- Krátké útvary

Mátový čaj v bouřném večeru

26. dubna 2012 v 22:02 | Shagua Akitsumi
*!Obsahuje mírnou brutalitu a není vhodné pro slabší povahy!*

Nasypala si do mátového čaje cukr. A druhý. Netušila proč by neměla, i když váha v zaprášeném rohu měla protestný pohled. Nechtěla, aby jí někdo otravoval život. V televizi běžel animák bez pointy a venku zuřila bouřka. Její pohled ven z okna byl pošmourný, rozmazaný a mizerný. Vzala telefon do ruky a vyťukala smsku:

>>Nechces jit ven<<

>>Mozna… A kam?<<

>>Hrbitov?<<

>>Nebojis se?<<

>>Se svýma botama ne!<<

>>Mela bys. Ta za půl hodiny v rohu!<<

Pousmála se výměně textovek a natáhla si dlouhé nadkolenky na macaté nohy a zašněrovala si boty vysoké do půlky lýtek. Kabát k zemi dlouhý a šla ven.
Čvachtala směrem ke hřbitovu v kalužích vody. Přemítala o své deštníku se štěňátky, který se choulil v teple skříně. Kapky velké jak démoní slzy jí smáčely vlasy a obličej měla mokrý- ruce pevně vsunuty v kapsách- došla na tichý a bahnitý hřbitov. Prošla skřípající bránou a došla skrze kaluže na ono místo pod mokrou smuteční vrbou, která se ohýbala pod nápory větru, pod ní byl náhrobek básníka.

Za chvíli uslyšela šelest větví, jak k ní běžel ten, se kterým si psala. Když se ladným skokem vymrštil nahoru na zítku a ďábelsky se mu zalesklo v očích věděla že pro něj to nebyla hra na démony, on jedním byl a když stála pod vrbou a sledovala jeho šílený pohled došla k tomu, k čemu by měla dojít většina lidí. Nehrajte si s ohněm, pokud jste se už několikrát nepřesvědčili, že zrovna vás nespálí.

Chtěla utéct, ale zakopla o náhrobní kámen básníkova hrobu. Upadla a on se na ni vrhnul. Ostrými zuby trhal její hrdlo až kůže hlasitě praskala a maso se trhalo. Rval kusy jejího horkého těla a polykal je nenasytně. Ona umírala a necítila zlost, ani lásku. Na svoje bytelné boty si nevzpomněla ani na vteřinku, prostě podlehla přímému děsu a ochromení jenž taková situace naskytne.

Skoro nic- jen malou lítost k tomu, že jí vychladne mátový čaj.

Princeznina muší křídla

9. dubna 2012 v 17:32 | Shagua Akitsumi
V pohřebišti much daleko od dnešních dní, stalo se to, že princezna si líčila obličej na bílo. Jako malá holka, co se chce podobat matce, si patlala rtěnku na rty. Kolem byly mouchy mrtvé nožkami vzhůru a jí to vůbec nevadilo. Byly všude. Visely v zašedlých záclonách na velikém okně, byly poházeny jak černé sněhové vločky na zemi. Za oknem padaly pravidelně kulaté krupky a poslouchaly tón princezniných myšlenek.

Byla tam sama a přitom s někým byla stále. Všude byly mouchy- na pleteném koberečku jich bylo celé hejno. Nabrala mrtvá tělíčka do ruky a nechala je propadávat mezi prsty. Nepřišlo jí to ošklivé ani nechutné. Byly to mouchy, které zabloudily k ní do komnat a zemřely, protože vítr zabouchnul okno.

Ozdobila si víčka jejich křídly a nedokázala si představit to jak, by mohla létat díky těmto křídlům. Vyhlédla ven z okna. Vítr si tam pohrával se vším marastem venku vznikajícím. Bylo to krásné a zároveň ošklivé. Nevěděla, co si o tom má myslet vůbec ne.

