- Myšlenník

Nezajímavé hovory o lásce ve dvě ráno

5. října 2016 v 2:15 | Shagua de Sanguinis
Jsou skoro dvě ráno, ale asi to málo kdo pochopí. Nemůžu usnout a to je jen asi protože jsem úplná kráva. Poslouchám Powderfinger, což jsou samo o sobě jenom takové cajdáky s trochu rockovým nádechem. Přemýšlím nad tím, co by kdyby, a kdyby třeba na měsíci byl život a podobně.
Jo asi to sem píšu, protože jsem tak dva tisíce let nic nepsala a ani nepublikovala. Možná je to jenom o tom že to nevím, jestli mám komu říct, tedy rozhodně ne ve dvě ráno. Možná se mi ani nechce se o tom s někým bavit, chci mít klasicky nudný monolog, do kterého mi nikdo nebude skákat a dost pravděpodobně ho ani nikdo nebude číst.
Dost věcí se změnilo, ale jedna zůstala stejná, jsem furt jedna a ta samá zamilovaná kráva. Ale to je možná dobře. Protože jinak bych ztratila veškerou naději v lidstvo jako komplet.
Moje stavy zamilování jsou poměrně časté. Ti co mě měli tu čest poznat vědí, že procházím zamilovaností jako svými psychickými stavy. Poměrně bezhlavě. Většinou to osciluje na mojí manické a depresivní bázi. Když mám maniakální období, jsem nadšená z nového objevu a během měsíce se to projevuje někam mimo. Tak mimo až se to vytrácí. Ale tohle je jiné možná proto mě to trápí.
Před nedávnem jsem poznala kluka. No muž se o něm nedá říct, sice v některých věcech jo a v některých se chová jako malé dítě. Ohledně, asi jako každý chlap. Ale tyhle věci mě přijdou poměrně roztomilé a mám je dost ráda. Možná je to jenom to že láska je slepá, ale nemyslím si, že bych milovala tímto, skutečně podivným způsobem, kdy vidíte před sebou jenom rudý hadr. Abych řekla pravdu v tomhle už jsem opatrná. Navíc nechci chodit s nikým jenom proto, abych s někým chodila. Takže pokud se mi stane tahle nemoc, většinou je to s někým, kdo už za to stojí. Ale zajímá mě jedna věc proč si vždycky vyberu někoho, kdo o mě nestojí?
Zezačátku je to velice zábavné. Je to takové, no čím je to delší a zdlouhavější tím se líp bavím. Ale chci někdy opravdový konec, ve smyslu happy endu?
Myslím si že ve skrytu duše po něm každá toužíme. Po tom zázračném momentu, kdy před nás poklekne muž, dá nám prsten a bude všechno dobré a budem spolu dokonce života. Ale tak to přece ve skutečnosti není, že ne? Je to přece tak, že ten kdo vám dá prsten a odkoho ho přijmete je to jenom proto, že on vás snese a vy jeho taky. Je to ten komu bych nejradši rozmlátila palici popelníkem, ale pak bych ho v panice ošetřovala, protože bych si bez toho kokota nedovedla představit život. Protože bych ho nejradši skopla ze schodů a pak ho vezla do nemocnice, protože přece otce mých dětí nemůžu jen tak zabít. Takže ho vlastně nenávidíte, ale ráno mu nesete do postele lívance, kvůli tomu že trpíte nespavostí a chcete, aby alespoň on měl krásné ráno, na rozdíl od vás, kdy jste byla v dešti vyvenšit psa a pak půlhodiny stála u plotny. A i když byste ho nejradši osmažila na pánvi jako hloupé míchané vejce, stejně mu mezi spodní dva lívance dáte čokoládu, mezi prostředí karamel a posypete to moučkovým cukrem. Buď je to láska, nebo ve skrytu duše doufáte že ten hajzl chcípne na cukrovku.
A co je nejhorší, na tom že vás nechce? Že ho vlastně milujete a nevíte jak dál, vlastně nevíte ani že vás nechce, jenom si stále opakujete to, co vám radí okolí, bude to dobré. V jakym zasranym vesmíru to bude dobré? Pravděpodobně ve všech jiných alternativních, kromě toho vašeho. Takže vás nakonec sžírá pocit, že jste k ničemu, nebo respektive že váš vkus se přejmenoval na Juan Perveréz a odstěhoval se do Mexika, kde pěstuje koku. A aby jste nezapoměli jak je hroznej tak když se sjede tak vám posílá pohledy. Protože to nejde aby jste byla bez jediného chlapa se kterým vám vztah funguje.
Nejhorší vlastně na tom je že nechcete bejt sama. A to se stupnuje až k tomu že budete s nějakým ramdom kreténem, co si vás nezaslouží, je mu jenom pohodlné aby s váma byl. Sex bude stát za prd, ale by se klepete na to mu udělat snídani, a svačinu do práce a vaše děloha se klepe na to aby nosila v sobě sémě tohohle zmrda, co si nezaslouží ani holí přes hlavu.

A i když řeším takovéhle sračky, stále si říkám že jsem dostatečně inteligentní na to abych skončila s nějakým blbcem. Což můj vysněný partner je blbec nadevše, ale já jsem s tím v míru. Oh bože, už je to tady smiřuju se s blbcem… holt lásce neporučíš, a zjištění dnešního rána? Potřebuju velkej broušenej popelník, abychom měli v posteli kam klepat popel, jestli dámy chápete jak to myslím.

Trocha něžné chvíle.

2. dubna 2014 v 14:10 | Shagua de Sanguinis

Jak láska může pronikat do našich srdcí. Jak může prosakovat každým koutkem našeho bytí? A to, i když se tomu tak bráníme a dáváme před sebe ruce.

Zase jsem jednou viděla koloucha s velkýma hnědýma očima. Jak kráčí po cestě. Čeká, až se z něho stane jelen. S parožím, které ho bude korunovat jako muže. Nebo možná už mu raší paroží, tak blízko se moje laní srdce ještě neprobojovalo, aby našlo pravdu.

A i když se snažím být prázdná, mé srdce je starající se, neobklopující. Ale ono je to jako kdysi… kolouch vyroste…

Svět?!?

26. března 2014 v 22:23 | Shagua de Sanguinis
/ A dnes již druhé zadání našeho ztřeštěného vyučujícího. Když už jsem to napsala, proč se tímto blábolem taky nepochlubit. Mitsuko navíc si to musela chudinka přečíst!!! Já jsem jí za to nesmírně vděná... Hlavně protože jenom díky její nekonečné snaze začínám psát trochu lidsky. /

Pojmy, které úvaha má obsahovat:

Svět, Příroda, Kultura, Člověk, Civilizace, Historie, Aktuální současnost, Čas, Obraz, Vizualita, Vizuální kultura, Vizuální gramotnost, Umění, výtvarná výchova, Autoedukace, Dítě, Učitel, Stylizace, Deformace, Konfrontace, Stav současné společnosti, Politicky-ekonomická propaganda, Náboženská propaganda, Kategorie Fotografie, Dokumentární fotografie, Aranžovaná fotografie, Reklamní fotografie, Transformace skutečnosti, Transpozice, Manipulace psychologická, Manipulace obrazem, Morální správnost manipulace.

***

Napsat úvahu obsahující tolik pojmů je celkem nereálný úkol. Vlastně mi přijde nemožný. Polemizujeme o absolutnu, které je neuchopitelné. Pro myšlenky některých i nereálné.
Pro křehkou uměleckou duši je to dosti stresující úkol. Když se dívám na ten nekonečný seznam pojmů, propadám zoufalství a beznaději, že to nikdy nedokážu zpracovat do konce. Většina lidí, aby si to zjednodušila, začne vytvářet balamutící "pseudokecy", které už svojí nesrozumitelnou podstatou odrazují čtenáře od čtení. Ale je skutečně naším cílem utvářet naoko inteligentní proslov plný cizích slov a myšlenek tak křehkých, že se vlastně ani netýkají celého tématu. Nebo je naším cílem svědomitě přistoupit k úkolu a napsat, jak cítíme s daným tématem. Jsme pak dobří literáti?

TÉMATICKÉ OKRUHY SVĚTA A JEJICH DEFINICE

26. března 2014 v 0:42 | Shagua de Sanguinis
*Úkol: Zamyslet se nad světem "tématickýmy okruhy světa a jejich definicemi" formou úvahy. Inu, nemyslela jsem si, že by o tyto pseudokecy měl někdo přijít!!*


Zamyslet se nad světem? Taková obrovská bublina s hranicí i bez ní. Hledat definici nebo rozdělení této problematiky je dosti složité. Já bych řekla, že svět se dá rozdělit pouze podle různých pohledů.
Tyto pohledy mohou být v zásadě tři. Je to pohled subjektivní, objektivní a neurčitý.

Začala bych tím naprosto neutrálním pohledem, tedy tím, který nikdo na tento svět mít prostě nemůže. Neurčitý. Na to, že tento náhled na svět vůbec neexistuje, se na něj dá říct mnohé. To je pohled samotné reality na sebe samu, je to vnitřní pohled světa na sám svět. Aby tato fráze byla daleko pochopitelnější, zkusím to přirovnat.
Popíšu tento pohled na entitě, která je každému nějakým způsobem blízká. Je to entita božství, která by měla mít neurčitý pohled na svět, ale ne každá náboženská představa má entitu, která je takto neutrální. Dle mého jedna z mála, která by mohla mít neutrální prohled na svět, by mohla být Pramatka Země Stvořitelka Všeho (Řecká Gaia, nebo její adaptace Mundo, velice neutrální postava celé této mytologie).
Ta by sama sebe a svojí tvorbu moc rozdělit nedokázala, možná by si o svém stavu, v jakém se nachází, časem něco pomyslela, nicméně ho nijak nekomentuje a nijak ho neovlivňuje. Jako samotná entita prostě existuje a nic víc. Její myšlení a vnímání není omezeno časem ani prostorem. Viděla všechno, vidí všechno a všechno vidět bude. Možná žádná rovina reality pro ni ani neexistuje, včetně té časové. Pro ni nemá smysl nijak si svět přikrášlovat nebo zhnusovat, je to právě neutrální bytost, stejně tak jako existuje a neexistuje v mysli každého z nás.
Tento pohled na svět je dle mého nereálný, pouze náboženství i věda se nám ho pokoušelo nějak přiblížit a navodit. Ale díky tomu se stala i myšlenka tohoto nereálného pohledu reálná. Proto docházím k tomu, že je božský pohled čistě faktický.
Objektivní pohled je pohled většiny velice inteligentních a pokorných lidí. I když tento pohled má svá omezení.
Dospělý člověk ve své pudové stránce nedokáže od něčeho odmyslet sebe, když už nad tím přemýšlí. Jsou tu tendence u lidí, kteří získají ve svém životě mnoha zkušeností a dosáhnou vysokého stupně vzdělání, že se blíží skoro neutrálnímu bodu. Ale vždy se jenom blíží. Tento bod je výsledkem daného objektivního náhledu na svět. Ale i přesto, ve vší této objektivní stránce světa, se tam dostane část subjektivního názoru.
Často se věří, že nějaký z populárních názorů je objektivní jenom díky mediální propagandě. Nicméně já věřím, že tomuto pohledu na svět je nejlepší se vyhnout. Tedy pokud volíme tu složitější cestu s objektivním názorem. Neboť každý, kdo vypráví nějaký příběh nebo nějakou tezi, do toho dává něco ze sebe. Pro vytvoření opravdu objektivního názoru je tedy nutné si zjistit nějaká fakta a vyslechnout více názorů, dle mého, ne zase tak skromného názoru, je deset zdaleka ten nejmenší počet.
Fakta jako taková musí postrádat jakoukoliv citovou zabarvenost, pokud je to možné. Pak toto faktum můžeme brát zcela objektivně. Možná až jako neutrální výpověď o světě. Takže pomocí faktů můžeme dosáhnout až neutrálního pohledu na svět, tedy zdánlivě objektivního. Ale fakta nejsou názory na svět, nicméně nám pomáhají si ho jasně utřídit. Fakta jsou jakési výpovědi o dané problematice.
Skutečně objektivní náhled na svět není vědomý a je možný pouze u malých dětí, u kterých se ještě nerozvinulo vnímání svého já a proto je u nich potlačena subjektivita. Toto krátké období života, které si stejně pamatovat nebudou, je jediné, kdy jasně vnímáme rozdvojenost reality jako objektivní. Jelikož jsou spoutány neovládnutými pudy, jejich pohled na svět, ač omezený, je velice objektivní. Je to známý svět faktický a neznámý svět abstraktní.
Jediné úskalí je střet subjektivity s objektivitou, kdy se náš subjektivní pohled na danou věc snažíme obhájit před ostatními a prohlásit ho za objektivní. Tehdy se dostáváme do té konfrontace, kdy svůj subjektivní svět se snažíme napasovat do jiného. Některé světy prostě přilnou, jako by se náš svět odjakživa vyvíjel stejně, a některé nezapadnou ani z části.
Subjektivní je jenom náš pohled. Subjektivní pohled na svět má každý z nás. Každý má nějaký názor, možná i ten, co ho nemá a tupě zírá večer co večer na televizi, díky které vzniká celá naprogramovaná nová generace. Protože je jim podstrčen subjektivní názor v rouše objektivním.
Člověk nepotřebuje k subjektivnímu názoru předchozí zkušenost, jako je to u objektivního. Avšak se jeho subjektivní názor na svět může volně měnit s každou další přicházející zkušeností, objevem nebo poznatkem. Věřím, že v případě dostatku informací, zvláště těch faktických, se může dosáhnout až objektivního názoru.
Subjektivní pohled na svět je jediný, který je bez minusového faktoru, tedy faktoru lidstva. Člověk je jenom člověk. To, jak se rozděluje tento svět, si vybíráme sami. Bez nějakého obhajování sebe sama před někým jiným. Pokud se tedy náš vnitřní id neobhajuje před super-egem. Tento pohled je prostě náš. Můžeme si podle něj dělit svět, jak chceme. Každý sám za sebe, ale to také znamená, že to má váhu jenom pro nás. Tudíž pro některé ambiciózní jedince je tento pohled dosti méněcenný. Ale pokud si uvědomíme jeho vlastní svobodu, znamená to pro nás jisté možnosti. Možná to i znamená, že cokoliv si sami vymyslíme, prostě existuje.
Závěrem bych chtěla říci, že nezáleží na tom, jak svět rozdělujeme nebo definujeme, ale jak se na něj díváme a jak ho chápeme. Dle mě svět nejde moc dělit ani definovat, jsou to jen mé subjektivní představy, které mi produkují chemikálie v mozku. I když se často blížím k bezkonfliktní až buddhistické objektivitě, či spíše k neutralitě pohledu na daný problém, stále stejně, jako lidská bytost, budu mít svůj názor subjektivní a nebudu ho nikdy používat jako nějaké faktické objektivní činidlo.
Rozdělení světa není možné, protože by se rozpadl. Stejně jako je to v současnosti, kdy se stylem, kterým se věci učí a předkládají studentům, jejich pohled na svět dost rozpadá. Mají v hlavě svět jako planetu, svět jako vnímání, svět jako lidstvo atd. Nicméně málo z nich si tohle všechno dokáže spojit dohromady, protože půlku věcí neposlouchají a to co jim utkví v hlavě je žalostně malý segment roztříštěný na tisíce úlomků dané věci. Z mé zkušenosti, že čím více věcí studuji, tím více mi dávají smysl jako celek, vychází můj názor, že: "Svět dává smysl jako celek, chápání ho v souvislostech je jediná možná cesta jak přežít. Větší souvislost je to, co hledáme. To je svět."


