musíme být pyšní na to proč je děláme. Nechápu… nechápu spoustu věcí. Často je nechci pochopit. Jen se mi myšlenky honí hlavou a já hledám ty správná slova pro můj vlastní scénář mého bytí.

Poslouchám písničku… o holce, která byla zamilovaná a on měl nad ní moc, protože ji nemiloval. Tak to někdy bývá. Ale myslím že se to každému někdy stalo… a komu ne, tak ten je v mých očích veliký šťastlivec. Větší než cokoliv. Bohužel se tak chvílemi cítím…

A chcete si ji pustit?...



You don't want me, no
You don't need me
Like I want you, oh
Like I need you

And I want you in my life
And I need you in my life

You can't see me, no
Like I see you
I can't have you, no
Like you have me

And I want you in my life
And I need you in my life

You can't feel me, no
Like I feel you
I can't steal you, no
Like you stole me

And I want you in my life
And I need you in my life

Řeka života často semílá i ducha

24. září 2011 v 19:01 | Shagua Akitsumi
Když vidím, kde jsou všichni ostatní, chce se mi křičet. Chce se mi utíkat jako malé holčičce a vztekle kopat do všeho co potkám. V očích se mi mažou první slzy za dnešek. Jsem v háji. Nechci- nic nechci! Jen lehnout a snít. O ideálním světě, kde jsou jenom krásní muži, ženy a já patřím mezi ně. O světě kde mi všichni rozumí.
Jsem naštvaná. Frustrovaná, já nevím, co mám k tomu říct. Nevím proč. Jen tak potichu mne bolí hlava a vím, že mám moc práce. Myšlenky na práci mne drží na vzduchu. Na dokonalé výpisky z přednášek, zpracované jako bůh. Odvykla jsem si být dobrá. Jenom dobrá. Vždy jsem chtěla být perfektně nedokonalá. Moment, taková jsem, ale proč se naštvu, když někdo v mém okolí něčeho dosáhne. Najde práci, vydá knihu, složí píseň, uvede přehlídku. Chci brečet. Jsem k ničemu, opravdu si tak přijdu. Moje méněcennost je tak evidentní, že si chci lidi kupovat informacemi. Že když se snažím a všem rozesílám přednášky a podobně, že mě neopustí.
Jsem naivní, jak mladé tele. Nejsem nic víc než to kdo jsem. Proč mne všechno ničí. Přijdu si blbá, až kravsky tupá. Prostě jenom koukám a přemýšlím.
Když jsem se bavila se staršíma holkami na koleji… ony na mne koukaly, jako kdybych byla, já nevím co. Proud informací se na ně šinul, a ony to strašně žraly. A mně se to líbilo, jen mi přišlo, že toho vím strašně málo. Jako kdyby na mě křičel Sokrates, že přesně o tom to bylo. Ale nechápu- nemohu pochopit. Co přesně mi v tom životě chybí, skvělá škola co mě baví- zajištěná- svobodná- ve své podstatě si mohu dělat co chci… pro některé pohádka. Pro mne klec.
Někdy chci sníst jed na krysy a jen tak lehnout, zvracet a koukat na mraky jak plují na obloze. Dokud ze mne nevyprchá i poslední nádech. Abych pošla jako ta nejmenší nejhloupější krysa. Krysa v lidském těle.
A i tak bych se cítila mizerně špatně a bídně. I tak by mě to nepřinášelo radost. Jenom bych
se trápila. I v poslední minutě bych přemýšlela, jestli to mělo cenu, tahle potupná inkarnace. Jestli jsem chtěla žít. Stále hledám nějaké známky u někoho. Známky o tom že nade mnou přemýšlí, že mu přijdu zajímavá, že mu přijdu jedinečná, ale v mém okolí nikdo někdo takový není, kromě mého Miniho. Ale prostě k němu se nedokáži v tuto chvíli upnout, musím to zvládnout, tak jak mi to bylo přiděleno, samotné.
Jsou z toho jenom dvě východiska, buď se zničím a zemřu jak svojí rukou, nebo rukou někoho jiného, ale ne jeho při viněním. Nebo to přejdu.
Ale opravdu často přemýšlím nad tím jestli, jsem doopravdy sobec, nebo ne. Často si přijdu že ano, ale pak přijdou ve chvíle, kdy vařím jídlo a schválně tam hodím víc těstovin, abych mohla dát spolubydlící. Aniž by mne kdokoliv požádal, posílám poznámky. A pak… je tu pusto.
Nechápu své pocity a myšlenky. I tento článek je jako řeka. Někde pluje pomalu, někde rychle. Je to prostě na mne moc.

Tohle je peklo, to pravý místo... -

15. září 2011 v 22:02 | Shagua Akitsumi


Tohle je peklo, to pravý místo pro život. To místo kde zničíš svoji duši, roztrháš ji na kousky a pověsíš ji na prádelní šňůru. Když se ti pak nebude líbit její barva, tak si koupíš levnou barvu na vlasy a přebarvíš ji falešným smrdutým tonem. Stejně jednou vezmeš rezavou jehlu a začneš to všechno sešívat. Roztrhané, nahnilé a zkažené. Režná nit ti bude trhat svaly na kousky, protože je hrubá, není to nic příjemného. Vpich. Táhnutí. Škubnutí. Zatmí se ti před očima, utrhl sis kousek masa z ruky. Sakra. Tak jenom se zvedneš a hodíš ho na rozpálenou pánev. Plynový hořák dělá svou nejlepší práci a jídlo se dusí na pánvi. Koukáš na kousek sebe, jak se pomalu dusí a mění. Nakonec se nad ním slituješ a vyndáš ho holou rukou z pánve, odneseš ho na záchod a hodíš ho do špinavé mísy. Spláchneš za tím kouskem sebe. Za svou podstatou.

Tvůj byt podoben hnusnému feťáckému doupěti, stejně smrdí, jako ty sám. Zabouchneš za sebou okopané dveře. Jdeš nahoru, blíží se ráno. Pomočené schody tě nutí svým odérem krčit nos. Vlezeš na střechu. Rovný panelák. Za Ventilační rourou leží nějaký kluk. Jdeš k němu a poznáš v něm sousedova kluka. Leží tam ve zvratkách na zemi a skelnýma očima sleduje strop. Ah, není tu strop, takže nebe. Kam to kouká. Vlastně nikam. Skloníš se k němu a vidíš rozpíchanou ruku. Šáhneš na jeho ledový krk a usměješ se mrtvole do rozpustilé tváře.
Skončil jsi, chlapče, trochu si to přehnal. Hledáš nějaký vzkaz, nebo něco. Nic. Pomalu se k němu skloníš a ucítíš, že tu leží tak dva dny. Pomalu políbíš mrtvého kluka a zvedneš se od jeho strnulého výrazu. Je krásný tak jak je, měli by si ho pamatovat všichni. Vezmeš řezák a odřízneš mu kousek tváře. Jen tak si tu věc žmouláš mezi prsty a jdeš ke kraji střechy.
Když se posadíš a sleduješ východ slunce, jak se pomalu blíží ta daná minuta. Jak nad obzorem vzkvétají barvy. Přestane tě bavit rýpat nehtem do kousku masa a tak ho hodíš dolů. Chvíli sleduješ, jak padá a pak si ho nevšímáš. Vezmeš řezák a na předloktí uděláš hluboký řez. Maso se rozšklebí do úsměvu a krev teče stroužkou po ruce.