Byla to princezna v mrtvém království, tichém tichu vlastní mysli. Vše kolem bylo zamrzlé v jemném oparu. Snové ve snu, živé v realitě, bylo to nahraně. Nahraně reality - bytosti - myšlení.

K obědu si dá asi zavináče se zelím.



při zemi v hlíně.-...

29. listopadu 2011 v 16:45 | Shagua Akitsumi
Stála jsem u lesa a viděla jsem jeho. Ve vlasech jsem měla zapletené zelené listí a na sobě dlouhé černé šaty na zem místy protrhané.
Stál nade mnou na velikém balvanu a za ním se tyčil kopec. Natáhl ke mně ruku. Neviděla jsem mu do obličeje, neviděla jsem, co chce. On se otočil a šel směrem ke kopci mezi velikými balvany, které se táhly do kopce vzhůru. Co chvíli se otočil a pohlédl dolů za mnou. Na to, co dělám.
Chvíli jsem ho pozorovala, jak leze vzhůru. Přemýšlela jsem, proč jde tak pomalu. Rozběhla jsem se. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla myšlenka na obrovský skok. Vyskočila jsem vysoko a letěla jsem vzhůru, dopadla jsem na čtyři v podobě černé kočkovité šelmy. On už měl náskok ve stoupání a já jsem pružně vyskákala za ním do kopce. Usmál se na mě, když mě viděl a rozběhl se vzhůru.
Za chvíli jsme byly na vrcholu a on utíkal mezi vysokými stromy a smál se, dvěma skoky jsem ho dohnala. Když se otočil, skočila jsem na něho a povalila ho na zem. Trochu se zalekl toho, když jsem zaryla drápy do jeho ramenou. Ale zůstal v klidu alespoň na oko. Jeho srdce bilo jako o závod a rozhánělo mu krev po těle.
Ta vůně byla pro mě jako symfonie, moje nozdry se rozšířily a já se naklonila k jeho krku. Ruce mi položil na tlapy. Já se zhluboka nadechla a zavřela oči. Když jsem je otevřela, byla jsem opět člověkem. Moje vlasy mu spadaly na krk a hruď a mísily se s jeho tmavšími a rovnějšími. Když s úsměvem zjistil, že je zase silnější, než já nenechal to jen tak být. Jak mi držel, nyní přeměněná zápěstí, přetočil se nade mne a držel mě na zádech. Přitiskl mne svou váhou k zemi a já cítila na zádech vlhkou hlínu, mech a větvičky.
Vzal do ruky drobet lesní hlíny, která nádherně voněla po schnoucím dešti. Pomalu jí položil na můj krk a rozetřel jí po mojí kůži. Nevadilo mi to, navíc to bylo velice příjemné. Pečlivě sledoval vlastní pohyb, že si ani nevšiml mé nově svobodné ruky. Opatrně jsem jí zvedla k závěsu vlasů, který ke mně stékal přes jeho levé rameno, a vytáhla jsem mu z vlasů pár větviček, které se mu tam zamotaly, jak jsem ho porazila k zemi.
Druhou ruku mi drtil k zemi a já cítila, jak se boří do mechu a hlíny. Cítila jsem ve vzduchu, jak se nese nádherná vůně čerstvého lesa. Pryskyřice. Houby. Vlhká zem. Tlející větévky. Pramen vody. Listí po zemi.
Pomalu si mě pečlivě prohlížel a pak mi nakreslil několik run na čelo, jejich význam jsem znala, ale nebyla jsem si jistá jejich jmény, ani jak se píší. Pak se nahnul k mému uchu a pošeptal:
"Poslouchej zemi, poslouchej přírodu, poslouchej život!" a odtáhl se ode mě a lehnul si sám do hlíny vedle mě. Stále se nepouštěl mojí ruky. Jenom změnil polohu své dlaně tak, že měl nyní mojí ruku ve své horké dlani.
Koukala jsem nad sebe do korun stromů na modré nebe a nádherné stromy. Vnímala jsem jenom jeho dech a to jak mu krev proudí v žilách. Jak se energie mísí a kumuluje v našich dlaních. Neucukl, nevadila mu moje podstata, ani to kým jsem. Sdíleli jsme ten okamžik, ten pohled.
A já jsem slyšela, všechno. Nevím, jak dlouho jsme tak ležely, ale bylo to doopravdy dlouho ...-