Literární zdroje a podklady k úvaze:
Fühmann, Franz (1987) Prometheus. Odeon.
Slipp, Samuel (2007) Freudovská Mystika. Triton.
Piaget, Jean (1928). The Child's Conception of the World. London: Routledge and Kegan Paul.
Drapela, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 6. vydání Portál.

**Za trpělivost se mnou, mým vyjadřováním a mojí myslí moc děkuji MITSUKO <3**

See ya in hell

17. prosince 2013 v 7:26 | Shagua de Sanguinis

Někdy si říkám proč je svět takovej jakej je. Proč máme vlastně tu podivnou vůli žít proč dokážeme jenom vždycky vstát a někam dojít a mít nějaký cíl?
Není to všechno už za náma? Není to už pasé? Dokázali jsme všechno, co jsme měli. Proč mne jenom tak opouští často vůle přemýšlet, vůle žít, a hlavně ta podivná vůle být. Někdy tu sedím a nic nechci nikomu, říkat nechci se o nic starat. Chci jenom sedět hledět do prázdné A4 a užívat si pocit z horroru vacui.
Nechtěla bych, aby lidi byly takle naprosto mimo, jako bývám já. Někdy si to vlastně ani neuvědomuji, jak moc žiju ve vlastním světě a nic neřeším. Někdy si tu přemýšlím, a moje myšlenky jsou jenom kolem mě. Ne kolem někoho jiného, tak to ani být nemůže a ani nebývá. Ale pak se dostanu do situace, kdy se podívám na něco z příma a zjistím jak moc je ten můj úhel pohledu omezený, jak zoufale jsem omezená vlastním vjemem vlastním prostorem. Znáte to jak vám někdo radí, abyste si hledali to hezké co je kolem vás. A vy pak jedete v tramvaji a koukáte na tu spoustu zajímavých věcí místo toho abyste koukali na to co je rádoby podstatné. Jenomže já si tak hezky žiju ve světě, kde je jenom to pokoukáníčko. Kde se neděje nic v normální rovině, ale všechno probíhá na té urovni netradičního užívání si života, zvuků a vjemů. Může se to zdát tak strašně super, ale …jednoho dne zjistíte, že je vám za těžko vnímat to co jste ze svého světa vyloučili.

Existuje vůbec tolik lásky...?

17. července 2013 v 23:41 | Shagua de Sanguinis
Existuje tak moc lásky, co dokáže naplnit srdce po okraj?
Existuje tolik krásy, že dokáže zalepit praskliny na povrchu?
Existuje tolik lásky, co vyhladí popálenou kůži?
Existuje tolik lásky, že jsi to jediné na co myslím?
Existuje tolik lásky, kolik je hladových srdcí zavěšených na stromě života?
Existuje tolik lásky, kolik chemických vzorců?
Existuje tolik lásky, že umíráš každou sekundou odloučení?
Existuje tolik lásky, že na ni myslím i pár let po její smrti?
Existuje tolik lásky, že chci běžet a nikdy se nezastavit dokud nepřepadnu za horizont?
Existuje tolik lásky, že narodit se v jiném vesmíru a realitě stejně patřím k tobě?
Existuje tolik lásky- kolik je světa slov?

Doufám, že tolik lásky existuje, protože pak by bylo možné všechno. Pak by bylo možné i to o čem se mi zdává. Dovedeš si představit vůbec tolik lásky?

noční toulky

7. června 2013 v 15:46 | Shagua de Sanguinis
Hledím do skoro absolutní tmy. Ve tmě, v té noční tmě se zrcadlí pár perel zažloutlého světla. Dnes lampy venkovní nejdou, je tam absolutní tma a já bych se v ní chtěla moc ztratit. Je chladno a já sedím na okně. Vtíravá zima. A poslouchám jemně puštěnou muziku, po tichu jenom pro přemítání. Občas se o samotě jako blázen směju nějakým myšlenkám, někdy jenom zírám na parčík pod oknem a nakonec se to vrátí do fáze, kdy polykám slané a horké slzy a nemohu dýchat. Jsem jako to ztracené kotě, co hledá svůj svět. Kočky mě vždycky fascinovaly-

Jsou své a nikdy se nespoléhají na ostatní, rády za něco bojují a nenechají si do ničeho kecat. Prostě samostatné. Někdy si ale říkám co když tohle kotě to samo nezvládá tak dobře. Co když tyhle šílený stavy prostě nedokáže nakonec vydržet a prostě skočí z toho okna co sedí. Ale kočka vždycky dopadá na nohy… a´t chce nebo nechce.


A tak se mi chce křičet do té tmy, do té nádherné tmy. A rozbít jí. Nechci prosím ať zítřek nikdy nepřijde ať se schová daleko. Chtěla bych být něco stálého, jsem jenom prchlivá forma, ale chtěla bych být něco stálého a plného. Třeba domovem, domov to je místo a pocit. Je to kousek světa který hřeje a chrání. Vlastně ženy jsou domovem. Jejich polodné boky, jejich krása. To je ten pravý domov.

Hetické deň

11. srpna 2012 v 11:54 | Shagua Akitsumi
Včera jsem nestíhala. Nevyšlo nic. Ale dneska proto se napravím: vyjde dvakrát třicetidenník, protože jsem to včera nestihla.


Včerejšek byl moc vtipný a hodně zajímavý. Ráno jsem šila a spíš dělala střih. Který se mi pro změnu povedl. Pozitivní na tom bylo, že takto přesně jsem to niky neměla ušité, takže věřím, že brzo to dodělám. Musím střihnout rukávy, které plánu hodně široké tak uvidím, jak i to vyjde.

A docela brzo po domluvě s Jadawinem jsem vyrazila na In-liny. Paráda to byla. Ve tři jsme začali a skoro v šest jsme skončili. Ujeli jsme cca 32 kiláků a já na konci byla mrtvá, ale totálně. Pochopila jsem písničku od Mortal Love, kde se zpívá "it's over, it's finished…I am dead now….I am Deeeeeeeeeeeead!"
Nicméně konečně jsme našli takový rytmus, že jsme si povídali skoro celou dobu. Samozřejmě, mi někdo volal uprostřed bruslí, a měla jsem celou cestu na talíři moje zvonění. Chvílemi jsem neměla moc daleko shodit ho do křoví vedle stezky. Byl to strašnej boj ho prostě nechytit a nevyráchat mu tlamu v bahně. Ale pak jsem to naštěstí začala ignorovat. Musím říct, že na to jak byl Jadawin zezačátku opatrnej, abych se neurazila tak teď se dost otrkl a je šije do mě strašným stylem.

Když jsem zmordovaná, ale plná energie doplazila se domů, otec že pojede s Giel se někam projít. Ptal se, jestli jdu s nima. A já s radostí přikývla, protože taková protahovací procházka by byla moc fajn. Nakonec jsme dojeli za tmy na slapy, kde jsme objeli vesnici tak šestkrát. Otec se ztratil a navigace byla taky zmetěná jak lesní včela. Tak jsme dojeli na Zbraslav, že na pivo. No pro abstinenta je to strašně vtipné, když se zeptá: "Máte nějakou točenou limonádu?" a evidentně je starší 19 let a je na večerním tahu. Koukají na vás jako na blbce. Ale to mě činní jedinečným, ne?

Nakonec jsme tam seděli po tmě na lavičce, a povídaly jsme si s Giel o korzetech, snech, podvědomí a magii. Bylo to moc fajn, až na to že táta tam usnul a pes se omotal a zauzloval kolem sloupu. Pak mě Táta hodil domů, chvíli jsme něco řešili s Jadawinem a pak jsem padla jak podťatá. Hlavně jsem ráno chtěla jít běhat.

Než jsem usnula napadlo mě, jak moc by bylo fajn Rin vmést do ksychtu za půl roku: "Zlatý časy kdy jsi byla hezčí než já, co!" A tahle cynicky sebestředná představa mě ukolébala k neklidnému spánku, plnému řízení auta bez papírů a tak.

Rano jsem si šla "zaběhat" tím je míněno, že u nás běžím do lesa, tam se vyšplhám do kopce na moje meditační místo. Tam cca půl hodiny cvičím Taichi říznuté jógou a meditací. Je to takové zvláštní z každého to má něco. A pak běžím ty dva kilometry zadem z pozvolného kopce dolů.

Odpoledne se chystám na motorku do autoškoly, tak se docela těším.


*pro představu jak pokračuje moje snižování váhy fotky bez úprav a ořezání. Aneb dotáhla jsem korzet na doraz potřebuju novej (první v korzetu druhá bez a v jinejch botách)*

Grafity – Umění nebo Vandalismus

8. srpna 2012 v 10:13 | Shagua Akitsumi

Od doby stejně staré jako je lidstvo samo, se snažíme zaznamenávat obrazy na stěnách. Nejenom z náboženského hlediska, ale i informativního nebo oslavného.
Na stěny malovali jeskyní lidé, aby předali poselství o svých bozích a hojnosti lovené zvěře. Aby si udobřili bohy.
Starověké kultury zdobily své obydlí, hrobky svých králů. Chrámy svých bohů.
Středověké kultury, oslavovaly Křesťanské symboly a dávaly mu tím slávu a trvalost
Novověk, dával na zdi dekadenci ale i puritánství, ale i zjistil, že na stěny se dá publikovat reklama.
Nejnovější dějiny ukázaly, že reklama je opravdu velký byznys. A jako reakce na to se rozšířil StreetArt
A právě na StreetArt konkrétně na Grafity jsem se vás chtěla zeptat.
Grafity potkají vás nejen na každém větším městě ale i na odlehlých končinách. Nejvíce viditelné místo je nejvíce ceněné. Grafity mají svoje pravidla, svůj vývoj.
Jak reagujete, když potkáte Grafity? Líbí se vám na nich něco, nebo je prostě nesnášíte. Je to špína města, nebo přínos určité části umění do každodenního života člověka? A když se vám líbí, záleží vám na tom, co podporují a prohlašují?
Já osobně mám ráda věci, co mají koncept, nemám ráda to, co s rychlé vody hrknete na papír a považujete to za umění. Ale pokud máte pro svoje dílo dobré místo, a je to hezky zpracované, proč ne. Každodenní jízdu tramvají mi to zpestřilo. Ale jsem odpůrce Taggů, tomu říkám jména hloupých na všech sloupích.

*propagace?*

*sdělení?*

*čmáranice?*

*trocha barvy do života?*

*nebo jste pro monotóní šedou, já bych řekla že by se na taková místa dalo úspěšně umístit nějaké pořádnější umění*

Oh my DEER!

7. srpna 2012 v 8:17 | Shagua Akitsumi

Ze škatulky akční život, jsem si pro vás vytáhla povídání a doporučení jak se zmordovat, jako trpaslík ve stříbrném dole.

Začala jsem před nedávnem chodit plavat. S tátou. Mám to vlastně nejraději, z jakýchkoliv sportů je to dobré na fyzičku, a zároveň nejsem zpocená a ulepená a nepřehřívám se. Dokonce jsem zlepšila mého kraula alá střelená koza.

Pak jsem začala procházkovat. Byla jsem u nás v Háji. Je to zhruba na úrovni Barrandovských skal. Není to ani vysoko ani daleko zhruba 7 kilometrová procházka. Klid, nic co by se nezvládlo, během dvou hodin. Ještě jsme se podívali u nás do lesní zoo, kde prý přibyl nový bílý Deer. Tudíž jsem se hambila, protože to mám u nosu a vůbec tam nechodím.