Zabodneš rezavou jehlu do ruky a začneš sešívat. Kolik podhnisaných ran už máš, a kolik jizev. Jizvy ti tvoří novou tenkou pokožku, která je průsvitná. Díváš se na východ slunce a líbí se ti to. Celé tohle se ti líbí. Líbí se ti život narušence. Život toho kdo si ubližuje. Dokazuješ si tak svojí vlastní sebelásku, přes všechny ty rány. Jsou tvoje. Milované znamení. Jdeš dolů, do bytu a zastavíš se u mrtvého kluka. Ha to chce nějaké umění. Začneš řezat.

Opršené Růže!

20. srpna 2011 v 18:24 | Shagua Akitsumi

Růže. Symbol zamilovaných. Někdy je to ale jinak. Svět, ve kterém kvetou mé růže, je úplně jiný. Pochmurný a deštivý. Moje růže povadle vyrůstají z bahnité půdy a kloní své hlavy k zemi. Déšť jim smývá barvu z okvětních plátků, jako stejně smývá barvu ze starých vybledlých plakátů. A ony pochmurně klopí omšelé listy k zemi. Listy na nichž se jeví známky stáří a opotřebovanosti. Jistě květiny, které by nikdo nechtěl ve své zahradě se spoustou pochmurných barev. S krásnými dešťovými kapkami rozlitými všude po celých okrajích i vně květu. S kapkami, co vysávají barvu ze všeho, čeho se dotknou.
A ty růže by vážně chtěli být možná i čerstvé a vzpřímené, ale nejsou. Jen vzduchem se nese jejich těžká vlhká vůně. Která osvětluje svět tisícem světel. Prosakuje skrze bahnitou půdu až k pramatičce Gaie, která sídlí hluboko v nitru Země. A říká všem, že i když deštivé období zničilo všechny květy, stále tu tato konstantní síla je a stále chce být spatřována a pociťována. Tyto květiny se svou chladnou vizáží ukazují jen druhou stranu světa a jeho energie.
Růže jako květina, která fascinuje lidstvo po mnoho generací, se otvírá všem na obdiv. Ale nehledejme perfekcionismus v růžích u stánku, s umělými kapkami rosy. To opravdu ne. Podívejte se do rozblácených záhonů po týdnu letních dešťů. Na ty opršené květy, které přestože vykvetly za morousna a oblačna hrdě kvetou dál. A jejich omšelá barva působí romanticky pobledle a pastelové tóny dodávají životu melancholii.
Možná jsme jiní my, co tyto růže považujeme za mnohem krásnější, než ostatní.

Růže

Povinná planetární výbava/záhuba lidstva.

19. srpna 2011 v 13:47 | Shagua Akitsumi
Ilustrační obrázek (google)Povinná planetární výbava nebo jenom další zbytečná věc, kterou lze zahubit planetu a život na ní. Ano, nezdá se vám to, ale řeč je o toaletním papíru.
Když vezmeme v potaz vznik lidstva, někdy prostě toaletní papír musel přijít a nejenže ho výrobci přidali jako základní položku vybavení k nově vzniklé planetě. Ne, abyste na toto téma přehnaně vtipkovali. Protože toto téma není vůbec vtipné. Nicméně když se nad tím zamyslíme mnoha způsoby, přijdeme k jedinému řešení.
Vlastně svět by byl naprosto ztracen bez toaletního papíru a zánik lidstva samozřejmě by následoval.
I ve vzdálené galaxii s potencionálním životem je toaletní papír, i když mají rektální otvor určitě a zcela jinde, je to naprostá nezbytnost, která je vložena do základního vybavení každé planety. Tento útvar se nejčastěji používá srolovaný na duté trubičky tvrdšího papíru, a musí vyhovovat standardům a pohodlí. Pokud samozřejmě obyvatelé jakékoliv vesmírné hroudy změnili jeho vizáž a design pro své pohodlí- budiž. Ale představa, že pan stavitel nedá toaletní papír na nějakou planetu je značně nepraktická. Přinejmenším pro budoucí či současné obyvatele takového místa. Nikdo by nemusel řešit, proč je toaletní papír tak důležitý. Kdyby vlastně neexistoval. Ale ze zdravotního hlediska je to u obyvatel rozsáhlého vesmíru naprosto nepřípustné. Zkuste si sami žít den bez toaletního papíru.
Nebuďme tedy rigidní a podívejme se na toaletní papír, jako na více účelový prostředek. Kdo ho používá jenom na jednu věc je jistě mírně řečeno ignorant. Protože do toaletního papíru se dá i smrkat, otírat pot či slzy, utírat různé rozlité věci, dají se z něho dělat umělecká díla, oděv, ba dokonce i pro některé tvory je to docela dobrý oběd. V tuto chvíli nemyslím zrovna osoby mladší 19 let trpící Anorexií Nervosou.
Pokud tedy jste se rozhodli toaletní papír den nevyužívat, zjistíte, že život bez něj je naprosto nesnesitelný. A pokud jde ještě o naší milostivou planetu, dodala bych, že lidé by neměli kácet stromy na toaletní papír, což ve většině


času už nedělají. Ale, co si vlastně pomyslíte, že používáte svoje včerejší noviny k tomuto účelu. Ne, nebojte, není to nezdravé, je to naprosto v pořádku, recyklací by se vlastně zachovaly spousty let rostoucích stromů. Bohužel, kdyby byla dostatečná. A kdyby lidé dokázali šetřit, i s takovou banalitou jakou jsou toaletní papíry. Ale zas to šetření moc nepřehánějte, protože začnete zbytečně plýtvat jinde. Holt, lidská povaha je vraždy hodná a naneštěstí nezměnitelná.

Takže naprosto jednoduše si ulehčujte život s toaletním papírem, šetřete matičku Zemi a mějte se krásně.

Cestou necestou...vždycky někam jdeš!