Too-soft - za život

28. listopadu 2011 v 14:26 | Shagua Akitsumi
Viděla jsem jeho rty. Pěkně vykrojené pod ostrým nosem. Byly něžné vláčné, jako by se chystali k polibku, i když on krásně spal. Bledá pleť byla šíleně krásná, bez krve skoro průhledná. Do rtů se mu prodralo trochu nafialovělé a to mě přitahovalo víc, než je zdrávo. Chtěla jsem to zkusit. Chtěla jsem ho líbat, ale nebylo to jednoduché- nahnout se na tu krátkou vzdálenost a neprobudit ho. Ale byla jsem již dost blízko, abych na něj dosáhla dost blízko jeho rtů.
Zadržela jsem dech a narušila jeho nehybnou strnulost. Byly ledové a naprosto ztuhlé na dotek. Ale já se nevzdala. Dokonalé jemné se najednou přitiskly na moje. Cítila jsem sípavý nádech, jak vzduch jel do plic. Rty mi odpověděly na moji prosbu a on se vzbudil z mrtvolného spánku. Zamrkal a pohlédl na mě prázdnýma očima. Pomalu se mu do nich vrátila barva a jas. Byl vzhůru.
Housloví tón vrcholil v nenadálé míře, kdesi na pozadí celé scény a on hledal svými nově probuzenými zraky živost v mojí tváři. Žádný nenašel a tvářil se překvapeně, pak mě ale pevně objal, jako bych byla něco, co dlouho hledal. Jako by moje tvář mu nevadila. Celé černé oči, temné a zlé. Bezústá tvář zahalená do různých proudů energie. Jeho to neděsilo, on již tolikrát pro mne zemřel. Jen aby mne znova našel. Démona, který se skrýval za rouškou tmy a živil se energií jiných. Jemně mi líbal líčka, jenom abych věděla, že to jak vypadám, je normální. Jeho mrtvolný dech mě šimral v nose, ale nebylo to odporné. Naopak velice příjemné. Moje tělo milovalo tu vůni.
Možná to bylo proto, že jsme již oba byli mrtví. Možná proto, že to byl osud. Možná proto, jsem cítila jeho ledové ruce v mých dlouhých pramenech a věděla jedno jistě. Nikdy mě neopustí, nikdy už nebudu sama se svou hlavou. Položili jsme za sebe život.