Začala jsem jezdit na In-Linech. Zprvu mně z toho strašně bolely nohy, ale pak jsem si je podruhé z nohou sundala na chvíli a byla jsem zase čiperná. Nicméně Je to zajímavý sport, moc pěkný. U nás tady je vtipné sledovat to okolí tolik známé, přitom neprozkoumané. Musím říct, že je tu hodně stezek, po kterých se dá jezdit, a taky že tam bývá nával. Ale to mě neodradí, to víte, nesmíte se zastavit! Jinak budete navždy stát.

Nejvtipnější je jet na In-Linech a zároveň telefonovat. To bych někdy tátu přerazila, když mi volá, takto nevhod. Nicméně, tam to bylo spíš kvůli mému zvonění, než kvůli tomu hovoru >.<.

Zde je ještě prosím ten Deer. (nejspíš je to Daněk ale to nikdo neřeší, Oh my Deer!)

Jídlo, život, styl - jak se to hezky potkalo

4. srpna 2012 v 8:04 | Shagua Akitsumi
Poslední dobou trochu hubnu. No trochu, trochu hodně, ale není to takové, že bych držela nějakou dietu. Začala jsem se SXE, chodím s tátou plavat a prostě se to střetlo uprostřed mého života takovým způsobem, že není možné, aby to byla náhoda.
Začala jsem běhat, jenom sice někdy, ale přesto začala. Moje vegetariánství se projevilo v plné míře, kdy jsem došla k tomu, že maso nejím. Protože když jdu do lednice, vždy si vezmu cokoliv jiného- tak jsem maso vynechala v jakékoliv formě i formálně, nejen prakticky. Ale Vegan být nemohu, jelikož jsem závislá na mléku a mléčných výrobcích. Moje strava je Ovoce se Zeleninou k tomu nějaký jogurt nebo sýr. Mám moc ráda zajímavé sýry. Poslední dobou mi hodně chutná Feta a hlavně Cottage, který teda nesmí být dochucovaný, to je odporný.
Podle mého sledování se tímto citelně zrychlilo moje zažívání, tudíž se nic neukládá a ze své monstrozní váhy, kterou mi nikdo netypuje, jdu docela dolů. (Hurrej)

Z mých specialit, co mám moc ráda, je to žitný chléb s pomazánkovým máslem a vejcem. Na vejcích ujíždím hodně. Mám je nejraději na tvrdo, to je taková čistá forma. Nebo si míchám různé saláty s exotickými sýry a všeobecně využívám toho, že je léto. A zdroje jsou dostupné.

Moje filosofie se trochu pře u tématu Máslo vs. Margarín. Tudíž nevím, jestli jíst Tuk nebo Ropu. (trochu dilema)

Což mě dovádí k tomu, že často experimentuji s recepty, respektive bez receptů- byl by zájem o nějaké sdílení mých kuchařských dizástrů?


*Třeba tyto lasagne se dají udělat jednoduše bez masa. Jelikož Otec vegetarián neni, tak jsou s masem. Ale sobě dělám bez masa.*

Straigth Edge – SXE – Jsme čistí!

2. srpna 2012 v 19:29 | Shagua Akitsumi
ilustračníNadchla jsem se pro SXE, neboli Straigth Edge. Nejspíš proto, že jsem podobné názory měla již předtím, ale nyní jsem našla komunitu, která je ucelila před více jak 30 lety.

Někdo to slyšel, někdo to neslyšel, ale v určité části podvědomí společnosti tyto slova jsou již zakodována. Straigth Edge (dále jen SXE) je sociální hnutí, subkultura či životní styl.
SXE se ztotožňuji s pár jednoduchými pravidly:

-Bez Alkoholu
-Bez Cigaret
-Bez Drog
-Bez Masa
-Bez Sexu

Toto je základní koncept, této subkultury. Ale nesmíte (a nemůžete) to brát úplně radikálně. Protože než se tato společnost vyvinula, prošla spoustou fází. A každý si to vysvětluje docela po svém a vytahuje si z historie určité časové období.

Jsou naprosto radikální Edgeři, kteří odmítají jakékoliv drogy, včetně čaje a kávy, jsou stoprocentními vegany a sex mají nanejvýše po svatbě. To však je velice vyhrocené.
SXE se ale zakládá na bez drogovosti. Ale najdou se tací, kteří nejsou ani vegetariáni, a k sexu přistupují také volněji.
Někteří mají názor, že v původní verzi nebylo o vegetariánství, či veganství ani slovo, takže se tímto neřídí. Ale SXE jsou velice zapálení pro ochranu životního prostředí, a života celkově. Jsou mezi nimi bojovníci za práva zvířat, kteří jsou radikální vegani. A dokonce je i odvětví tohoto hnutí, které nepodporuje potraty (Hardline).

30 dní otázek + trochu větráme!

1. srpna 2012 v 23:35 | Shagua Akitsumi
Tak jsem, si prohlížela svoje oblíbené stránky, a narazila jsem na několik věcí. První bylo 30 dní dotazník. Jeho otázky mě zaujali jako témata vhodná k popisu. A osobně jsem zadoufala, že bych u toho mohla vydržet. Bohužel neznám zdroj, odkud vzniklo těchto 30 otázek, tak kdyby někdo věděl, tak je, prosím, vložte do komentářů. Ráda doplním původ. A posuďte sami jak jsou celkem zajímavá témata





1. den - tvůj současný vztah; jsi-li nezadaný/á, piš o tom, jaké to je být single
2. den - kde bys chtěl/a být za deset let
3. den - tvůj názor na drogy a alkohol
4. den - tvůj názor na náboženství
5. den - okamžik, kdy si přemýšlel/a o sebevraždě
6. den - napiš 30 zajímavých informací o sobě
7. den - tvé znamení horoskopu a jak si myslíš, že to na tebe sedí
8. den - chvíle, kdy ses cítil/a nejspokojenější se svým životem
9. den - jaká doufáš, že bude tvá budoucnost
10. den - popiš svou první lásku a první polibek
11. den - nastav svůj přehrávač na náhodný výběr a napiš prvních 10 písniček, které přehraje
12. den - popiš celý svůj den v heslech
13. den - kam by ses rád/a podíval/a nebo přestěhoval/a
14. den - tvá nejranější vzpomínka
15. den - tví oblíbení blogeři
16. den - tvůj názor na mainstreamovou muziku
17. den - tvé úspěchy a neúspěchy za poslední rok
18. den - v co věříš
19. den - kdy jsi nerespektoval/a své rodiče
20. den - jak důležité je podle tebe vzdělání
21. den - jeden z tvých oblíbených pořadů
22. den - jak ses změnil/a za poslední 2 roky
23. den - 5 obrázků známých dívek, které jsou podle tebe atraktivní
24. den - tvůj oblíbený film a o čem je
25. den - někdo, kdo tě fascinuje, a proč
26. den - jaký typ lidí tě přitahuje
27. den - jaký problém jsi měl/a
28. den - něco, co ti schází
29. den - tvé cíle na příštích 30 dní
30. den - tvé úspěchy a neúspěchy za tento měsíc




Další věc, co mě zaujala bylo krásné pokrytí akce "Kozy na titulku", které projelo celým AK. Já to beru tak že by se mělo víc přemýšlet nad přijatými členy, rozhodně by měli umět se inteligentně vyjadřovat. To by mi stačilo ke štěstí. Sice nedoufám, že tato akce něco změní, ale myslím, že je na tom pěkně vidět jak blogerky z AK, a samozdřejmně někteří blogeři, drží spolu a vystihlo pěkně původní záměr AK, jsem všichni propojení.

Je mi líto těch skvělých autorů, jež opustili řady AK, protože jsem je měla moc, ráda. I když můj osobní blog, není nejznámější a nejnavštěvovanější, musím říct, že nemám jejich "koule" na to opustit AK, jelikož jsem se docela prala, abych se sem dostala. Ale upřímně, si myslím, že prostě jednou, bude zase klid a AK se alespoň tímto provětral a oživil.

Blouznění na Měsíci

29. června 2012 v 17:22 | Shagua Akitsumi
Den se se dnem sešel. A bude to měsíc od mého posledního článku. Smrtiny Hideta jsem tudíž uctila řádným a hrobovým tichem, které všechny moje čtenáře nejspíš odradilo, nebo jim to nepřišlo vůbec jako nějaká doba, ale jako pár týdnů nic nedělání. Ano byla jsem mrtvá, ale jenom obrazně. Toto zkouškové bylo- já nevím neměla jsem na to náladu a tak jsem to musela přetrpět. Bylo to těžké a složité- hlavně pro lenocha jako jsem já. Ale co se nepovedlo, ještě se povede.
No co se změnilo, za poslední měsíc.

Původní počet milenců klesl na z jedničky na nulu. A ke konci tohoto měsíce zase stoupl na dvojku, takže snad spokojenost nad svým Sluncem a Hvězdami. Ale stejně jsem nějaká nerozhodná, možná by to chtělo ještě jednoho, ale nevím kde najít takového dalšího magora, jako jsou ti dva, kteří jsou schopni se podělit a nepoprat se. Nicméně ne, že bych byla bez fantasie- vím kde hledat - provokativně popotáhla výstřih dolů.

Můj Maličký, se naopak zase topí ve vlastních problémech a moje dcerka se na mě za posledních 14 dní vykašlala, ale ona přijde, to se nebojím.
Praha je dnes celá upocená a ulepená, a jízda Praha Brno, taky nepřidala. Nejradši bych se na plánovaný výlet vykašlala a umřela kdesi mimo realitu ve svojí posteli.

Momentálně jsem se ponořila do docela klasického seriálu StarGate SG-1, který mě chvílemi inspiruje a chvílemi docela děsí. Ale kombinuji to žlutou americkou rodinou Simpsonových, kteří s nadlehčeným humorem dokážou přetřást jakkoliv horký brambor (hmm, Brambor).

Aktuální básnění se seklo mezi deinspirací a dezorientovanou depresí, takže moc nečekejte, hrozně mě bolí hlava a snad se zbavím té stresové vyrážky na ksychtu. I když tu proběhl marný pokus o úklid je tu stejně bordel.

S prstem v nose- Shagua Akitsumi

Vedro-Vědro!

30. dubna 2012 v 15:39 | Shagua Akitsumi

"Bude rychlý nástup léta. Léto bude trvalé a horké" Naklonil se ke mně Marcel před testem. Otočila jsem se na něj a povytáhla jsem obočí.
"Tak to mě zabij hned!" jen se na mě usmál a nic neříkal. Ani jsem si nemyslela, jakou bude mít pravdu. Když jsem dneska jela z kolejí, kde jsem neúspěšně vyřizovala navrácení klíče a všeho možného, musela jsem uznat, že je vedro jako blázen.

Šla jsem po České, kde děvčata na slaměných platformových sandálech pobíhala sem a tam. Moje černé plandavé kalhoty zaručeně pohlcovaly většinu vedra a pod ně foukal vítr. Ani nevím co je tohle za den, je prostě vedro. Všude se vznáší letní opar a mně se stýská po jaru, které tady bylo. Těším se na déšť, na letní bouřky- ale tohle mě děsí. Všudypřítomné vedro!

Vedro mě dusí, nelíbí se mi, nejsem na něj stavěná. Raději bych déšť a pár stupňů těsně kolem nuly. Čekám, že se můj život nějak změní, ale on se nezmění, pokud nebudete chtít vy sami. Bohužel nemám recept na to jak zahnat lenost, ale jediná možnost jak ji ustát je něco stále dělat.

"Jenom si na půl hoďky lehnu a mrknu na jeden díl seriálu!" hloupost, nevstanu, nikdy. Chcete se udržet v bdělém stavu a učit se? Vypněte muziku, internet, televizi - všechno. Pak si sednete k učení a přemýšlíte, proč jste tak prázdní. No to je přesně to, co způsobuje lenost. Prázdnotu lidí jako celku. A od toho není pomoci.

Uvědomila jsem si, že v mém případě se buď budu hýbat, nebo zastavím a zůstanu stát. A já nechci zůstat stát- chci jít dopředu. Ale léto mne ubíjí.

Je šílené.

Brains....Or Brains-?

28. dubna 2012 v 12:07 | Shagua Akitsumi
Jak se v posledních dnech ukázalo, ani život není ta věc, která by byla nějak úžasně jednoduchá. V posledních dnech mi běží hlavou dost podivných věcí. Nechápu některé, některé vlastně nechci pochopit. Tak se snažím ocenit nějaké věci, které ten smysl dávají a nejsou tak prosté. Kdežto v této spleti slov žádný smysl nevidím, ba ho ani nehledám. Je to jenom prostě myšlenková dráha mezi galaxiemi mých mozkových polokoulí.

Věřte mi někdy je můj mozek tak zajímavý, ale je zajímavý i mozek toho druhého? A jsme stejně výjimeční, jako si přijdeme, že jsme? Někdy mi to dost vrtá hlavou. Je to fakt zajímavé že se snažím přemýšlet ne nad věcmi, ale nad tím jak je vnímám, nebo spíš proč je tak vnímám. Je to vážně tak že by náš mozek plodil ty dokonalosti nebo to dělají i mozky všech kolem nás.

Kolik se tedy v našich hlavách inteligence a co by to spáchalo dohromady.
Ale možná to nechci vědět, několik hororových scénářů mi stačí… *tváří se jako zombík*

malé prokrastinace

27. dubna 2012 v 22:01 | Shagua Akitsumi
Když už došla všechna inspirace. Můj mozek ovládly květiny. Jejich latinské názvy a zkoušky. Ždímat svoje nápady taky nemůžete do nekonečna. Najednou zjišťujete, že sledováním seriálů jste zabili drahocenný čas. A teď nevíte co dělat když se dívat nechcete. Na co nám vlastně je zdravé všechno když to nepoužíváme?