26. července 2011 v 1:57 | Shagua Akitsumi

Život? Napadá vás něco? Mě ano. Je to cesta. Beznadějná a nikde nekončící. Ale kdokoliv po ní jde je jenom beznadějný případ blázna. Možná, že proto po ní všichni kráčíme. A někdy dokonce máme komu podat ruku na té cestě. Takže neváháme a kráčíme.
Jen tak s ničím v kapse. Bez pětníku všichni někam jdeme, i když se nám zdá že stojíme. Nikdy nebudeme stát. Nikdy se nezastavíme. V depresi, v pohodě, v štěstí, v neštěstí všichni putujeme dál…
Ani Ty se nezastavíš, ani ty se neprohneš v pase a nepodíváš se na nebe. Ne všichni půjdeme každou vteřinou k dalším znalostem. Ať sedíme v rohu, nebo běžíme maraton.
Ale víš, když už sedíš v tom dostavníku, který uhání nespoutanou rychlostí ku předu. Narovnej se a porozhlédni se kolem. Nemusíš zastavovat- Nezastavíš. Prostě se rozhlédni kolem a spatři svět. Jehličí, listí a hlínu. Silnici a kamení. Ptáky mezi mraky a samotné mraky. Dívej se na lidi a nadechni se. Vždyť skoro nedýcháš. Nadechni se čistého vzduchu. Esence života.
Vidíš svět kolem Tebe? Jak se točí, aniž by na tebe kdokoliv hleděl. Svět Tě nepotřebuje- Ty potřebuješ svět. Ale když se na něj mračíš tak ti nikdy neukáže zlato a motýlí křídla. Prostě se usměj.
Na to jak se to točí, na to jak ti cesta ubíhá. Usměj se na každou vteřinu. A budeš se cítit líp. Jestli to funguje- nevím, prostě to vyzkoušej. Zasměj se. Zasměj se nahlas na svůj život. Na to jak žiješ a na to co děláš. Na svého bratra, sestru i babičku. Usměj se na neznámé lidi v tramvaji. Usměj se na psa, na kytku a na slunce.
Přijde Ti to naprosto šílené? Ano? Je to šílené, ale o to nejde… jen mi řekni, jak se u toho cítíš!

Memories of Gaia, memories of Love!

17. června 2011 v 21:39 | Shagua-san




Vzpomínám- Tiše kolem mne pluje čas. Já vzpomínám na těch pár okamžiků štěstí, které jsem zažila. Vzpomínám na ně a stojím v dešti. Vzpomínám na její hlas a na její vůni. A nevěřím tomu, že jsem někdy v ni věřila. Proč věřit- když mě zradila. Proč stíhat a rozpínat vlastní pravdu. Proč milovat, když ten druhý jenom lže. Proč se soustředit na studium, které vám nic nepřináší. Proč se smát, když vám smích nic nedává. Proč křičet, když to nic nevyřeší.
Nechat jen slzy mísit se s deštěm. Pomalu a zděšeně hledět do blesků, které se míhají kolem Tebe. Jako Tvoje zloba, co padá z nebe, oni brázdí teplý letní vzduch. Jezdci na blezcích šílení a tvůj život to nezmění. Oni tu budou a ty také. Už nevíš proč nemáš nikdy dost svého trápení. Proč tak rád stojíš v kaluži vlastních slz? Nikdo neví. Co Tě tak na tom životě ničí.
Možná to hledět na místo, kde jsi se houpal na houpačce a trávil dětství, kde roste nový dům podle všech moderních poncepcí. Možná, že ti skácí strom, na kterém jsi prolil mnoho slz. Možná, že projdeš znovu dětsvím a zjistíš, že už to nebude jako dřív. Nikde nebude tradice, jenom bolest v srdcích. Lidé budou chodit a místo, odsouzení se dostane obdivné závisti sebevrahům.
A pak to přijde. Velkoměsto zachvátí celý svět a ty jenom koukáš, jako bys ve svém zraku odrazil celý svět. Zrcadlo tvých očí, nakonec ani vzpomínky neodráží. Neodráží to, že už nikdy Gaia nebude mít moc, ani sílu. Gaia umře, jako ostatní plody života. Protože planeta padne do rukou krutovládce- Člověka.
Nezbudou ani vzpomínky na dětství mezi stromy. Život bude mezi domy, bude hlučný na silnicích. A tak Tě prosím pramatičko Gaio- Zabij nás všechny.

Pramatičko Gaio-
Jsi to nejdokonalejší a bez Tebe, jednou nebude mít život smysl.

šílenství v posledních dnech.

11. června 2011 v 21:15 | Shagua-san


Abych pravdu řekla v posledních dnech jsem šílenější a šílenější. Není to tím že bych měla depresy, nebo tak. Ale prostě jsem se zase vrátila do bodu "to be Happy" . A po tak dlouhém "Sadness" jsem docela překvapená tím jak to funguje. Neřekla bych, že mne tak nic netrápí- to víte že trápí. A jsem zamilován k zbláznění. Ale hlavní věc! Prostě nějak žiji a důležité je žít ne? Ale myslím že období Květen Červen je hektické pro všechny, tak asi se snad najíždí na odpočinkovou spirálu.

Když moje obrazy ožívají...

3. května 2011 v 18:48 | Shagua-san
Pomalu zmírám. Ano, je to faktem, netvořím- nic. Nemaluji, nešiji, nepíšu, nekreslím, ne...umím nic. Chybí mi jiskra chybí mi přesvědčení, chybí mi nadšení. Chybí mi všechno co by se dalo považovat za celkem pozitivní.
V mém pokoji je chaos, kolem mě kamkoliv přijdu tak se okamžitě ocitne přehršle tisíců věcí, nedokážu nic. Jen ležet na zádech a zírat z podhledu na Hidetovu neusmívajícíse tvář, která pomalu ale jistě dostává svůj pravý mrtvolný výraz. Všechny moje obrazy na stěnách vadnou. Lidem a květinám dochází síla. Jenom depresi...se rozšiřují ústa v křiku. Ano ten jediný obraz je posílen mým stavem. Jinak ze všeho a všech vysávám svoji sílu zpět.
Mrtví odešli, bez rozloučení. A to jsem je dříve živila. Jen v koutku duše vím že tu zůstali tři. A i ti se skrývají ve stínech před mým zrakem. Příjdu si jako psychický vampír a štve mě to, jako bych všechny odpuzovala.
Ale, možná...to není až takový problém jako fakt, že se mi vlastně líbí být samotná opuštěná jenom se svými myšlenkami. Libí se mi to a nevyměnila bych to. Ale proč...se cítím tak divně?

Melancholický dnešek

13. dubna 2011 v 22:23 | Shagua-san
Mám se jako každý před maturitou. Hekticky! Nicméně-přidejte k tomu bolest hlavy, která způsobuje dávivý reflex kdykoliv , kdykoliv vidíš ostřejší světelný útvar, popřípadě slyšíš vyšší tónovou frekvenci. Neříkám, že by mohlo být hůř- Bude hůř. Což je celkem optimističtější než první verze, ve svém tajném skrytu.