Ostnaté tajemství

16. září 2011 v 22:53 | Shagua Akitsumi


Byl jeden medvídek a ten chtěl hodně lásky. Objímat. Pusinkovat. Prostě vše, co se normálně medvídkům dělá. Ale nikdo ho nechtěl. Žádné Děvčátka si s ním nechtěla hrát. Nechtěla pořádat čajové dýchánky. Tak medvídek smutně ležel v koutě, a přišel mu svět celý studený. Pozoroval svět vypoulenýma korálkovýma očima a nechápal ho.
Jednou přišla chvíle, kdy se svým zaprášeným koutem musel medvídek rozloučit. Byl hozen do krabice mezi harampádí. Měděný kabel. Starý Hrnec. Rezavé hřebíky. Tupé ostří nože. Nechápal, co mezi tím dělá. Až když ho zavřeli a krabice se začala otřásat, si uvědomil, že končí jeho pouť. Že jede na místo, odkud není již návratu. A když se víko od krabice rozevřelo a on spatřil pošmournou oblohu. To jak pluly mraky sem a tam, prostě tu krajinu pekla bez duše. Jak byl vysypán na zem, mezi starý šrot. Ležel na boku a viděl se v kaluži.
Nebyl to hebký plyšový medvídek. Byl udělán z ostnatého drátu. Píchal. Škrábal. A hlavně chápal. Chápal všechny dívky, co si s ním nechtěly hrát. Najednou začal pomalu rezivět okolo očí, jak mu bylo líto to, kým je. Ležel vedle zrcadlové kaluže několik týdnů
A najednou uviděl jiný odraz, než obvykle. Na šedavém a mračném nebi byl černý anděl. Černé vlasy mu vlály a měl bělostnou pleť. Medvídek to nechápal, co by to mohlo být, za anděla. Nakonec k němu anděl natáhl ruku a vzal medvídka za kus drátu. Medvídek chtěl protestovat, že se anděl poraní. Ale anděl si toho nevšímal. Dal medvídka do černé tašky a odešel.
Když vykoukl medvídek z tašky, uviděl krásný dřevěný stolek. Anděl ho na něj usadil a nechal ho tam. Bylo to nejkrásnější místo, jaké medvídek navštívil. Bylo tu teplo a žlutavé světlo jemně prozařovalo tmu. V tom uslyšel křik. Srdce trhající křik, který rval duši z těla a nutil slzy téct.
Jsi k ničemu. Jsi jenom hloupá a nadutá kráva. Nulo. Jsi děvka. Nikdy jsem tě neměla mít. Jsi sobecká a nevděčná. Jsi ještě hnusná jako noc. Nikdo tě nemá a nebude mít rád. Krávo. Táhni mi z očí.
Medvídek se zalekl místa, kam se dostal. Ale to přispěchal anděl. Slzy měla v očích. V těch krásných a modrých jak nebeská báň za letního poledne. Tekly ji po tvářích. Smáčely cestičky svých stop. Anděl popadl medvídka a přetlačil si ho na hruď vší silou. Takovou silou, že se medvídek bál rozdrcení. A pak si uvědomil, jakou velikou bolest musí způsobovat.
Když ale cítil, jak na něj dopadají slané slzy. Jak protékají jeho tělem. Nedokázal se ozvat. Nedokázal nic vzít zpět, jen dával to, co anděl potřeboval. Lásku, vykoupenou skrze bolest. Lásku skrze krev a slzy. Bolest, jež byla více láskou, než cokoliv jiného. Tichý mír.
Nebylo zde žádného breku. Žádný křik. Bez slz. Již ne. Jen bolest. Jen ten nejkrásnější cit. Láska. Láska, která bolí jako nic a nikdo. Jež je zabarvené a pošpiněná. Jen anděl a medvídek si užívali svého hříchu. Tajné minutky v náručí milenky- bolesti. Medvídek byl konečně milován, tak jak si zasloužil. Anděl konečně našel v něčím náručí klid. A spolu v obětí ulehli na postel a vnímali čas. Čas, který tráví jenom spolu. Tajemný a ukradený čas, kdy to nejtemější, bylo to nejvíce správné. Alespoň pro ně dva.

Podkrovní pocity

27. června 2011 v 23:23 | Shagua-san
V místnosti bylo ticho- Světlo pronikalo skrze prach. Milostivě pohlédlo na podlahu. V prachu na zemi byly přikrývky. Dřevěná podlaha s prochozeným lakem měla nádech do okrové. Letokruhy byly výrazně zašpiněné pod prachem a chůzí. Kruhové okno, polo rozbité a neumyté, pouštělo slunce dovnitř. Žluto oranžové paprsky s teplým večerním nádechem se odrážely od zrnek prachu poletujícím ve zvířeném vzduchu.
pohled na obnažené rameno ho zaplnil naprostým odevzdáním. V tom pohledu na to rameno, pokryté sametovou kůží, bylo něco víc. Postě to nechápal, ale bylo to tak. Nevěděl, co dokáže všechno udělat. Nevěděl, co cítí ona. Ale sám se cítil podivně. Naprosto neurčitě, jako by měl přijít o svůj život. Díval se na její dlouhé vlasy rozhozené po přikrývkách a na to jak jemně oddechuje v klidném snění. Stará háčkovaná přikrývka halila štíhlé tělo a on byl naprosto unešený její jemnou krásou.
Prohránul si plavé vlasy a dotknul se jí prsty na krku. Jak ona chtěla být milována, když se jí dotknul. Jak chtěla být krásná pro něj. A on nevěděl, co cítí. Nevěděl, co to je. Chce ji, nechce ji, neví… Netuší!
Lehl si na záda vedle ní a koukal se na strop. Trámy byly prožrané červotočem a natřené zašlým lakem. Tichost místa prořezávala jeho sluch a dováděla ho k šílenství.
Ona se přetočila a ve spánku a objala ho. Na jednou byly všechny pocity pryč jen její teplo. Najednou vše jiné… jako její tělo, teplé a měkké. Najednou se svět změnil.