Jsme zničená tím, jak jsem uzavřená v sobě a přitom otevřená všem. Nikoho to nezajímá, ani mě ne. Nejraději bych byla kamenem. Tem tu leží miliony let a nic nedělá. Má čas na přemýšlení a nikdy se nerozpadne, pokud do něj někdo rýpat nebude. Krásná představa. Propadám malému nihilismus své podstatě nevím o čem bych měla psát celý příští týden, stále a teď. Nějak mi uniká pointa slova. Pointa života.

Pluji ztracená na moři a nevím co a kdy a kde chci. Vlastně vím, nechci nic, jenom hodiny a dny strávené s mojí milenkou - přípojkou k internetu.

Život je břečka bahna… stačí ho jen uplácat a vysušit!

Propadené chvíle - krásné chvíle

6. dubna 2012 v 12:03 | Shagua Akitsumi
Někdy se mi stane, že zmeškám autobus z Brna do Prahy, musím počkat na ten, který jede později. Někdo by si prostě postěžoval a řekl si jaká je to smůla, ale já si vždycky řeknu, že tak fajn. Je to rozkošná hodinka (tedy tři-čtvrtě hodinky + přesun), kdy si zajdu do Nonstop kavárny naproti, přes ulici.

Tahle přítulná kavárnička vás chytne za srdce. Jednak když čekáte dlouho a vyplatí se to, můžete si koupit internet a sedět tu na internetu a bavit se po svém, nebo prostě něco hrát a jen se připojit zdarma do elektrické sítě a popíjet jedno z nejlepších latté v Brně.

Když já si jdu na kokosové Latté Macchiato, většinou si k němu zde dám můj oblíbený zákusek. Ano zbožňuji medovník, a za těch pár let, co zkouším různé typy a druhy jsem nikde nenašla takový jako je tady. Pokud vám ho donese ještě moje oblíbená číšnice s nakrátko střiženými platinovými vlasy. Usmívá se jako mílius a je vždycky milá.

Návštěvy této kavárny se staly mojí milovanou zábavou, kdy pozoruji zdejší ruch, poslouchám tlachající čísnici se svojí kamarádkou a vychutnávám si zapovězenou dietologem pochoutku, o které se nikdo nesmí dozvědět.
Ani nevím v čem to kouzlo zašifrované.




Kokosové Latté Macchiato- Medovník šlehač ... nechci do toho cpát nic komerčního ale tohle rande s kalorickou bombou stojí pouze 73,-Kč, což uprostřed Brna na Hlavním terminálu vedle luxusního hotelu, je prostě...super!

Svoboda slova...-!

4. dubna 2012 v 21:51 | Shagua Akitsumi
Je vlastně nějaká. Oficiálně ano, ale neoficiálně si myslím, že není. Ano můžeme se ometat, že žijeme ve svobodné zemi, že tu máme svobodu slova a že si můžeme říkat to, co chceme.
Ale je to opravdu tak? Nemyslím, žádná svoboda slova není, vlastně nikdy nebyla. Teď je jenom vyhlášena. Jak podotkl můj kamarád tabu je tu pořád, je všude, je to něco zažitého. Jenom se čas od času změní okruh témat, jež jsou tabu. Je to takový kruh.

A když není moc svoboda slova, co to má za následky, když si píšeme, co chceme? A pokud píšeme naprosto nekontroverzní věci, kam to povede? Musí mít člověk na to náturu?

Řekla bych, že musí. Protože jemní lidé, kteří moc nesnášejí kritiku (ne že by ji nesnášeli, ale pokud se hroutí při jakémkoliv zlém jazyku…), by se neměli moc vyjadřovat, nebo by se měli vyjadřovat tak, aby jim to ostatní nepomluvili. Což ale zabíjí to svobodné kouzlo, které by jim jinak dovolilo napsat to, co chtějí. Neříkám, že to nemají dělat, jen že si stejně každý dobře rozmyslí. Protože kritika mnohdy není příjemná.

Ale jak to udělat, abychom si mohli psát to, co chceme, ale zároveň se vyhnout ostré kritice vlastního jména, nebo veřejnému zesměšnění? Vyřeší tohle anonymita?

Ano asi vyřeší- upřímně, taková anonymita dokáže svoje. Když se pod něco nepodepíšete a nikdo neví, kdo jste, je to o dost jednodušší. Je to jednoduché napsat nějaké dílo, když vás nikdo nepozná. Takže vlastně jste svobodní, ale do určité doby. Do doby, kdy najednou zjistíte, že vám zaleží na vašem pseudonymu (ano je to už víc než anonymní přezdívka). Pak se tahle svoboda vytrácí.

A není to už taková válka? Ano je. A v této válce se nám mísí: svobodný pisatel a svobodný čtenář a jakási anonymita. Je to jednoduché, zkritizovat něčí dílo, když vaše jméno nikde není.

A když už se rozhodnete psát nějaká kontroverzní díla, jste na to připraveni?
Na to aby si člověk mohl psát to- co chce- musíte mít v kalhotách, jen tak někdo to neumí. Ale je to jednoduché? Ne není, i když je to mnohem jednodušší, než nosit extravagantní módu. Ale přesto to může mít tři následky:

1) ten, co byste měli nejvíce očekávat - Je kritika. Lidem se to nelíbí a nebojí se vyjádřit, mnohdy urážlivě. Lidé mají určitý způsob myšlení a to je líbí/nelíbí. Nemůžete jim to nijak vyvrátit a buddhistický přístup k tomu má málokdo. Ale zas pokud je váš názor vyhraněný odpovíte- může z toho vznikat pěkná hádka. Zlé jazyky jsou zlé jazyky, s tím nikdo nic nenadělá.

2) Nebude reakce žádná. Budete mít na blogu/stránkách/čemkoliv návštěvnost 0 - 3 lidi denně a tím budete slavit úspěch. Nebude se to líbit, ale vám to třeba bude pomáhat a tak vás to bude bavit a bude vám úplně jedno, že k vám na web nikdo nechodí a nikdo se nezajímá.

3) Reakce pozitivní. Bude něco, kdy se vám potvrdí, že to co si myslíte, je stravitelné pro ostatní, budete mít stále čtenáře a ve své podstatě vás to bude těšit.

Ale zas, je svoboda slova tak svobodná? Že když už má váš nekonvenční obsah čtenáře, budete slavní jenom proto, že píšete něco, co nikdo nepíše? Ne nebude to tak, protože věřte tomu nebo ne lidi málokdy přijdou s něčím novým neokoukaným nenapsaným. Takže většinou kopírujete názorově něco, aniž si to uvědomujete, jen se to může někomu líbit proto, že má rád původní verzi, nebo se mu ta současná líbí. Ale v tu chvíli se začne ztotožňovat s vašimi názory. A nakonec jako znova-průkopníci něčeho se stanete někým, kdo se inspiroval. Už to nebude tak moc z vaší hlavy.

Máme na to prolamovat tabu a konvence? Máme na to psát obsah, jenž bude šokovat? Je tedy svoboda slova nějaká, nebo je to jenom zástěrka? Když napíšete-li článek, přemýšlíte pak zda-li byste se pod něj podepsali, než ho vydáte?

Trocha vztahové nelogiky

2. dubna 2012 v 23:48 | Shagua Akitsumi
Když jsme ve vztahu, toužíme po svobodě. Když jsme sami, tak hrozně chceme, abychom jenom mohli s někým být. A tak mě napadlo, nejsme náhodou nespokojení jenom ze setrvačnosti. Nedělá tahle doba pro nás nesnesitelné vlastně všechno?

Proč vždycky něco chybí- a když se zdá něco dokonalé jsme ve stresu a nemůžeme spát? Nejhorší mi vždycky přišla samota a to ticho. Když jsem dost vyrostla z pubertálních střevíčků a dostala jsem se do dospělejší fáze života, začalo mě těšit být samotná a single. Možná si myslíte, že jsem nikdy nebyla zamilovaná a tak nechápu, co se to znamená, ale to není ani trochu pravda. Já jsem byla zamilovaná- ale když nad tím přemýšlím, způsobuje zamilovanost takovou spokojenost, že dokážeme přehlédnout všechny nedostatky našeho partnera?
Možná ano, možná se zamilováváme jenom kvůli daným nedostatkům a nepřízni, kterou to většinou provází.

Vezměte si to tak, kolik lidí v této době miluje někoho, koho nemůže mít? A kolik lidí, když konečně má vztah, který za něco stojí zjistí, že ten koho jste milovali je najednou volný. Je to k nevíře jak moc lidí se začne o Vás zajímat tehdy, kdy prožíváte šťastné období a snaží se to rozvrátit. Je pak na vás jestli podlehnete nebo ne, ale proč se tohle celé děje?

Znám jednoho kluka, Doriana, ten se většinu času chová jako děvka, a já mu to nikdy nevyčítala, alespoň jsem vždy věděla na čem jsem. Ale, co mě zaráželo, že i takový typ jako Dorian projevuje svědomí a když mi přál přes SMS k narozeninám, projevil dokonce lítost a starost o to jak se mám! Jako by mu na něčem, co se týká mne, záleželo. Což můj mozek sice pokládá za fakt naprosto bezvýznamný, přesto mne to hlodá v hlavě. To už by byl tak zoufalý, že se takto projevuje ke mně, nebo za to může jeho dost zničená Karma? Nebo prostě jenom fakt, že jsem teď něco, co nemůže mít?

Takže projevuje se štěstěna tak vrtkavou, že dokonce se snaží rozvrátit to šťastné, co sama stvořila. Čert nosí na větší hromadu a štěstěna nejspíše taky. Ale jak ona sama pozná komu dát přednost a kdo si ji nezaslouží? Existuje v tomto nějaká spravedlnost, kdy vám někdo ubližuje a vy tím projdete s hlavou nahoře a nakonec on přileze?

Nebo jsou to čistě náhody…?-

Je přátelství mýdlová bublina naplněná kouřem, nebo je v tom víc?

1. dubna 2012 v 9:00 | Shagua Akitsumi
Před rokem?

To bylo touhle dobou zhruba. Byla jsem zažraná do Ravena Digitalise, jak Savo do podlahy. Celkově to bylo takové zajímavé období- vzpomínám že jsme se strašně moc bavili s Minoruem, zase po nějaké době. Bylo to kouzelné. Škoda, že tyhle chvilky netrvají věčně, ale to by jsme nikdy nikam nepokročili a nic neměli a nikam nedošli. Což by nebylo zase tak fajn.

Každé přátelství někdy končí, je jen málo přátel, co vydrží na celý život. I když se vám třeba může šest let zdát, jako věčnost oproti všemu to neznamená nic. Ale jak se stane to, že se to začne ztrácet v dálce? Že to vyprchá a praskne to jako mýdlová bublina plná kouře.

Všichni vždy cítíme ono napětí předtím, než to celé jde do kytek. Než ta nádherná bublina udělá "PloB!" a praskne a její části se rozletí do všech stran. Chvíli je ve vzduchu ještě stojatý kouř, ale ten vyprchá během chvíle. Jak dlouho se vlastně můžeme udržet na kouřovém stavu, kdy už to stále drží silou vůle, ale není to ono- je určitá nechuť obou stran se bavit, nebo když se baví je to moc intenzivní, protože cigareta zahoří, ale - mýdlovou bublinu nepostavíte znova.

Je opravdu "PloB!" fáze nevratná?

Jediné co si myslím, že zůstává navždy jsou hmotné věci- třeba někdy stačí jenom jejich malá část, aby se připomněla určitá vtíravá myšlenka na něco, co třeba chceme zapomenout. Ano i hezké chvíle chceme někdy zapomenout. Ale tyhle věci se objevují ve chvílích, kdy je chceme nejméně. Takže čistě a upřímně. Jsme připraveni převzít dar od přítele, který i po jeho odchodu bude hmotně připomínat jeho nepřítomnost. Jsme snad masochisti? Já vám nevím, je to možné.

Osobně pokud přijmu nějaký dar od někoho, tak musí ten člověk být blízký mému srdci hodně, nebo naopak málo. Protože když se do toho nezamíchají ještě žádné city, tak je snadnější říct "To mám od toho a toho…jo to je kámoš!" než sebrat odvahu a říct "Tohle mám od mrtvé milenky!"

Je to zapeklité celé. Vlastně úplně všechno, jestli chceme se vůbec s někým bavit? Ale ano, žijte přítomností, a když se bavíte s někým, bavte se s ním rádi. Jinak přijdete o to kouzlo, co se přikouzlilo sílu Situačnímu Humoru.

Někdy být ve společnosti dost bolí, ale nebýt v ní zabíjí!

Jak jsme byly na romantické vycházce?!

29. března 2012 v 14:55 | Shagua Akitsumi

Sobotní večer, moje řádění a hysterie v rámci samoty nabrala takové obrátky, že se Nalli sbalil a přijel se projít se mnou do lesa. Nakonec jel vlakem a tak to bylo pro mě zajímavé, protože osobně vlak úplně z mého života vynechávám, neumím s ním jezdit a vůbec mě to nijak nikdy nefascinovalo. Ale Nalli tuhle prastarou dopravní vymoženost užívá docela úspěšně, což je pro mě čím dál víc nepochopitelnější. Ale možná to bude taky proto, že jsem vlakem jela jenom párkrát a zrovinka v lásce to nemám.

Šla jsem mu kousek naproti, ale ve své podstatě našel cestu sám. Přivítali jsme se a vyrazili na malou procházku mezi stromy do vnitra našeho háje. Byla tma a krásně a já tohle vážně dělám ráda- procházky v lese vážně stojí za to, zvláště ty noční, ale nedoporučuji chodit jako jednotlivec, zvláště pro slečny. Povídali jsme si, vedli se za ruku. Smál se mojí otázce "A věříš na víly?"