Den je skvělý- nesvítí slunce, chladno a leje. Přesně den pro mně. Kéž by to trvalo dlouho! Gothici vyráží do ulic, protože toto vskrze britské počasí je pro tuto módu naprosto příhodné. Dnes je jich víc než kterýkoliv silně hřejivý den, kdy se všichni snaží zalést někam, kde by se neupekli jako mrtvola rozjeté krysy na silnici. To pak netopíři, jako já, zalézají kam se dá- tudíž dokonce i do metra a tam setrvají, než se slunce zhoupne k hřejivým polštářků večera. I když pochybuji, že to slunci je nějak pohodlné, jelikož země je tvrdá a vyprahlá.
No prostě den do výstavky sice nic neříkajících, přesto optimisticky laděných a melancholicky přívětivých dní. Protože jedině chladné poryvy větru dokáží dofoukat někoho k někomu druhému. V takovém šedivu je totiž teplo nedostatkovým zbožím, a je vysoká taxa za přítomnost. Jen málo lidí se rozhodně nezdílet svůj den s někým podobně psychicky labilním jako je on sám. Nakonec se z toho vyklube příjemně ztrávený den s kávou v centru, kde lidé před deštěm utíkají sem a tam, snaží se skrýt. Jen s kávou, jejímy výpary, sedíte a koukáte se na všechny okolo.
Nakonec se do cafeé baru přiženou dva roztomile otylí chlapci, a dají si něco příšerně sladkého a nad kávou se smějí. Na lidské odsouzení, tento den nemyslel a nechal tyto dva mladíky přímat potěšení tak, jak jsou zvyklí. Na buclatých tvářích se jim rozléval úsměv a má drahá společníce na jejich vizitku odvětila, že jsou roztomile překrásní. Ano byly! A dokud existuje dnešek budou.
Dnešek byl jako kapky jeho deště. Krásný a hlavně pomíjivý, jako rychlá voda, co zabraňuje nemrtvým dostat se z hrobů. Opravdu nevhodná doba na procházky na hřbitově,...dnes jste tam neměli chodit, až zítra. Pokud tedy chcete naleznout obnažené kosti a obličeje lidí pod listím a hnilobnou hlínou, které rychlá voda dostala ven nad povrch. A věřte mi, šest stop a náhrobní kámen někomu nestačí.
Inu, nikdo se nikde nezastavoval, ani když rozsvítili pouliční lampy a svět upadl do temnoty. Všichni zakriti řelezným větvovým svých deštníků umírali touhou se schovat, či zkrýt. Nikdo nestál. Nikdo, až na mě...Já stála v teniskách a mikyně, do které se ustavičně vsakoval proud vody. Já je sledovala. Sledovala jsem ten nádherný dnešek.

Dnešek je melancholický jako žádný jiný den...

Take wings to fly...

22. března 2011 v 18:26 | Shagua-san


Take your dark wings to fly-
take your dreams to blue sky...
I need one reason why-
to life another day with smile!

Řekněte...mi, co se změnilo? Co zanechala "dálka světa" v naších duších, když o všech tam mluvím asi nic. Co zanechalo modré nebe, mimo deprese, v našich hlavách? Čtu. Zjistila jsem, že čtu ráda, hodně ráda. Miluji to!
Hodně miluji čtení, zjistila jsem že mi to vrací sílu...

Omlouvám se, ale nedokáži udržet souvislou myšlenku. Ne dnes...


La Fée Verte - Nu prostě posedlost...-

9. března 2011 v 21:20 | Shagua-san


Víte, co? Poslední dobou, když přemýšlím o tom jak žiji, bolestně si uvědomuji jednu nezanedbatelnou věc a to je to, že jsem opravdu závislá na jednom daném motivu. On to jaksi...prozrazuje název článku, ale věřte mi je to opravdu špatné, jsem psychick závislá na La Fée Verte, nebo-li na motivu Zelené/Absinthové víly. Ano, pokud si klepete na čelo je to přesné a správné a váš názor plně podporuji!
Protože, když se to vezme kolem a kolem, přeci můžete být zavislí na Absinthu, ale na jeho motivu? Ano zelená víla...Nedává mi to spát, všechno je poslední dobou zelené, a já když nad tím přemýšlím, tak docházím toho, jestli to může být životní styl?
Může být životní styl být Absinthien? Asi ano, ale tohle není pozitivní, ani to není ta kouzelná pozička, kdy si dívčina(13) oblékne černou a je Goth/Emo/Punk... Ne tohle končí špatně, takže mám takové nutkavé myšlení, zdali to někde končí a jak může být poza moc poza, nicméně...
Většina lidí, co by se dali nazývat Absinthiens jsou v protialkáčové léčebně aniž by tam chtěli, co takle když tam někdo chce dobrovolně, respektive- když se sanží mít vše Absinthienské...-
Ne lidi neřešte to, jen mám šílenosti v hlavě, a to snad přejde, protože tohle je fakt strašná blbost...

Nicméně jak říkám hezkých pár let:

"SVĚT, SVĚT NENÍ ZLEJ- TEN JE JENOM ZELENEJ!"

Temnotní sluníčko - oslava Automatickým textům

7. března 2011 v 19:02 | Shagua-san
*Automatický text, jenž mne ráno napadl na dílnách. Tedy nenapadl, ale vyvstal ze špíny ostatních myšlenek, které se mi loudaly jako med myslí. Nicméně doufám, že většina z Vás chápe podstatu automatického textu.*

Všude je slunce a světlo- marnost všespalující slunce jenž láká každého včetně upírů ven- aby se vyhřívali jako jedovatí hadi na kamenech a přezích kdes v temném lese- po zimně aby zase mohli vstřikovat jed do těl neviňátek a všch kdo se naskytnou kolem
V prachu tiše víří slova a v tom jarním slunci prochází každý hřích zloba i zášť- a možná kdyby tomu tak bylo- měnil by se v ošidnou laskovost- Jo tohle slunce rozehřívá i kameny jenž jsou vlastně lidmi i když- nebo právě- že to nechtějí Nicméně procházet se s bolestí v kapse se špinavou jehlou- když máte kapsu děravou není nejlepší nápad-
Možná k vám taky přikročí upír s houslemi- který jemně září v onom ošklivém a přitom tak krásném slunci- protože jeho pleť je bělejší pergamenu a jeho usměv vás pokládá do tučného spánku-

Nebo možná někdy přijdu na to co to vlastně Dělám- či co se snažím říct- Proč vvlastně zapisuji ta nezměrně zdlouhavá a kulatá slova- Když ani nevím zdali chci aby někdo PSYCHO mé mysli četl-

JAK NÁROČNÉ JE POCHOPENÍ...-

TPR means The Pretty Reckless

22. února 2011 v 19:22 | Shagua-san
TPR? co je to proboha TýPíeR?

Abych Vám to přiblížila je to kapela, která mě docela učarovala. Tedy většinu pochval směřujte Minoruovi, kterýžto mne přivedl k poslouchání jak já tomu říkám "Girley Rock!", což pro moji osobu znamená, že tam zpívá holka, zbytek je mi jedno.
Nicméně tahle kapela, je hodně zajímavá, i když se mi někdy zdá že jejich texty jsou jenom poloviční, ale možná že v tom je to kouzlo.
Občas mne mate mírně gotha-bliními outfity...ale přesto, mne se to zalíbilo, a to je co říct je to jediná kapela, kde zpívá dívka kterou dokáži poslouchat....
Takže dost keců...

TPR means that....:


BolesT?

18. února 2011 v 17:20 | Shagua-san
13

Samotný mistr pera, Shakspear, se ptal být či nebýt. To byla a je otázka, na kterou jen tak někdo nepřijde. Jen tak, ani nikoho nenapadne.
Ale když to vezmu tak, jak bych chtěla, většina lidí cítí. A proto jsou. Cítí se šťastni, znuděni, nadšeni či jinné bídné emoce. Ani si neuvědomují, že jsou.