Jiná strana lásky.

25. srpna 2010 v 14:40 | Shagua-san


Anna potáhla z černé cigarety a vyfoukla kouř. Přetočila se na zeleném gauči na břicho a sledovala ranní východ slunce, jenž se překuloval od rudé, po fialovou. Mraky pluly sem a tam a Anna tiše vydechovala dým mezi plnými rty.
"Jsi vzhůru.." Tichý zvonivý šepto anděla na druhé straně obrovoského obývaku, ve kterém nebylo nic až na plazmu u stěny a sedačky na druhé straně, která byla taky rozložitá. Na jedné straně bylo obří okno, místo jedno stěny ven, kudy se koukalo na prahu, na modřany.
Kuchyně, vybavená zelenými jemně zelenými odstíny nebyla velká, ale nebyla stísněná. Jidelna která to všechno spojovala.
"Hn…" potáhla si Anna a vydechla kouř.
"Dej mi taky cigaretu…" řekla tiše a přešla obývák štíhlá dívka jenom ve vytahaném triku. Bosé nohy jemně klapaly o podlahu a Anna si užívala krásný zvuk.
"Katty, víš že bys neměla…" podává krabičku a dívá se jak si zapaluje cigaretu a něžně při prvním výdechu zaklání hlavu. Anna tupě hypnotizuje prostor mezi jejíma stehnama. Důlky kolen, vše jí přijde smyslné.
Zaboří ztrápeně hlavu do polštáře a dlouhé vlasy jí sjednou všude kolem. Nakonec pozvedne hlavu přiloží k ústům cigaretu a potáhne.
"Zase jsi nespala?" zeptala se Kateřina a koukala na křivku jejích zad.
"Víš že ráda čekám na východ slunce…" neotočila se jen ucítila u boku jak dosedá křehká postava Kateřiny.
"měla bys spát.." řekne tiše Kateřina a pohladí Annu po vlasech.
"Já bych toho měla!"otočí se na záda a dá jednu ruku kolem Kateřininýho pasu, ta se nechá posunout blížeji k ledovému tělu Anny.
"V kolik dneska otvíráš poradnu?" zeptala se jí tiše.
"Ve dvě…přijdou zas ti maldí rozkošní klucy a budou si vylévat srdce!" řekne Anna a znechuceně vydechne cigaretový kouř.
"Dřív jsi to měla ráda…" Kateřina Anně pohladí ruku.
"Stále to mám ráda…" Anna típne cigaretu a posadí se na sedačku, přitáhne si mezi rozevřená kolena křehkou Kateřinu. Políbí jí na šíji, nekouká se na ní, ani na detaily jejího bytí. Kateřina si toho všímá, ale nic s tím nenadělá.
"Už se na mě vůbec nedíváš…" vytkne jí Kateřina a Anna se mírně pousměje, větší usměv nezvládá.
"Protože to nepotřebuji…" řekne tiše a chytne pevně Kateřinu kolem pasu, pevně jí stiskne v náručí a dechem jí zafouká zezadu za krk, " vím přesně co chceš, co děláš, jak se díváš…I když zavřu oči a ty tu nebudeš, budeš tu stále!"
Anna měla pravdu a Kateřina si to musela často připomínat. Anna nikdy nebyla sdílná se svými pocity, jen vždy a tiše chodila kolem. Pomáhala lidem a měla jich plnou hlavu. Kdykoliv přišla domů nezapomněla Kateřinu pevně přivinout do náručí a dát jí pusu. Mohlo to být první a nebo poslední co k ní za ten den projevila. Ale nikdy se nestalo, aby na toto zapomněla.
Někdy Kateřinu štvalo, jak je Anna chladná a odtažitá, i když o posteli se to říct nedalo. Někdy byla z toh až moc ztrápená ale nakonec si řekla, že to tak má být, byla za Annu ráda. A Anna? Pro ní to byla ta největší láska na světě, jen ji to neměla jak říct, tolik se o ní bála, o to že by o ní přišla. Ale na druhou strani to byla ona kdo byl inciatviní.
Byla dominantou vztahu a to Kateřina věděla, kdyby jí řekla nekuř, Katty by nikdy kouřit nezačala, jenže Anna nesnášela omezování a tak jí bylo vždy odpovědí "Dělej si co chceš!"
Ale přesto spolu byly a milovali se víc než kdokoliv, nikdo nepoznal jejich lásku, ale ony ano.
Vše se zračilov ranním trpkém výrazu Anny když kouřila svojí cigaretu a v malátné rozespalé chuzy Kateřiny, když za ní přišla. Byla to jen jejich jinná strana lásky.