Když jsme došli až na hřbitov a ke kostelu tak jsme se odebrali k vyhlídce na prahu. Sedli jsme si na lavičku. Byla jsem tím přímo fascinována. Úžasné malé zářivé perličky kam jen oko dohlédne, vinoucí se kolem silnic a cest. Světla domovů a aut. Maličká tramvaj projíždějící na druhém břehu byla tak krásná a roztomilá. Vzpomněla jsem si na hodinu botaniky, jak jsme probírali zygomycota- neboli houby spájivé- jejich společenstva tvořící povlak na povrchu napadeného a úplně jsem viděla, jak to funguje v realitě stejně jako ve společenství těchto malých záškodníků.

Ale prvně jsem řekla, že mi to připomíná srdce. Bylo mi vytčeno- čistě realisticky-, že to moc jako srdce nevypadá- tak jsem se vytasila se zygomycotem. Tyto, ve své podstatě plísně, byly přijaty mnohem shovívavěji. Z toho jsme se ale dostali do debaty o odumírání centra- středu-původního výskytu. Když tato bouře názorů utichla tak jsem chvíli mlčky hleděla na svět, který elektricky pulsoval. Chvíli mi přišlo, že moc fantasie nepobral, i když to není úplně pravda, jen se snaží být objektivní.

Ale bylo to celé zapomenuto se slovy "Myslím, že tu byla Cacheka!". Můj pohled sklouznul z nejkrásnějšího města na obnažené nebe. A věděla jsem, že tohle teprve bude jízda. Začal se hrabat v mobilu- až vytasil se GPS a stránkami s geocachingem. Vítězoslavné "Jo je tu! Je to jenom kousek!" zpečetilo můj osud! Rozloučila jsem se tedy s výhledem a šla jsem hledat Caches mým Nalli. Jelikož podle GPS by se orientoval každý- tak jsem se párkrát mrkla na to jako na mapu a přibližně jsem ho dovedla na místo určení. Paradoxně on kouká stále jenom do telefonu a moc ne na zem, což nechápu, jak se může orientovat ale budiž.

Indicie pro nalezení Cache byla jednoduchá "Hledejte gumičku na kmínku". Dobře rozhlédla jsem se po těch pár metrech čtverečních a hrubým odhadem tam byla tak kolem 70 jedinců náletových Dubíků- velice všeříkající indicie, že ano! Chvíli jsem ho sledovala, jak kouká do telefonu, a chodí sem a tam, ale nakonec jsem mu na chvíli vyrvala baterku, kterou tahá taky všude- mi přijde, a prohledala blízké okolí. Bezúspěšně. Po asi čtvrt hodině se konečně přestal sísat do GPS a koukat na zem "Páč má blbý signál a ukazuje +-6 metrů!" tak začal hledat sám. Já se vyčerpaně zhroutila na již pekelně prohrabaný, trouchnivý a poničený pařez a koukala, jak bojuje s houštinou. Držel se skoro za Čest a Slávu. Občas sem mu řekla, že je moc daleko od místa určení a tak.

Nějak jsem se zamyslela a když jsem se otočila na něj znova tak baterka byla nějak nízko. No skoro po čtyřech hledal černou gumičku na kmínku. Smála jsem se pod vousy, ale nic jsem nenamítala.

Asi po třiceti pěti minutách jsme Cache nenašli, tak byl naštvaný jako pětileté dítě- ale naštěstí mu tohle nikdy moc dlouho nevydrží. Tak jsme se vydali ještě k druhému krásnému výhledu nad lomem. Který skýtá nádherný pohled skrze dubové větve na Velkou Chuchli a na naše domovy. Upřímně dle mě nemá nic na noční města a jejich pohledy- kromě procházky v lese, samozřejmě!


Věci nadcházející

30. prosince 2011 v 0:57 | Shagua Akitsumi
Z nadcházejícího roku mají mnozí strach. Nedivím se. Moje společnost je zvláštní, to ano, ale mi všichni věříme v různé věci, ale na jednom se dokážeme shodnout. Následující rok je výjimečný. Ne tím že kolem létá mediální strašák, to ne. Ale co se v podsvětí šušká už dlouho, je čas na změnu.
Ne že by se někdo chtěl měnit. Ale je přítomna energie co mnozí necítí, co mnozí neslyší a už vůbec skoro nikdo nevidí. Už v letech minulých, to bylo divné, ale přijde mi, že teprve teď to nabírá grády. I moje Pramatička mi dala pár znamení, které nejsou radno přehlížet.
Donutilo mne to přemýšlet o tom, co jsem dělala a co dělám. Co chci a nechci dělat. Ale hlavně o tom, co budu muset udělat. Co na mne čeká a dost se toho děsím.
Moje podvědomí jede na svém vlastním programu a dost mě posunuje po neviditelné přímce, jak se mu zachce. Nechtěla bych, aby někdo prožíval to co já, ale myslím, že spousta lidí a nelidí si tím musí projít po svém. Vzpomněla jsem si na všechny ty věci, co mě k tomu dovedly.
Protože dřív než styl, muzika, zájmy a oblíbené činnosti tu byla jedna potřeba. Potřeba vstát a neležet a nenechat sebou smýkat proudem jak se mu zlíbí. Potřeba podmanit si sílu a k ní teď směřuji. A ti, co směřují se mnou, na to budou mít dost času. Bohužel nerozhoduji o tom, kdo zůstane a kdo odejde, vlastně ani bych rozhodovat nechtěla. Ale doufám, že než tento rok skončí všichni, co mají si uvědomí kam patří.
A jak mi připomněl dnes můj první učenec Minoru proroctví:

"... Ti, kdož si nedokážou uvědomit své duchovno, budou zatraceni a spáleni v ohních, které tvoří svět.
Ti, kteří se v pravý čas nedají na cestu boha, se ztratí na cestě, jejímž koncem bude jen záhuba!"

Self-fishing - chytáme se na vlasec (zase jednou o sobě)

19. prosince 2011 v 19:10 | Shagua Akitsumi
Dlouho jsem nepřemýšlela nad tím- jaké to je. A jaké to bylo. Ale pustila jsem si pár písní, které mi připomněly, jaká jsem a jaká jsem byla. Je to trochu pomatené. Ale přesto bych chtěla se podělit o ten zvláštní pocit.
Jako ve vzpomínkách, když hledíte na své minulé já a říkáte si "Dobrá Temnoto, co to je za stvoření!" Někdy si uvědomíte, jak jste byly mladí a hloupoučtí. Ano bylo to jiné a zamilované a krásné a roztomilé, ale nebylo to ono.

Když dostihnete své současné já, zjistíte jaký jste teď a jací jste byly. A ty dvě informace jsou někdy šíleně těžké skloubit. Že je to útrpné a mimozní, a ve své podstatě vám to přijde úplně stejné jako předtím, jako když jste byly ještě maličcí.

Moje priority se zdravě změnily. Teda alespoň v ně doufám, nejsem si tím jistá. Alespoň nežiju v žabomyším sporu. Nesnažím se někoho poučovat. Nevěřím v to, že vím všechno, jenom se to snažím učinit pravdou, takže do hlavy tluču spoustu informací, které nepotřebuji, ale zajímají mě. Prostě je to jiné.

Taky si vzpomenete na ty, co jsou, co byly a zkusíte se podívat i na ty, co budou.
uroníte slzu u těch, co vám odešli-

Nightmarry - láska mého života, která mě nechala, pak přišla zpět, pak zase odešla pak přišla a nakonec odešla na vždy. Díky ní jsem vždy věděla, že někde na světě existuje někdo, kdo za to stojí. Ač on sám se považuje za špatného nemilovaní-hodného, zatraceného a šíleného. Vy ho milujete se vším všudy, ale někdy je to i na vás moc.

V. - toho taky odvál čas za kopce a u něj jsem se naučila, že nezáleží na tom kým člověk je, ale kým chce být, a to je moje velká opora v současnosti

Ale pro dnešek bych chtěla vytáhnout z mého seznamu jedno milované jméno, nebo spíš mojí přezdívku pro něj- Fusaba-sama. Ano to byl někdo- moc mi chybí jeho web. Smazal ho, ale já jsem ho moc milovala. To co psal. Jeho dílo, jeho názory jeho duši, kterou za svůj těžký život odhaloval na webu. Chybí mi. Ani nevím proč, ale často najedu na pečlivě schovaný odkaz na jeho bývalé stránky a koukám na "Stránka neexistuje" i několik minut.

Ne, že bych k němu chovala nějaké vřelé city, to by asi nešlo, jenom jsme si dopisovaly přes vzkazy a jednou jsme se viděli. Ale prostě jako by mi chyběla jeho přítomnost. Vždycky jsem se těšila na to co mi napíše. Na to co mu napíšu já. Občas jsem malovala pro něj. Jenom prostě protože jsem chtěla. A ten mi moc chybí i s jeho jemnozemí. Doufám, že jednou otevřu web a uvidím jeho stránky. Že uvidím to, co píše, že si přečtu jedinou cizí poezii, co snesu. Ach chybíš mi drahoušku…vážně moc.

No možná zůstávám tou naivní holčičkou nebo ne. To je teď jedno. Můj život jde vždycky dál. A i pro teď mám s kým si psát na koho se těšit a tak podobně. Ale opravdu mě chytnul za srdce pocit, že ztrácím více lidí než je zdrávo. Na jednu stranu mě utěšuje myšlenka, že to tak má být. Není zdravé se bavit s mnoho lidmi najednou, a je dobré se k nim vracet. Moje přátelství jsou nestálá, ale vždy intenzivní.

Mlsný kocour

15. listopadu 2011 v 8:13 | Shagua Akitsumi
*upozornění pro cestujcí, jde o fotky ne o říkanku...Ukončete výstup a nástup dveře se zavírají*

Mlsný kocour přišel dom,
maso chtěl,
měl hlad jako velký slon,
tak maso měl...



Poloverší a vzpomínka na Pana Učitele.

25. srpna 2011 v 22:22 | Shagua Akitsumi
Vyšlo v rámci Střípků vzpomínek na AK!


Pokud jde o moje vzpomínky na učitele, lektory a profesory mám jenom jednu, která za to opravdu stojí. Ano jistě pár vtipných příhod tu bylo, které by stály za zmínku. Rozhodně, ale mám takovou nostalgickou a tichou vzpomínku, které se tváří jako jedno poloverší. Ta jediná stojí za to, abych ji popsala.
Bylo to na základní škole. Naše škola nebyla nijak zvláštní, trojité schodiště, tvarované zábradlí a dlouhá chodba plná tříd. Měli jsme tam Pana Učitele, který měl potíže se štítnou žlázou. Nemohl moct projít dveřmi a všechny děti se mu posmívaly. Nikdy jsem to nepochopila, proč, ale neřešila jsem to. Obdivovala jsem Pana Učitele, protože byl akademik, a rozhodl se učit na základní škole, i když měl rozhodně na vyšší ročníky. Protože říkával, že jsme budoucnost a ta se musí cepovat od začátku.
Tento neoblíbený profesor češtiny míval také službu ve školní družině a tehdy jsem tam moc ráda chodila. Jednoho dne jsem mu ukázala svoje básničky a on mě pochválil a začal mě učit psát poezii. Pokud mě někdo o tom něco naučil tak on. Vždy se mi s vervou věnoval a já jsem ho ráda poslouchala a snažila jsem se vyhovět jeho požadavkům a připomínkám k mému básnění. Jednou jsme narazili na verš, který jsme nemohli rozlousknout. A Pan učitel mi řekl, že si to mám řádně rozmyslet a přijít za ním až na něco přijdu. Nu tehdy jsem se s tím trápila strašně dlouho. Chtěla být perfektní v mém básnění a tak jsem se snažila, aby to bylo nejlepší a aby se mu to líbilo.
Bohužel můj Pan Učitel, zemřel za čtrnáct dní potom. A já jsem byla skoro jediná, kdo ho ze školy oplakal. Nemohla jsem uvěřit, že ho vážně nikdo neměl tak rád. Když byl tak dokonalý a milý člověk s férovými názory a skvělým mozkem. Natolik mě to šokovalo, protože jenom kvůli povrchnosti, kvůli vzhledu nikdo ho neměl rád. Jediné na co nostalgicky vzpomínám je to krátké poloverší, z něhož jsem si vytvořila nádhernou vzpomínku na mého Pana Učitele:


"Nejlepší je pít z poháru pravdy!"

Bilej Lébeť

14. srpna 2011 v 16:20 | Shagua Akitsumi
Bílá labuť přiletěla jako královna všeho. Je to kráska se svým skvostným peřím a načechranou hrdostí. Ale i tahle labuť někdy umí být zlá. Protože hlavně v tom krásném je spousta zla! A tahle labuť…- co mi víme, co mohla prožít


Příspěvek na AK, k barvě Bílá.

Náš svět? Naše realita...-!

13. srpna 2011 v 22:06 | Shagua Akitsumi
Kde začíná váš svět, kde je fantasie? Kdo ví. Ale jedno je jasné, jsou tu snílci a realisti.

Z mého pohledu co bych vám o tom asi mohla říct. No nejspíše hodně, jelikož žiji životem cyber-reality. Nebo taky jinými slovy, jsem ve světě, kde je všechno možné, pokud se to dá napsat v řádku 1001001 *73*. Tahle realita je klamná a zlá, někdy je tak krutá že vám ukradne celý život, aniž by vám o tom někdo řekl. No holth, zde se nehraje na oznámení typu "sedíš u internetu deset a půl hodiny denně, není náhodou něco v nepořádku?!?" Ale abych pravdu řekla, někdy je ta realita až moc sladká, tak nutně potřebuješ pokaždé znovu a další, stále potřebuješ nová data. Nové aktualizace. Stálý přísun něčeho, čemu se říká cyber-reality.