Ale když... Vás někdo zraní..tak si uvědomíte že jste... bolí to tak moc že křičíte bez ran na těle a doufáte, že to nikdy nepřejde. protože cítíte jak vám bije srdce, které nechcete, cítíte jak se rozpadáte na prach a přitom držíte v celku.

a pak si s hrůzou uvědomíte, že čím víc vás to bolí...tím víc toho dotyčného milujete. A to je to nejhorší na tom všem. Milujete aniž by jste chtěli.

Welcome to Suicide Club!

29. ledna 2011 v 23:58 | Shagua-san
33
Sebevražda...
Samo slovo má sílu tisíce zoufalých. Znala jsem spoustu lidí, možná poznám další, než se dočkám vlastního vrcholu. Ale sebevražda, je pro mne něco, jako záležitost kde hluboko uhnízděná v srdci.

Zažila jsem v mém okolí několik sebevražd. Nikdy to není veselé, ale smutné to rozhodně není. Ti lidé dostali, co chtěli a já myslím, že jednou téže dostanu co chci.
Nicméně, normální jedinci, ty jenž nemyslí a nikdy nemysleli na to že by se zabili, nikdy nepochopí hořký uděl sebevrahů. Věřte mi, nebo ne- spáchat sebevraždu je velice složité. Je moc věcí, co musíte udělat, včetně toho rozmyslet se kdy, kde, co zanechat... nebo pak jsou tu spontánní sebevrahové, kteří to udělají bez rozmýšlení prostě hned. Ale tihle lidé, ti spontánní to stejně plánovali sáhodlouze, i když možná podvědomě, aniž by si to přiznali.

Ale přes to přese všechno,  Nakonec zjistíte jedno. Když jste sebevrahem, prostě nevidíte jiné východisko, či jiný vhodný nápis "EXIT", a tak se zabijete. Někdy jste tak zoufalí, že to dokážete udělat. 

Neříkám, že je to dobré,...Ale obdivuji sebevrahy. Obdivuji ty, jenž to dokázali dotáhnout do konce. Spoustě lidí přijdou, jako zbabělci, že nedokázali žít, ale tak to není. Oni jen nevěděli jak bojovat, popřípadě byli tak vyčerpaní, že dokázali udělat jenom tohle.

Někteří měli před sebou dalších spoustu let slávy, někteří ne. Ti, co to udělali na vrcholu své existence, ti dobře věděli, co dělají. Nic už nikdy nebude lepší než to jejich poslední dílo, nikdo už nenatočí to, co natočili oni.
Někteří se vlastně sebevraždili, ani o tom nevěděli...

Neobhajuji je, nepodporuji je avšak miluji je....
Přesto, že to lámalo moje srdce na tisíce střepů, moje životní láska spáchala sebevraždu. Další byl můj přítel, který to také udělal, i když měl talent jenž mu mohli bohové závidět.  Kamarádka, která byla nešťastná že je někým jiným než chtěla být....Nechci pokračovat, i když bych mohla.

Není většinou jiné možnosti, než dojít k sebevrahům, když to nemáte v hlavě v pořádku. Nejhorší je, ale vědět, že tomu tak je. Vědět, že to jednou uděláte...A proto, se jen dokáži pousmívat holčičkám co si hrajou na to že se zabijí, jenom proto, že jim maminka nekoupila platformy. proto se musím smát těm, jenž všude tvrdí, jakými jsou sebevrahy a když jim vrazíte do ruky řezák a řeknete udělej to...sesypou se.

Zatím nejsem sebevrah v konečné fázi, ale domnívám se a troufám si tvrdit že jednou prostě budu. Ano mohu říct, že jsem se mýlila, ale ti jenž mne znají vědí jak málo já se mýlím.
Možná že jsem hloupá, možná že nemám všech pět pohromadě...ale rozhodně vím o čem mluvím.

JUST WELCOME TO SUICIDE CLUB!

Shagua Akitsumi-sama

Klidná Bolest.

9. ledna 2011 v 19:30 | Shagua-san

3
Někdy když vás něco bolí, myslíte, že větší bolesti není. Ale to se docela krutě mýlíte. Největší bolest jakou můžete zažít přijde přesně ve chvíli, kdy to nejvíce nečekáte. Když jste v klidu a jste šťastní, máte se dobře nic vám nechybí.
Tehdy je tu záludná věc. vrátí se vám vzpomínky a uvnitř pocítíte prázdnotu, jako by jste byli odpadkový koš. Ale to by bylo dobré, kdyby jste byly plni odpadků pocitů a všeho, jenže jste prázdní, jen mlčíte a cítíte ten podivný tlak v hrudi. Ano, přesně to se hlásí váš smutek o slovo temné a zlé, kterým chce naprosto pozřít vaši mysl.
Najednou si přijdete k ničemu, celý váš život je jenom parodie. Vy jste jenom dutá loutka, od které se něco divného očekává a vy to plníte jenom proto že se to od vás očekává. Proč to děláte a plníte, ani vy sami nevíte. Jen hýbete svými údy tak jak se  čeká. ale jediné co nemůže nikdo naplánovat je vaše mysl, vaše bolest. protože to je jediný cit, jediná emoce, která přežije i ty největší strasti. Je to bolest.  Bolest přežívá v našich myslích, v našich srdcích, které již dávno nejsou šťastné schránky na bonbony. Bolest není to co je zlé, ale jen činy jenž ji způsobují...a tyhle činy zlé nejvíce provádíte vy sami, sami lidé co trpí, protože nechápou že ostatní může bolet něco víc než vás.
Jste prázdní a najednou si uvědomíte že to nejcennější co jste kdy měli, byla ta daná rebelie, ta jenž vás nutila dělat věci, které jste chtěli dělat. Ta neuhlazenost neuspěchanost, naprostá zkaženost, to vás bránilo před bolestí... Před tím strašným pocitem prázdnoty při které se nemůžete ani zhroutit.

v tuto chvíli bych vám velice ráda řekla, co dělat... Co dělat aby jste nebyly prázdní a vyčerpaní...Ale musím se přiznat...Já to nevím...moje Klidná Bolest mne zabíjí a jediné co dokáži je to abych fungovala dál. Jen dál a dál. Již mi nedělá dlouhou dobu radost každý den smát, kdy jsem se naposledy sama pro sebe usmála si nepamatuji, jen vím, že žiji....A to mne neskonale ubíjí.-...a taky vím, že těm které to bolí, nedokáži pomoct. Zklamala jsem...zklamala jsem svoje poslání, nedokáži říci....žádnou radu.

Má malá neprodlená Inspirace.

5. ledna 2011 v 23:22 | Shagua-san


Poslední dobou k musím hledat inspiraci i k tomu, abych se ráno nadechla. Jelikož jsem, nějaká přejetá, nebo vysátá, dejme tomu že je to jenom chvíle co jsem se dostala zpět do světa "živých a aktivních"...
Není divu že jsem tedy mírně mimo. Ale řeknu vám že jediné co mne poslední dobou probouzelo, jsou pochmurné tony jedné kapely. Řadí se více méně k Ruské DarkWave. Je to docela slušná muzika, ale někteří by si na ni museli zvyknout. Nicméně mne vždy naplní správným poměrem pozitivity a temného sklíčení, že se mi prostě najednou zachce fungovat!
Je to velice vtipné, ale nejlepší na tom je že prostě miluji Michaelův hlas. to není snad ani člověk, to je někdo. Kdykoliv je slyším mám trochu husinu, možná protože že jsem šílená, ale jsou prostě jedineční. Myslím že to bude fajn, když vám řeknu kdo to jest. Takže, moji drazí a milovaní Otto Dix.





 Mám je prostě ráda...A hodně mi pomáhají...je to takové mé osobní "pohlazení"...

Ošklivý holky mají taky šanci

30. prosince 2010 v 9:44 | Shagua-san
*Kniha 23th December 2010*


Byla jednou jedna holka a ta se jmenovala Jane. Nebyla krásná, spíš ošklivá, měla taky nadváhu a spoustu komplexů. Nikdo ji neměl rád a žádné přátele neměla, jenom proto jak vypadala. A tak na lásku zanevřela uplně. Zůstala sama, nenáviděná se nenáviděla, svět pozoroval z velké dálky a nechtěla nic vidět, slyšet, ani cítit. Nakonec se Jane rozhodla to vzdát a tak skočila z veliké skály a když ji našli, nevěděli vůbec kdo to je, ani jaká byla. Jediný kdo to věděl jsem byla já, a když jsem stála nad její mrtvolou, které byla nepoznatelná, řekla jsem si, že Jane je snad v ráji.
Pokud by v ráji snad nebyla, je tam snad spousta dalších osamělých lidí, kteří se zabili jen proto, že byli sami. Jen proto, že je nikdo neměl rád nebo jim každý den ubližovali. 
A jelikož nikdo nevěděl, že Jane je Jane, tak ji uložili do hrobu beze jména, jen s datem úmrtí. A mě napadlo jediné, když jsem hladila zlatý nápis na hrobě...

Kolik z nás je jako Jane?

Mind freak speaker...

16. prosince 2010 v 19:08 | Shagua-san
*Edited*

25
Vždy jsem snila o tom, býti hrdinkou. Vždy jsem chtěla být ta, co má nějakou sílu, kteráněco umí nejlépe. Ale jediné, co se mi kdy povedlo bylo to,- že jsem věřila. Věřila jsem v sebe, v lidi a ve všechno ostatní.
Když totiž v něco věříte, přijde to....Vím to.... Dříve nebo později, ale zaručeně to přijde....věřím v to a vždy se mi to vyplatilo, když moc v něco doufám splní se to, ale musíte dát bacha...Vesmír nefunguje jenom na dobré věci, hlavní je dát si opravdu pozor na to co si doopravdy přejete, mohlo by se vám to totiž splnit a nakonec by to nemuselo být tak uplně hezké.
Tak jsem si i já říkala, že je to fajn... že teď mě nikdo neotravuje a mám čas jenom na sebe, bez výjimky jsem všechny vyloučila z komunikačního kruhu, až na pár nezbytných. Jsem v klidu a zase nacházím sebe, a to kým jsem.
A k těm Hrdinům....nepřijde mi že by v této době mělo cenu být hrdinou. Můžete být hrdinou v něčích očích, ale ne v očích všech. Kdyby se teď někdo převlékl do kostýmu superhrdiny a někam vyrazil, tak se mu buď vysmějou nebo ho zmlátí. A jak tahle bezpáteřní společnost vřele funguje.
Nehrajte si na hrdiny, nezachraňujte ostatní, je to jediný způsob, jak zachránit sebe. Vaše hrdinství přijde v očích vašeho nejlepšího přítele, přijde v tom když zjistíte, že pomáháte i drobnostmi.
Hrdinství je v tom, že přijde přítel a vy ho obejmete a víte, že vám na něm moc záleží. Nemusíte spolu mluvit ani se vidět, ale hlavní je, že tu jste. Vždy pro něj.
Peklo mysli se probouzí jen tehdy, když jste sami... A...tiše se plíží, když sami nejste, ale když si vzpomenete na někoho na kom Vám záleží Mind-Freak-Speaker(šílentsví) nemá šanci...
Hlavní je aby jste to byli vy, ne náhražka naprogramovaného kusu hmoty, který pečlivě zapadá do systému Lega, podle kterého se řídí naše společnosti a vše...žijte, prosím všichni žijte...ale každý sám za sebe, vzhlížejte jen k sobě, nikoho než sebe nemáte...a to je to hlavní.

Beuty Art....neboť trocha naturalismu....

7. prosince 2010 v 22:43 | Shagua-san
Napadlo mě, že hodně poslední dobou zbírám z netu zajímavé fotky, od ruzných autorů, ahlevně mám takovou dekadentní zvrhlost v posledních pár týdnech tak mne napadlo se podělit o má oblíbená dílka....mých oblíbených autorů....


Two boys like one

....the water
glassgarden

intisimi
rare

Jsou to nejlepší z nejlepších....tedy alespoň můj výběr....miluji tyhle fotky velmi obdivuji jejich stvořitele...je to druh genialismu....

Soreda~ watashi wa maho...!

7. prosince 2010 v 22:18 | Shagua-san

Co si vlastně myslíte o písničkách....tedy...když posloucháte jak posloucháte hudbu, já bych to osobně trochu rozdělila....na pár věcí...

Takže že posloucháte jenom tak a nic vám neříkají slova, jen se vám líbí hudba a melodie...
Ráda bych se takto uvolnila a poslouchala...jeden z pár důvodů poslouchat Drum'n'Bass....tedy ne vždycky....Ale když vás štvou slova...

pak tu je další sorta hudby, kdy to posloucháte, protože máte nějaký vztah k něčemu externímu...Třeba někteří metaláci poslouchaj Blakoš i když tomu nerozumněj a pak prostě můžou říkat že jsou drsný...ale přesto nemaj ani páru o ničem, co je v textu...Nebo třeba to poslouchaj jenom kvůli tomu že to pochází z nějaký země, nebo tak něco...

Nicméně...další co mi přijde...je taková hudba, kterou si oposloucháte a pak melete nějaký sračky a snažíte se zpívat, i když vůbec třeba nerozumíte textu, ale je to něco jako snaha už se do hudby zapojit...což na jednu stranu chválím, protože takle to začíná u většiny oblíbených kapel které se vám líbí...gege..

Ale pokud jste jako já...nebo respektive jako já a většina muziky co poslouchám...Se jí snažím do puntíku porozumět....učím se texty z paměti (jelikož můj hudební hluch a hlas chcíplého skřivana si může připočíst k dobru jedině a pouze celkem slušný rytmus)...ale jsem šílená a většinu textů mých oblíbených kapel znám nazpamět a pak se mi určitě stává že se dokonce pokusím o nějaký hlasový projev, ale pouze v případě že v blízkosti neni něco, čemu by to mohlo nenávratně poškodit sluch.

takže závěr tohohle mého myšlenkového pochodu je nulový, ikdyž to tak vezmu a vrátím se k začátku.....což stejně nikdo nebude vědět...
Víte kde se zpívá (dámský vocál): SOREDA WATASHI WA MAHO...!
Je to můj oblíbený popěvek....i když nesnesu ženský hlas....