Přijdete tak že ještě svobodní, jen zde vám nehrozí přímá šikana, jen zde zajímá lidi, jací jste uvnitř. A nikoho ani nenapadne, že jste odlišní. Možná tlustí, možná oškliví, možná jenom jiní. Nikoho to nezajímá, dokud tady nemáte fotky a články jenom o vás. Je to sladká anonymita. Můžete se změnit, můžete hrát za někoho jiného. Můžete být kýmkoliv. A než si to uvědomíte, jste svázáni kabelem a přibytí k monitoru. Váš život se skládá z oken, pixelů a jedniček-nul.


A věřte mi, jednoho dne vstanete a po dlouhých měsících vypnete počítač a zapnete znovu mozek z úsporného režimu. Podíváte se kolem sebe a zjistíte po pár dnech, že vlastně ten celý internetový svět nepotřebujete. Však je taky život venku.

Ale víte, občas je nádherné vrátit se do reality, do té cyber-reality!

Zboží a Kupci

21. června 2011 v 1:07 | Shagua-san


Nejspíš, každé zboží má svého kupce. Pokud o tom tak přemýšlím, tak je to určitě pravda. Naprosto stoprocentně. Lidé by neměli zbytečně přemýšlet, o tom kolik a jak za sebe budou chtít. Měli by se brát, takový jací jsou. Všichni jsou nešťastní, dokud se v jejich okolí neobjeví někdo, kdo za to stojí. Někdo, kdo chce to či ono. A ten někdo přece jen chce i Vás. Ať jste jací jste. Vlastně mě napadá jenom to proč se trápit tím, jaká jsem, když vlastně jednou svého "kupce" taky najdu, a třeba to bude obousměrná poptávka.
Nicméně- člověk by měl brát i secondhand, ne? Poslední dobou je o dobré lidi nouze. Tak když mám šanci proč proboha přemýšlím, co chci. Nebo je to jen moje Beraní povaha? Že chci stále něco lepšího? Něco, co předčí to, co již mám. A když toho dosáhnu přestane mě to zajímat?
Co když to chci změnit. Udělat to tentokrát jinak. Co když chci být někým, koho si ten druhý zaslouží. Nevím, ale když nad tím tak přemýšlím... začínám nenávidět lidi, kteří nevědí vlastně co chtějí koupit. Proč vlastně dáváte šanci tomu, co nechcete. No možná je to špatná úvaha, stejně všichni budou koukat na tu ikonku a nebudou to číst.
Ano, občas chci vládnout světu, nebo alespoň svojí mysli!

Pohádky z mého pohledu

30. května 2011 v 19:10 | Shagua-san


Pokud jde o pohádky, vždy jsem se ráda dívala na televizi a vždy jsem ráda četla pohádkové knihy. Ale nakonec jsem dospěla do bodu kdy mě vlastně celé pohádky děsí.
Pohádka je vlastně svět, kde soupeří dobro a zlo, kde se střetává věčný boj v přeneseném slova smyslu. Svět jenž má poučit potomky, co dělat a co nedělat. Ale v tomto světě se skrývá tajemství.
Skrývá se tam neutuchající temnota, mihotající stíny na pozadí zamilovaného prince a princezny je stále hrozba, že nové princátko a princezna budou zakleti, je tam stále nebezpečí a spousta lidí, kteří jsou nevyužití. Pro pohádkový svět se člověk musí něčeho vzdát. Racionálního myšlení a důvodů, proč svět tak funguje, jak funguje. Zde neplatí zákony a na každém rohu vám chtějí setnout hlavu.
Z pohádek jsem ve 12 letech začala mít deprese a od té doby je nesnáším. Navíc Vánoční pohádkový maraton mi vyvolává pocit citlivých zubů.
Pokud je pro mě nějaká pohádka krásná vždy se mi znelíbí, protože jak to u pohádek bývá, má prazvláštní náladu a impresy.
Miluji všechny příběhy. Ale nenávidím pohádky. Něco, co je pro mne pohádka, má být pohlazení po duši a proto miluji vyprávění o historických postavách. Třeba, že neumějí létat, ale přecijenom něco dokázali. Možná jsem až po uši ve fantazijním světě, ale rozhodně jsem nikdy nechtěla patřit do pohádky. Mě by totiž přidělili post Ledovky.

Nenávidím pohádky, protože mi až moc připomínají realitu.

Díra v pravé kapse,...či hemisféře?

29. května 2011 v 13:27 | Shagua-san


Jak jste si dozajista povšimli, můj web mlčel z prostého důvodu. Stále si říkám že to není možné, ale odjela jsem k babíčcce do Znojma. Bylo tam krásně, přímo fenomenálně. Dokonalá rekonvalescence duše. Tedy na posledních pár dnů na mě doléhaly místní poměry tam, i fakt že jsem několikrát zahlédla místního ducha. Duch nebyl nikdy tak otravný jako atmosféra. Vlny se tam šíří po naprosto nesrovnaných křivkách tak mne trochu bolela hlava.

Ale to by se všechno dalo omluvit, že! Až na to že jakmile jsem chtěla něco napsat, tak jsem měla okno. Nevzpomněla jsem si na žádné heslo, nakonec jsem zapomněla i triviální PIN do mobilu. Nemohla jsem si vzpomenout, i když to bylo poskládáno z jména hide~a prostě masakr. Naprosté okno.
T
akže jste nejspíše poznali, že už jsem doma a zase si křivým páteř na mé oblíbené tvrdé židli.
Nemít svoje PDA nepamatuji si ani jak se jmenuji...několikrát už se mi stalo že na oficiální papíry začnu vypisovat Shagua Akitsumi... Aneb když svoje vlastní jméno máte moc dlouho!

Kam zmizlo štěstí?

10. května 2011 v 22:23 | Shagua-san





Podívejme se do dálné minulosti!

tak před čtyřmi lety...Říká Vám to něco? Ne?...mě ano...v roce 2008 jsem založila tento blog. Když se podívám zpět vidím tu šťastnou holku. Milovala jsem, moc jsem milovala. Sebe, web, povídky...tehdy jsem ještě četla. Tehdy jsem dýchala

čistý nezkažený vzduch, tehdy jsem neumírala ve stínech. Nový nezkažený člověk, založil si svůj blog a chtěl psát. Nechtěla jsem být nikdy spisovatelkou přímo, ale vždy jsem chtěla ukazovat svoje umění. Vždy jsem se chtěla projevit. Musím křičet svoje názory do světa jinak prasknu. Je to dost zajímavý pocit.
Teď zažívám dost hnusný pocit, pocit že jsem bez štěstí a bez života. Bez životní energie, bez touhy tvořit. Ale předtím, jsem byla nadšená plná života plná tvořivosti- plná. jsou to jen čtyři roky...
Já si přijdu vysátá a k ničemu. Ani nikdo tohle už nečtě. Proč nikdo nečte blog, kde se dají najít celkem inteligentní články, ale čte blog (můj před 4 lety) kde probíhaly stupidní překlepy, kde se místo v psalo w. Proč lidi nezajímá to, co je zajímavé- ale to stupidní je táhne.
Dnes mi Minoru řekl: " S kým se tu TY proboha srovnáváš?" nebo tak nějak a měl pradu. Moc velkou pravdu.

A od štěstí je tu přece on...- Tak proč tak strašně se cítím vysílená. A pak mi to došlo- jsem nemocná nikam nesmím, s nikým se nebavím- co jinýho zabije psychickýho upíra rychleji? Hladovým po vás přátele moji! Hladovým po lásce, po kráse přátelství hladovým a žízním po týdnech v poušti samoty. Po dotecích a smíchu. Ale najednou proč mi přijdete zkažení a falešní? Proč nemohu sbírat energii kterou nepotřebujete, které se smíchem zbavujete? je hnusná a zkažená jako jste vy sami, za přátele převlečeni. Ach, ta bolest- proč nemůžu věřit otrávené krvy znova?

I-dentita, I-ntorvertnost, I-gnorace, I-....

3. května 2011 v 18:38 | Shagua-san
Kdyby mě byli lidi zajímali, asi by můj celý život vypadal docela jinak. Docela určitě by to bylo daleko útěšnější a méně zdrbané. Ale mě vlastně nikdo nezajímá, kromě mě. Nikdy jsem si svojí sobeckost neuvědomovala jako teď. Jsem sama, jsem šťastně sama, nikoho nevyhledávám, s nikým nechci mluvit. Nesnesu komunikaci cílenou, a tu náhodnou jen tak udržuji, protože člověk zas nemůže nekomunikovat uplně, to nejde přežít.
Nedělím se s nikým o svůj čas. Žiju sama se sebou, s mými představami. S pohnutými výplody příběhů a jiných vecí. Soukromě se rozčiluji nad anime i nad knihami. Snažím se přežít hektické období, které mě z celého srdce unavuje.
A to si nedokážete představit jak nepřekonatelně těžké je napsat svému nejlepšímu příteli na zeď na FB jenom hloupé srdíčko. Je to marnost nad marnost, jen zpráva aby na vás počkal, že jem máte něco těžkého, můžete jen doufat že to pochopí. Nakonec...jste si svůj svět udělali složitý sami, nikdo do toho nezasahoval.
Pro moje zanedbávané okolí jsem nesnesitelná a zlá, pro moje nejbližší když něco chtějí tak raději předstírám že spím. Stejně jsem unavená furt a nic tomu nezbraňuje to trochu podpopořit.
Chybí mi svoboda...svoboda projevu. Protože ač si říkám že je to jedno, stále mě děsí celkem panický strach kdo to bude sakra číst. Nemohu si to nechat pro sebe, potřebuji křičet. Potřebuji to říct veřejně. Ale na to abych si založila něco nového a skrytého, si přijdu už moc daleko. Daleko v budování mého světa, mého webu. Jsem moc daleko v budování své identity jako takové. Vždyť Shagu mi říkají všichni, jak by jste mohli zahodit svoje jméno. Jméno které jste si dali sami, nemůžete si stěžovat že je nedokonalé, nebo že se vám nelíbí, byl to váš výběr.
Shagua Akitsumi. Kolik vám toho to jméno prozradí? Když jde o mě, první když si představím sebe tak je duše s vypáleným cejchem "Shagua Akitsumi"! Pak teprve dlouho potom mi dojde že se jmenuji nějak jinak, nějak jak si to přál někdo jiný. Nejde zavrhnout svoje jméno podruhé, nejde zbudovat novou identitu. Tohle mi přijde nezvratné, jednou přijdete se svým novým jménem, vlastním jménem. Začnete pod ním žít, milovat, chybovat a nenávidět...a již nikdy nebudete nikdo jiný. Vím, že přezdívky se mění, ale...to jsou přezdívky: Shatsuko, Lucienn, Andrea, Kibet, Weya. Ty se budou měnit, ale jméno zůstává. Shagua Akitsumi je moje identita, není to druhá ani třetí, Shagu je moje jediná.


Nemůžete mluvit s nikým a nemůžete mlčet. Nechcete nic dělat a musíte toho udělat spostu. Nenávidíte plnou mailovou schránku, ale míníte se zbláznit když je prázdná. Lidi vás otravují ale potřebujete je.
To je psycho dnešního světa. A jestli mi zbývá tolik času kolik vím, myslím že se mohu pokusit jen o jediné, přijít s něčím- přijít na myšlení- přemýšlet.

Dokonalost...-

5. ledna 2011 v 19:53 | Shagua-san


13
Spousta holek umírá v boji s jediným. a to jest býti dokokonalá. Některé kvůli tomu zacházejí přiliš daleko, a končí to mnohdy smutně.
Nebudu nikomu říkat aby nežil pro šatník, aby se nemaloval aby nedělal šílené věci, jen protože že by se z toho mohl zbláznit. Já to dělám, nestydím se za to....neběžím sice za dokonalostí, ale rozhodně za svými křivými představami ano.
Musím se pousmát té pošetilosti, musím se pousmívat svým čtyřem skříním oblečení a Afgánskému Chrtu, protože je prostě "stájliš"...-
Ale víte, dnes jsem nějak na MTV zachytila kousek prográmku, který byl o jedné slečně. Když jsem jí zahlédla poprvé viděla jsem, docela normální holku, s nicmoc postavou a ubohými vlasy. po chvíli koukání jsem zjistila že je naprosto hrozná kráva. No to by nebylo tak nenormální, hrozných krav je, já se k nim jistě ředím téže....-
Jediné co by mohlo být na ní zajímavé, bylo její pojetí jejích patnáctin. Její rodiče byly v balíku a asi se o nic nestarali, takže ona si své patnáctiny naplánovala za 500 tisíc dolarů, nebo kolik říkali (už nevím). No rozhodně to bylo ve velkém stylu.
Spíš než vlastní blbost té slečny  mě zarazili ti ostatní. Ona na ně ječela jako utržená z řetězu, sprdla kadeřnici, přitom ten účes byl dokonalý. Ani její "kamarádky" ani její zaměstnanci nic neřekli, prostě to nechali být, a oni ji dokonce obdivovali, a přitom, byla jen obyčejná...

Zjistila jsem, že raději budu obdivovat chudou prostitutku, nežli někoho tak nafoukaného. raději budu obdivovat lidi co mají dvoje kalhoty a triko, co znají jenom bolest, ale kteří dokáží milovat.

Nepotřebuji si připadat jako královna, jen díky penězům- nezávidím té slečně, spíš ji lituji, sice si může dělat co chce, ale žije ve zlaté kleci. nikdo ji nebude mít rád proto jaká je, jen proto že je bohatá.
Jsem ráda že nakupuji v sekáči, jsem ráda, že se dělíme s Anett o poslední cigarety.A vím že moje láska, stejně jako láska spousta lásky ostatních je upřímná...

Yaoi jako Obsese nebo životní styl?

31. prosince 2010 v 16:43 | Shagua-san

Věnováno Minoru Akitsumi.

54646464
Inu, když je tématem týdne Yaoi, nedá se o tom nenapsat. Vlastně celý kolaps mé mysli, a to kým jsem teď vděčím jen a jen Yaoi. Nevím jestli je to dobře a nebo špatně, ale rozhodně nikdy to nebylo nejlepší.
Vlastně díky tomu, že jsem začala kreslit Yaoi jsem poznala spoustu lidí, spoustu lidí ztratila, ale dalo mi to mého Minorua....protože kdybych se nedostala k Yaoi, nikdy bych nebyla tak hrdá na duhovou vlajku jako jsem teď. A nikdy by mě nenapadlo být pro někoho oporou. 

Pro hodně lidí Yaoi začíná tím, že si stáhnou jedno S-Ai (Shounen Ai). A tady je bod zlomu, protože buď se nadchnete pro tuto mírně zvrácenou romantiku, nebo vás to nezaujme vůbec, spíš znechutí. Pro ty, co to nevnímají pozitivně, bych byla ráda aby zde skončili, dál nekomentovali znechuceně a nenaváželi se do těch, jímž se to líbí. Ale to bych asi byla idealistka, že! 
Ale zpět k Yaoi... Když se vám to jednou zalíbí opravdu nepočítejte s tím že vás to po třech měsících pustí, tohle je strašná věc, je to horší než žvýkačka na nových lodičkách (či Steelkách, jak chcete). A tak jste se prokousali k tomu že začnete stahovat a stahovat. Výborně, skvěle, máte v počítači kolem 40 mega Yaoi a všichni okolo, co to nechápou, si myslí že máte 40 mega gay porna. A pak i vy sami si řekněte: "Fajn, co teď, nejsem nějaká divná/ý..."
Ne nejste divní, opravu ne! Divní jste až v tu chvíli když si řeknete: "Já bych fakt chtěla být taky Gay a zažít nějaké Yaoi Doramasu!"
A když minete poslední vývojovou fázi, zjistíte že i bez Yaoi se dá žít, vrátíte se zase zpět. Nebo jakž takž, protože když zhlédnete veškeré dostupné Yaoi či přečtete, už vlastně znáte téměř všechny obrazy na zpamět a není to to ono...Yaoi je hodně o objevování něčeho jedinečného....co vlastně není tak jedinečné.... je to jen obyčejná láska k životu, láska k lásce... je to něco úplně normálního a vy jste došli poznání, že to je věc, která se stává naprosto všem.
Jen teď víte, že nezáleží na pohlaví, že nezáleží na vzhledu, záleží jenom na tom jak milujete uvnitř a jakými a kým jste... popřípadě kým chcete být. 
 Yaoi wa Ai...*Yaoi je láska*

Mohla jsem psát o tom že S-Ai pochází až z dob Hokusaiových a dřívějších, a jak vlastně všechno vzniklo, ale vím že nemusím, tolik blogů a tolik fanoušků....najděte si to u někoho kdo má čas smolit článek o něčem co si přečetl na blogu vedle. Já na to čas nemám, mám čas přemýšlet a dávat pozor a můj mozek toho opravdu ví o yaoi i historii japonska velmi mnoho, ale ne tolik kolik bych chtěla já. Psát článek o historii by bylo pro mne velmi namáhavé, protože jsem rypna po matce a babičcce a musela bych všechno dohledávat a ověřovat...ať žijí puntičkáři...

Takže k závěru...
Yaoi mi změnilo radikálně život, bylo pro mne obsesí, že jsem bez něho nemohla vydržet, teď je pro mne životem, který mě naučil že jsou si všichni rovni a nezáleží na okolnostech.
Yaoi mě naučilo milovat.... 

Shagua Lucienn Akitsumi-sama

We all want to be like hi...him...maybe only me!

7. prosince 2010 v 21:48 | Shagua-san


Hideto matsumoto
Shagua Akitsumi- Nu ta holka, co sem občas přijde...Ta jenž není nic a nikdo, nikým nechce ani být. Možná vlastně já...Stejně nevím kdo já jsem takže to je jen další žvást v pořadí tisícího myšlenkového pochodu jenž mne trápí ve dne i v noci.

Víte, prošla jsem si něčím, čemu říkám temná fáze. Nebylo to tak zlé, jako obvykle, ale spíš to bylo jen o tom že se mi nic nechtělo, mnohdy jsem ani nepustila počítač, když už jsem něco šla dělat tak jsem si radši stáhla film než abych něco dělala doopravdy a je mi docela líto že to tu zanedbávám.
I když to čte jen tak .....no skoro nikdo a mne to netrápí....jen mám moje místo...

Only my space...SPACE....ano...místno nebo vesmír...ne tohle je samotná odnož vesmíru samotná trýzeň samoty, samtné sladké hrozny kyselho šílenství a ano jsem šílená, ale zbožňuji to.
Někdy si sice stěžuji na to že jsem sama, ale je to docela hloupé. 
Sama jsem na světě nejraději nejraději jsem svým soukromým vlastnictvím, nejraději si povídám se sebou, mohu si vlastně dělat co chci když jsem sama. Je to pro mne, jako život, ale ne ten, kdy se ve jménu hlouposti objetujete pro druhé, což je ztráta času. Je to ten život, který si užíváte, jenom kvůli sobě. Je to moje chvíle, jen čistě moje a ničím pozměněná, jen má. Jen můj osud....
Sebe nenaštvu, tedy, taky naštvu, ale sebe nedokáži nenávidět, miluji sebe, miluji samotu ale miluji i lidi, jen nesnesu když se kolem mne začne něco stahovat, něco stálého, ano vyzerá to skvěle, ale není to tak a já utíkám, zdrhám jak nejrychleji umím a přesto se do toho pouštím znova a znova.

I teď mám svojí oběť, můj objekt, moji vizi. s rudnoucíma tvářema a šedavýma očima. tu prchlivou tentokrát...ale co mám očekávat od ostatních...jen opovržení, nebo podporu v přehnané poze....ale někoho jsem po dlouhé době potkala a ta mi připomněla  jaký je to vlastně zase žít, že žijeme stále dál....
Ano přesně potkala jsem Yuri. Osobnost se zválštním smyslem pro humor a nadáním. vždy když ji vidím...cítí se i mé ledové srdce živé bez zábran a tak bych vlastně ji chtěla poděkovat, na to že když jsem šla kolem zařvala na mne "Shagu!!!" bylo to krásné....celé dvě krásné cigarety a ujetý autobus....rozkošné...připomněla mi něco co musím dokončit....

A v neposlední řadě jsem si včera uvědomila jednu věc....
I LOVE HIM and I can not imagine life whithout his existence....my lover in fades...my lover in Death!...(kdo neumí anglicky přihlašte se *Shagun-desu hrdě zvedá ruku do výše*)

Tisíce slov a jedna pomlčka...

5. listopadu 2010 v 19:56 | Shagua-san
Celkem to tu zanedbávám, na jednu stranu mě to mrzí na druhou ne. Na druhou vlastně jsem ráda, že žiju svůj život a že jsem jaksi v realitě. Když to tak vezmu tak neustále někde plachtim v autobuse nebo v jiném MHD. Protože najednou je spousta lidí kteří, mě chtěj vidět. Což je mi divné, jelikož i Ksychtokniha mi říká, že jsem naprosto mimo realitu.
A tak se stejně vždycky každý den podívám na tenhle věc, jestli semněkdo nepsal, ale nakonec zjistím, že stejně nikdo nic nechce, a tak....to zase zavřu, nebo mám často rozepsanou půlku článku a nikdy ji nedopíšu.
Mám takové zajímavé období, prostě se nechci s nikým bavit, nějak, mi schází smysl pro psaní a komunikaci. Na ICQ vlastně vůbec netrčim, ani se tam nechodím dívat, jenom někdy něco postnu na FB, jako status a tak....
Ale jinak mě nic moc nezajímá, jde to kolem mě. Nějak mě všechno obtéká, navíc sem se pohádala s Rethem, ale on...přišlo mi to neuěřitelně zlí zrovna od něho,...kterej by něco takovýho mohl pochopit. Ale zase mi vnuknul nápad na báseň...kterou mám rozepsanou...a to co mi řekl i když to bylo ve své podstatě hnusné, řekl tak nádherně,...NO ale to je vlastně taky fuk, protože najednou necítím nic, jen jeho bolest z jeho nádherných slov...ale ta bolest se mě nějak netýká...
Já vím jsem děsná, ale já prostě si nemohu pomoci, já....Já jsem Já a to se nikdy nezmění.
Občas si docela vyčítám že jsem taková svině, zlá a hnusná..ale pak si řeknu, že je mi to vlastně jedno, jelikož jsem tou sviní....No jo Obézní Svině...to to velmi vystihuje, jedna velká kráva...Mhuuu...
Teď tu sedím koukám s úšklebkem do obrazovky a přemýšlím co vlastně dělám...
Nedělám nic nic nechci dělat...Pomalu tu umírám, snad ve všech slova smyslech...občas se mi zasteskne po Antim, Trinně, Favovi, Rethovi...dokonce i po černotě se mi stýská... 
A nakonec se mi stýská i po...mé drahé Absinthové Marry....Sladka Marry....
Jak tak přemýšlím každý si u mě vysloužil přezdívku... 

Znojemská čajovna - tak trochu..kritika!

23. srpna 2010 v 17:30 | Shagua-san
teaservis
No ano, nejsem odborník, to vůbec nepadá v úvahu, ale čajovny docela znám, čaje taky. Celkem rozumím i tomu jak to v některých čajovnách chodí. Na čaji, jako takovém, jsem už nějakou dobu závislá. 

Ve čtvrtek večer jsme si, já a sestra, řekly, že by jsme někam mohli zajít. Trávili jsme rozkošně odporné dny u babičky. Někdy to tam bývá veselé, ale spíše se mi tam vždycky chce celou dobu brečet, inu ale o tom jindy.
Vyrazili jsme do vlahého večera a za chvíli jsme tam byly. Když vejdete, ucítíte krásnou vůni vodních dýmek a jemnou trpkou vůni čaje, že vám to připomene vaše minulá posezení v jiných čajovnách. Sklepní interiér čajovny, je pěkně řešený, možná moc strohý.
Mohli by tam být lepší ozdoby na stěně, téměř jeden vějíř na celou čajovnu nestačí. Obsluha byla rychlá a příjemná, ten mladý muž co nás obsluhoval se celkem snažil.
Já si dala Kokeichu, japonský bílí čaj, mám ráda bílé čaje a Kokeicha mi přišla jako slušný nápad. Sestra si dala Tuareg, který pila ve španělsku v jednom kuse, takže si ho s radostí dala. Pak jsme si řekli o vodní dýmku s čoko-mintovým tabákem, já osobně ho prostě zbožnuji, nedám na něj dopustit. Ano, vím mé chutě jsou divné, ale jsem náročná.
Když přinesl čaj, mile mě překvapilo, moc krásné čajové moře a krásná skleněná souprava na vícenálevové čaje, i když jsme se zarazili kvůli divné skleněnce na pití, ovšem alespoň byla skleněná. Sestra nebyla tak nadšená, protože se Tuareg většinou pije ze sklěnek také, alespoň je na to zvyklá. Pak nás ještě zarazila u Tuaregu nesourodost nádobí, ale řekli jsme si, že třeba nevyšlo, i když v čajovně nebylo moc lidí. *co by dělali, kdyby bylo narváno nevím*
Vodní dýmka, měla opravdu krásnou vázu barevně sladěnou se šlauchem. Dbám na estetiku, to je pravda. Ovšem dýmka nebyla roztahaná, ano nedělá se to všude tak jsem si ji roztahala sama. tabák byl celkem dobrý a kvalitní, ale něco mi nesedělo. Ano byl to onen rychlo-zápalný uhlík. Myslela jsem, že upadnu, v čajovně? rychlo-zápalák? I ve škole na koleně hřejeme kokosové uhlíky. 
Kokeicha se chlapci povedla, i když na té nemůže čajovník nic zkazit kromě prvního nevýrazného nálevu, ostatní si člověk nalévá sám. A tak jsem se ujistila, že to byla celkem dobrá volba.
Sestřin Tuareg byl na tom trochu hůř, s cukrem se trefili, ale bez máty? Ani nenechali louhovat lístky v konvičce aby se ke dnu zintenzivňovala chuť. 
Ale jinak jsme byly docela, se sestrou, spokojené. I když pilujte detaily v celku když nejsou věci špatné, na detailech záleží.

Nemyslím si že vy to bylo až tak negativní zážitek, ale rozhodně plný počet to nemá, velké plusy má příjemné prostředí a intimnost, i když sedíte provokatívně vprostřed sálu. 

Hudba....dobrá hudba...-

6. srpna 2010 v 9:31 | Shagua-san
Ano jak spousta lidí ví, že já poslouchám hudbu až moc. Ano, přiznávám se je to trochu droga a když vybiji baterky tak šílím...

Miluju tuhle

Jinak kdyby jste věděli kde stáhnout discografii...budu vás milovat..-

Chyby...nebo co?