Sladká Marry...

5. listopadu 2010 v 23:59 | Shagua-san
Čekání na Marry

Marry....kdo se ptá kdo je Marry, možná se to nikdy nedoví. Marry, alespoň tak říkám v mých příbězích a snech té, kterou jsem vždy milovala. A nevím jak dlouho to...ještě bude trvat ale jsem přesvědčena že dlouho na ni nezapomenu. Marry. Ta jenž mi jako jediná dokázala navléct prsten a tím si mne spoutat. Mary, jenž mi darovala Agiel, prsten bolesti, který si žije vlastním životem.  Marry sladká absinthová víla, s kompletní představou jak má vypadat život a jak skutečně nevypadá. Marry, můj tajný sen o poznání někoho zevnitř. Marry, Královna dokonalosti, jenž není hodna obdivu. Marry, ta kterou nechci být a přece jí jsem...Jsem stejné jako ona a obě jsme v tom nevinně. 
Rozkošná Marry, které alkohol pronikal skrze kůži. Má jedinečná, která má dvě mateřská znamínka na levé straně krku. Pamatuji si ji do detailů, jak voněla tu noc, kdy jsme spolu spaly v posteli. Celou noc jsem nespala, jen jsem umírala pomalu vteřinu po vteřině, za její bolest, sen a vůni. 
Vzala mi všechno, ale dala mi toho mnohem víc. naložila mi víc bolesti než jsem kdy dokázala unést a tím mi řekla, že jsem v jejích očích silná. nebo jen omlouvám svůj a její masochismus. 
Jenom díky ní jsem tím kým jsem...ale neděkuji jí, spíš ji proklínám...
A teď je má Sladká Marry už půl roku mrtvá a já ji stále hledám. Ale ne tolik jako dříve, i když moje naděje je jako meč drtící sevření mé  ruky. Agiel o sobě dává vědět a je to jako bych umírala na bolest svalu, přitom jsem dávno v pekle.
Marry, která byla tak fascinující že vedle ní vybledl svět do žlutavých tonu a vzniklo z něho peklo. Samota spálila upírku na prach.
Marry mrtvola ti leží na hrobě,
nezáleží na tvaru a podobě-
Když jen vnímáš strach...
Marry, ty sladká z absinthu vílo,
Ty jenž udělala jsi z bolesti slast-
mé srdce drží jen skrz náplast
kde tě mám moje sílo...
Ztratila se v kopcích a dál
Co tam hledá dívka v listí
A co se stane až jenom zjistí,
že ani básník už se nenadál..
Ztratil poentu, ztratil slov
život umřel tam kde v dáli
Tam kde v dešti jsme stály
Marry, na prohnilá srdce- štastný lov! 

Dobrý den drazí...-

11. října 2010 v 19:10 | Shagua-san
Dobrý den mí drazí, kteří sem nechodíte a nemšekáte čas s člověkem co sem moc věcí nedává. Poslední dobou toho bylo tak moc že vám to nemá cenu ani říkat, ale dnes mne popadl tak hnusný splín, že nedokážu odolat svému blogu a nepošpinit ho svou hnusnou náladou.
Víte , když je někdo na dně, pozná to až teprve dole, někdy se však stane výjimka a člověk na to dno vidí, tehdy jste ještě víc v hajzlu než když na tom dnu jste.
a tak si pustíte Anorexii Nervosu na plné pecky a snažíte se nemyslet na bolest za kterou si můžete sami samotincí.
A tak si říkám stejně je to jen "Fucken life"...ne celé to vystihuje slovo "Fucken' " ....myslím že jsem přišla na další význam tohoto slova.

Ty ke mě já k tobě..-

23. srpna 2010 v 23:14 | Shagua-san
Zase jsem tam. V háji, mohu myslet jenom na Tebe. Jenom na to, kým jsi. Proč mi to děláš? Já nevím, co od tebe očekávám, náš podivný vztah s nemístnými rozmluvami o světě. Trápíš mě, snad já tebe ne.
Já se tady topím v hrnku čaje, sama a koukám dokola. Co se děje. Kdykoliv narazím na něco co jsi psal, co jsi udělal neuvěřitelně mě to inspiruje a vzápětí, je ten obraz někde daleko. Pryč. Proč jsi tím kým jsi. Proč nenecháš moji schátralou duši se rozpadnout. Proč mne inspiruješ každým slovem, a já za ním vidím obraz, chci ti být dobrým přítelem, ale nevím jestli na to stačím.
Povzbuzující- nevíš cotady píšu, ani to nečteš, nevíš o čem přemýšlím. Ale já bych chtěla, jenže to jsem já, nikdy nemám to co chci a nikdy mít nebudu...je to složité?
Ano jistě, děkuji mockrát...nevím co mluvím, ale vím co cítím...-
Nechci abys jsi odešel, ale chci aby jsi zmizel, abych tě nikdy nepotkala...Ale nechci tě nikdy...nikdy vidět plakat, nechci tě opustit a nechci abys zmizel, už je to nevratné, buď budeš trpět ty nebo já. Ach, jak já...jsem ubohá v tom co dělám, co píšu a jak mluvím, nic nezvládám..nejsem nikdo...a ty nepřijdeš a nedáš mi přes dršku...abych konečně mluvila rozumně a inteligentně, jak se sluší a patří. 
Ale ty nic, sedíš tam jak dub a koukáš do stráně...otoč se..na chvíli pro mě...- ne pro mě bys to neudělal, jsem blbá a ošklivá, ano chápu to...moc dobře to chápu! 


Sny...?

11. srpna 2010 v 11:44 | Shagua-san
Víte já mám hodně snů podle aktuálních podmětů se docela střídají. Střídají se jako na běžícím pásu. Mám pár stalic co jsou na výsluní neustále šití/psaní knihy/jazyk.
K šití když se dostanu...baví mě to. Ale věřte mi je to složité. Hodně složité. Ale takový tatar najsem, abych nic neušila. K šití...šití zabírá hodně času.
Psaní knihy, mám nápady na spoustu knih jednu rozepsanou. Není to taková kravina jako jsem si původně myslela, že bude. Ku podivu se ten námět líbí víc lidem.
Jazyk...to je u mě hodně těžký, miluju řeči. v tom je ten háček. Já miluju všechny řeči. Naštěstí mám mozek na to aby se mi nepletly. Mojí stálicí je Japonština, kterou se učím když mám na to chuť a náladu, je to moje láska i nenávist-krásné i kruté vzpomínky. Nemůžu se jí učit intenzivně, zničilo by mě to. Pak jsou na pořadníku dva které jsou mi hodně blízké. Vietnamština a Španělština. zjistila jsem že se španěslky naučit musím, protože mi to v lecčem pomůže.
Víte co. Měli by jsme přestat *alespoň já* snít a začít něco dělat. Takže učebnici španělštiny mám doma v praze, vrhnu se na ní jak přijedu, alespoň okrajově.
Učím se na zkoušky v srpnu...tedy na konci takže tomu se teď věnuju naplno. No a musím na tu zkoušku přec ušít nějaký hezký a šílený model, že.