5. srpna 2010 v 22:33 | Shagua-san
2131313564646797

Chyby…- Jsou snad v každém z nás. Když uděláme chybu, chceme se navrátit zpět ale to nejde. Je to docela těžké pro někoho, kdo nemá tu schopnost, aby si to přiznal. Často člověk dělá chyby. Hloupé chyby, ale proto ho nemusíme nenávidět, že ano.
Odsuzovat někoho za to že dělá chyby, by bylo hloupé. Často říkám, děláš chyby, proto tě tolik miluji! Spousta lidí nechápe, že to nejúžasnější na nich jsou ty a přesně ty chyby, co mě tolik štvou.
Když někdo udělá chybu neměl by ho člověk odsuzovat, i když ho to bolí, možná jsem trochu masochistická, přiznávám, ale jenom proto že jsem se cítila zrazená, to nebude znamenat že toho člověka odvrhnu.

Když tak přemýšlím když mám špatnou náladu, když mě něco štve, dělám hrozný kraviny, lituji jich…ale dělám je, je to těžký, ale vím že to prostě tak dopadá..a nemohu to řešit….

Ano přiznávám se dneska jsem udělala chybu,…ale jako ničeho v mým životě..nelituji…
Nikdy nic nelituji, mohu se omluvit, ale to nezmění to že jsem to udělala…Navíc si myslím že sebelítost je docela zbytečný pocit, vůbec…

čím víc píšu...-

3. srpna 2010 v 20:09 | Shagua-san
Tak jsem přemýšlela o tom, že čím více píši, tím více mě napadá. Normálně bych si pomyslela "fajn, píšu za chvíli mi dojdou nápady, nebudu mít o čem psát!", ale to ne. Já čím více píši, tím mám větší rozsah myšlenek, tím více se musím snažit všechno stihnout zaznamenat, abych o něco dobrýho nepřišla, myslím že se moc zatěžuji, ale nedokáži to, už máme naplánovanou foto season s Anettkou.
Ano jsme holky akční, takže třeba bude na co se těšit. Bude to fakt šílené, myslím že ta samotná rituální příprava zabere maximum času, než samotné nafocení, ale což...zkusit se má všechno!
Takže tak!...

Gramatika- byla mi vytčena..-

3. srpna 2010 v 14:10 | Shagua-san
Když se nad tím zamyslím. Musím říct, ano všichni co čtou moje články, se určitě musí nejednou setkat s mojí špatnou gramatikou. Proč to bývá?
No jednoduše, tak na počátku všeho, je moje dysgrafie. Neříká že není kontrolovatelná, ale já to prostě nevidím.
Potom, pokud jde o články někde v myšleníku, nebo všechny články...prostě se snažím vystihnout nějakou pointu a jen přemýšlím a píšu, nesnažím se o dokonalou skladbu vět ani někdy o jejich smysluplnost. Takže si vlastně píšu jak se mi zlíbí, samozřejmě se snažím eliminovat chyby co nejvíce, a to jsem se docela naučila psát, za poslední rok, protože co jsem po sobě četla z dob dřívějších i mě vstávali vlasy na hlavě.
Jediné co snad má nejméně chyb, jsou básničky, za a maj málo textu, za b je čtu po sobě několikrát a často kontroluji rým...tedy básničky píšu tak že si sednu a jede to ven ze mě jako rychlík, že nestačím psát...ale pak to musím následně...zkultivovat. Ale ve své podstatě píšu z fleku, a kultivuji jenom to že je nějaký řádek moc dlouhý nebo tak.
No takže koho zaráží moje gramatický chyby... vadí-li vám natolik bytostně, že máte nutkání je opravovat, nebo by jste mi chtěli pomoct...napište mi email, a popište mi chyby který kde mám...prostě to nevidím,..
nejradši jsem, když to lidé ignorují a užívají si spíš pointu článku než to jak je napsaný, nebo to co si ten člověk myslí...a pokud vím, když je někdo člověk špatně gramaticky píšící a nestydí se za to...je to docela správné, když s tím nemůže nic dělat, může se alespoň snažit podle jeho vědomí a svědomí. Prostě chyby ignoruji, protože mi jde o člověka a ne o to jak jsou chyby závažné, nebo ne...mě jde o to jak lidé píší, co píší a zda-li píší srdcem! Protože psát srdcem je to nejdůležitější, co existuje...
Ano, přiznávám se! Jsem debil, ale píši srdcem...To je vše co Vám k tomu mohu říct.

Malice Mizer....Období deprese, nebo jenom taková nálada?

3. srpna 2010 v 0:34 | Shagua-san

Když edy do knihy nezapisuji psychadelické básně, mého prokletého já...
Teď jsem , tedy v takovém stavu post mortus, takže se utápím v genialitě hudby Malice Mizer...miluji je, někdy...
Psychadelické tony jenž krásně naznačují přesné vycítění člověka. Možná to nedokážu napsat, protože neumím psát ale je to jemné, cítím jak to je jemné, ale přitom se to valí jako nezadržitelný proud přeze mě...Miluji piánové zvuky, a u téhle písně snad jako jediné snesu ženské hlasy..a ty varhany...


ať žije Genialita Malice Mizer...

workshop...tedy....co jsem dělala...teĎ-poslední dobou!

1. srpna 2010 v 1:40 | Shagua-san
Tak na čem jsem pracovala..je toho zpousta ale...tohle mám teď aktuálně v kompu...

takže jedna jsem si nakreslila hidea...

hide
vyfocený na rychlo, pak tozpracuju nějak inteligentně...

pak jsem si hrála s grafikou, tak jsem si udělala pár nových věcí...nových fotek
ownpsycho
My Own Psycho....
no jo trochu jsem blbla...a líbí se mi to...i když jse si s tim mohla dát větší práci!

We have a depresion...both...!

27. července 2010 v 21:58 | Shagua-san
Myslím, že výrazu v hideho tváři dokonale rozumím, je plný...hořkosti, možná je to jenom poza u něho, nebo dokonce vím jak se cítil..To nevím...
Ale rozhodně, když sklouznu do špatné nálady neni radno si se mnou začínat. Pak se totiž naplněj moje prohlášení že jsem zlá a egoistická...
Vždyť to stále říkán, proč si lidi pak tak strašně  přijdou hloupě když zjistěj že je to pravda...

Jak já říkám: "Já nejsem žádný kladný hrdina, možná jen věrný služebník svého ega, ale to je tak všechno!"

No a jak Oba, protože...já jsem v depresi a můj duch hidea, kterej je buď se mnou nebo jenom moje psycho či moje divná vize....je taky naštvanej, asi mu utekla niva...ne počkat máma ji dala na mrazák..takže tu sedí a posloucháme spolu Zi:Kill čekám a ž na mě japonsky pravý, že ho už to štve, ale že si nechce jít lehnout protože by měl depresi jen by se k posteli přiblížil a rána jsou taky prý na houby, protože ani snídani, tak obrovskou jakou měl rád si dát nemůže.
Já jsem v tuto chvíli se na něho schopná jen soucitně podívat a dál čučet do knihy, a poslouchat Tuskův hlas...

Možná jsem able čumět z okna...ale někdy by mě zajímalo...Proč...?

Já...nejsem..:

27. července 2010 v 15:08 | Shagua-san
Když se nad tím zamyslím, zijštuji že nejsem, ani Gothic, ani Visual Kei, ani Metal, ani...žádnej jinej styl. Včera jsme se bavili s Nakouškou,  o tom kdo jsem, nebo spíš nakonec tam debata zamířila...
Ač třeba nosím, černou, neustále. Nebo krajky, sbírám vějíře, mám ráda černý kafe...
Nejsem ani Goth ani Metal...
Ač třeba miluji, co zbožnuji japonsko, a hudbu z japonska, a jejich boty na platformách, a krásný účesy...
Nejsem ani Visual Kei...
Ač se chovám jako blázen, skáču radostí, mluvím blbosti...ač žiju střeštěně...
Nejsem o nic víc Oshare kei...
Sice ano, miluji Eleganci, miluji puffyspodničku a sukně po kolena, sušenky a čaj o páté..
tak nejsem ani Lolita...
Ač zavrhuji boha křestanského, miluji pentagramy a bafonety, jsem posedlá démony...
Nejsem ani satanista...

Zjistila jsem že nejsem nikdo, ani v jednom stylu...ani nikým nebudu...zjistila jsem ale že jsou tu věci kterých se zatim vzdát neodkážu...a nikdy bych nedokázala...
což jsou...černá/Visual Kie/nip 80'/Gothic/Krajky/Vojenský Boty/Blog/Smích/černé oční linky/Psaní/Kreslení/Čtení/ a spousta dalších věcí...

já prostě jsem....Shagua Akitsumi...to jest můj verdikt...jak Naku pravila "Poznala jsem tě jako Shagu, znám tě jako Shagu, jsi Shagu!" a měla pravdu, však přemýšlím o sobě svým civilním jménem? Ne zajisté už dva roky jsem o sobě tak nepřemýšlela, ba vlastně déle, občas si nemohu ani vzpomenout jak se to vlastně jmenuji...když se mám podepsat...

Jsem to já...Myself...Shagua Akitsumi...-nikdo víc...beze stylu, jen se zájmy..které miluji než svůj život..!

For you...

23. července 2010 v 19:57 | Shagua-san


Chci tě vidět, chci tě vidět starý můj příteli,
co mi chybí je tvůj hlas,
tvé myšlenky, tvé názory,
už si nevzpomínám, jak se to stalo
jak jsem o tebe přišla...
ale vím co se děje ted..
vzpomínky jsou jedna černá díra
ale já vím,vím že když chci
musím, musím tě dostat zpět
prosím smiluj se nad tou rozbitou hračkou ostatních
která bývala silná jako ocel-
nyní rezavý štěp přelomený v půl
a však stále se dívám stále křičím
a stále doufám, v to že bych mohla jednoho
krásného dne slyšet tvůj hlas...
zase..příteli
Odpust slepému ke svým chybám...odpust mi..

Minoru, prosím tebe...!
ta malá holka, jak že se jmenovala..
aha...Shagu

Prázdniny...Oh my Satanas...!

20. července 2010 v 20:02 | Shagua-san
Tak se zamyslím about prázdniny...je toho tolik co bych vám o tom chtěla říct, ale moje výplody by v tu chvíli nikdo nečetl!

V prvním případě pro lidi jsou prázdniny vítanou odměnou...to je ten lepší příklad
Pro mě a hodně lidí, jsou nesnášeným peklem, vytržením z reality do reality...

Pokud si o prázdninách přejete sebe zakopat pod zem, ano jste na nejlepší cestě že moje hrobka bude vedle té vaší...proč je tomu tak u mě...ptáte se...neptáte ale stejně vám to vtluču moje nově nabytá slef-confidence...nebo jak...mě v tom podporuje...

Takže jelikož o prázdninách jsem jako obvykle dostala nějakou nevyspitatelnou nemoc, tentokrát je to Borka...neboli Borelioza, takže jsem unavená jako pes, upíří sedimentace krve- je k šedesáti za dvě hodiny, takže...když je normální šest nebo čtyři udělejte si obrázek sami...

Takže kde budu trčet o prázdninách, zle na chalupě, pokud tedy znáte terror. neznáte vlastně, člověk mé nízké psychické lability, který je tak zlí že začnuzuřit když slyším tak malý triger...spouštěč jako tikot hodin...Tokei...toki doki toki doki....ahhhhggg!

prostě hrozný takže...jsem z toho všeho na nerv...a nakonec..mi porozumí asi jenom pár lidí co jsou na tom s prázdninami stejně...protože v tu chvíli jsou odloučeni od svých milovaných přátel, od svého milovaného jemně a s citem stvořeného vlastního prostoru...

víte...ale dá se to přežít, ne protože je to jednoduchý ale protože musíme...!

Aishi te~mo...PLC - gekai marry go round

18. července 2010 v 20:27 | Shagua-san
No nevím zdali vám to mám říkat ale tohle mě prostě dotává poslední dobou...
Psycho le Cému...neboli PLC... "!Aishi temo Ahiteruuu....!"

Náladička...

18. července 2010 v 19:19 | Shagua-san
Přemýšlím nad čím to asi za tím, nevím, ale tak abystě věděli co dělám a jak žiju...
Jsem u babičky...samo o sobě, pro mě někdy docela v pohodě někdy docela hrůza.....různě...
podle mojí nálady, jak se cítím a jak se cítit hodlám, ráno je to nejhorší..
očekávaj že budeš mluvit, ale já mlčím...a mluvit nehodlám, rána jsou pro mě hrozný...nedokážu se válet v posteli jako to nedokázal ani hide, ale je to prostě sranda..hide měl alespoň kocovinu.
Já prostš jenom sedím, sežeru skoro nic a čumim do blba..nebo na blba..podle toho jestli přede mnou někdo stojí...
No jo a tady je to ještě víc psycho..."Toki doki, toki doki toki doki...TOKI DOKI!!!" všude jsou nějaký pravidelný zvuky, od hodin po mé vlastní zrádné srdce...bije...to mě štvě.

Poslední pár dní bych mohla začít, už je mi líp...

Ale někdy si příjdu směčná z tím co dělám, a s tím co jsem. Jak moc se obávám na jednu stranu aby nikdo ten blog nečet...a pak najednou chci to vykřičet do světa ale snad můj blog má jen svých pár návštěvníků...
Víte co zajímá mě kdo jsem chodí,..nestyďte se...napiště to...chodím sem...pravidelně...náhodně to je jedno..myslím že mě to potěší.

Ach hide hide...xDDD...mám docela dobrou náladu...to je zajímave...co myslíte..já zas tak často dobrou náladu nemívám ....xD většinou jsem jenom nasraná...a je mi zima..dnes je mi fain..i když ty podmínky mě docela zarážej...
Možná se tu cítím opuštěná,...ale chci se vypsat....!
Jinak vlastně to jsem vám nikdy neřekla..díky žé sem chodíte...díky ...
jo protiřečím si často...nebojte nic novýho...xD

Shagua Akitsumi-sama
 
 

Reklama