Ale můj největší sen je:  Konečně přestat být líná a něco dělat.

Shagua

Playin' whith myself

4. srpna 2010 v 8:53 | Shagua-san
Tak jsem si nafotila pár fotek, ale hrála jsem si zatím jenom s jednou...-
což znamená že jí sem hodim..-

Akitsu

Zase zase zase...-

2. srpna 2010 v 20:15 | Shagua-san
Zase jsem byla donucena Mluvit o Krásce, zase mi to ublížilo, zase jsem si vzpomněla na její smrt, zase je to zpátky, dnes se mnou nebude žádná řeč, protože...prostě to nechápu...
Ale zase jsem na dně, nechci nic a nikoho slyšet, možná mého syna, bych si poslechla a možná Nakunku...ale nikoho jinýho nemám náladu...
Možná proto si zase připomínám skvělou větu z jedný knihy..a proto si ji asi půjčím.
"I was ruined, not broken...I'm not able to love!"
Asi si to uvědomte, konečně...

A dnes je poslední červenec...cože?

31. července 2010 v 23:55 | Shagua-san
Nechápu to, jak může být poslední červenec..posledních pár minut, bude Srpen, měla bych být, asi někde jinde, ale doufám ve věci budoucí a bude to v pořádku doufám, takže...
Až bude ten srpen...tak vám přeju všechno krásný v srpnu, bude to v pohodě...já doufám..

"Věci zlé, se v dobré obrátí..." to je ale blbá hláška!

31. července 2010 v 23:53 | Shagua-san
Inu posledních pár dní jsem v pohodě, píšu si depkoidní básničky, pak se nad nima usmívám jak měsíc nad hnojem, protože se mi moc líběj...No ale, co jsem dodělala je portrétek Hideta, aneb nemám co na zeď. Tak jsem si něco nakreslila. Takže tak..
No jinak, se kolem mě zase začali "točit" ti správní lidé, a chci prostě...být.
Nevím co změnilo mojí depkoidnost, ale jsem docela v pohodě, možná díky...no to je jedno. 
Kolo Osudu...věci se stanou lepšími, když budeš chtít...
Ano chtít znamená muset, ale prostě...nevím.
 Takže jsem nějak dobře naladěná, trávim pár chvil na ICQ...tedy na tom soukromém, přemýšlím kam se poděla Nakouška...ale asi si otevřu její web...a podívám se co napsala...a pak stejně...
Já vlastně dneska sem tak nezvykle v pohodě že vám nemám co říct, musim si zvyknout, ale  je to hezký.
A stejně děkuju všem lidem kteří se o to zasloužili... 

Barva je kolem nás...

29. července 2010 v 16:03 | Shagua-san
Víte asi jsem zamilovaná...asi hodně, hide to není...
Jsem zamilovaná do lidí, do pár lidí kolem mě... 
Každý má něco do sebe...
Slunce mi odjelo...nyní jsem ho povýšila na slunce,
ale včera jsem se ním bavila moc dlouho...moc krásně...
A s mojí další láskou jsme se pohádali, usmířili třeba to
bude lepší...
a ten třetí má problém...
ale zjistila jsem že vím co chci..

chci jim všem pomoct...protože si to zasloužili, nebo zaslouží
a je to pro mě svoboda, mám infantilní myšlení okolo nich...
jsem na ně zatížená...na každého jinak...
a víte...já vás miluju... neptejte se mě jak a proč...
prostě
tak! 

Vítejte ve světě debila!

28. července 2010 v 11:38 | Shagua-san
Hideto matsumoto
Aneb co se mi stane když jsem večer na ICQ s Naku...velmi zajímavé, upozorňuji hlavně to nečtěte, za ujmi na čemkoliv neručí...ne tak vtipná nejsem!

No takto sedím Večer *11 p.m - 3 a.m.* u internetu na drátě mam Naku, se kterou řešíme, no uplně všechno od toho jak jsou blbí ostatní po to jak jsme hloupé my dvě...
No a tak mě přepadla včero trochu melancholie a Naku, je moje zacrána, myslela jsem že si cvrknu z toho co jsme si psali, dlouho jsme se smáli...

No a pak to začalo, Shagunka si hledala obrázky, a nakonec se dostala ke stahování Fools Mate...takže teď si pěkně čtu v časopisech *Pata si stavěl kytary sám...huh*

No věřte mi že je to šílenství vydrželo mi to do jedný do rána, pak jsem si šla lehnout ale musela jsem přečíst přece Black dagger Brotherhood III  - lover Awakned...takže jsem louskala Anglickej text do půl třetí ráno...

Věřte mi že to co dělám, fakt občas stojí za to...takže, pokud sem chodíte, tak se bojte....xD... vyhrožuji planě..xD!!! 

Sweet Virgin in Fades...Demons

27. července 2010 v 21:42 | Shagua-san
Proti čemu vlasně bojuji..
pro co bojuju...co chci...
já nevím, netuším, jen slepě 
mířím někam do poloprázdna...
znáte ten pocit, kdy vám
bolí v zádech z toho,
jak se cítíte uvnitř...
neni to fér...neni to jednoduché

pro mě. pro nikoho, já jsem
myslím opravud..jsem
jsem sama ať si říká kdo chce co chce..
já umírám pomalu jak květina bez vůně..
Jak v tichém hrobě ten pohřbený za živa
jako ptáček bez peří 
jako upír bez krve
jako raketa bez paliva
jako člověk bez vzduchu..

a tak mě zajímá ...
co je vlastně pro mě tolik důležité
co pro mě tolik znamená...
co je to poslední co mi může ublížit..
nevím, proto netuším!

Zi:Kill - objekt mé posedlosti...

27. července 2010 v 14:44 | Shagua-san



 Poslední dobou...poslouchám...hodně, ne moc, skoro stále Zi:Kill *čti prosím dži...* Prostě nevím jak to dlouho je to co jsem je poznala a nějak se mi to zas vrací posedlost tou šílenou muzikou, v dobách kdy například The GazzetE tahali kačera...
Prostě jsem nepřístojně zamilovaná, jsou prostě geniální...
No abych nežvatlala jen tak..

Miluju Kytary...miluju to jak hraje Ken na Kytaru je to krása...a někdy ochraptělý hlas Tasuka *Tusk* a někdy naprosto čistý...ano hodně často jede někam do výšin a člověk by si řek že od tý hcvíle bude falešně ale on to tam má většinou...jenom tak...a posléze si zamilujete i ty ujížděcí chvíle...ach jak já miluju jeho hlas...

Možná se mi zaryl do srdce když hrál s hideem Steh et Holth, ale to spíš ne...mě se líbí na Zi:Kill rozličnost jejich písniček...jedna smutná jedna praštěná další veselá...davají tomu tak trochu nový rozměr...myslím...troufám si tvrdit, ale starýho psa novím kouskům nenaučíš...stejně vždy potíhnu k "japonskejm osumdesátejm"...




Suicide~ Omide nante...
jedna z mých velmi oblíbených.,..
 
 

Reklama