Smofy

Velký Černý Brouk!

12. srpna 2010 v 17:57 | Shagua-san
Chci tohle věnovat Blackness...nevím proč, Blackie, ale myslím že by se ti to mohlo líbit.

Velký Černý Brouk

Byla jednou jedna Ošklivá Dívka, co nenáviděla svět. Nenáviděla všechno a myslela si, že vše je tak ošklivé jako ona sama.
Jednoho teplého letního dne našla Ošklivá Dívka pod velkým dubem Velkého Černoho Brouka. Brouk byl jenom černý, měl lesklé krovky. Ošklivou Dívku nadchla jeho jednoduchost a krása. Poprvé v životě shledala něco krásným.
Tedy dívka vzala Velkého Černého Brouka do dlaní a odnesla ho domů, kde ho uložila do skelnice. Ve veliké sklenici brouk seděl a koukal. Ošklivá Dívka ho krmila ovocem ale to Velký Černý Brouk nežral, nektar nepil a zabité malé mušky nejedl.
Ošklivou Dívku to trápilo, ale milovala ho jako jedinou věc na světě, tak nebyla schopna ho pustit na svobodu.
Óšklivá Dívka Velkého Černého Brouka moc obdivovala a chtěla být jako on. Tak se oblékla v jednoduchý černý šat a napodobovala Broukův tanec v lahvi.
Jiní viděli jen Šílenou Ošklivou Dívku a Velkého Černého Brouka. Ale ona viděla krásu Velkého Černého Brouka v lahvi, jak elegantní a jednoduchý byl.
Jednoho rána našla Ošklivá Dívka Velkého Černého Brouka mrtvého. Neplakala, ale něco si uvědomila.
Vzala kousek černé látky a Velkého Černého Brouka vložila do váčku který z ní vyrobila a pověsila si ho na krk.
Když vyšla Ošklivá dívka ven, viděla svět Velkého Černého Brouka, kterého našla pod stromem. Uvědomila si totiž, že celý život pomalu umírala v láhvy z tlustého skla bez doteku a citu.
Rozběhla se se smíchem po poli.
Pod rozložitým Ořešákem seděl Osamělý Chlapec. Psal básně o lásce, kterou nikdy nezažil a o samotě kterou prožíval. Osamělý Chlapec najednou zvedl hlavu a uviděl, jak po poli běží Ošklivá Dívka a směje se na svět. Nic krásnějšího nikdy Osamělý Chlapec nezažil a poprvé v životě se mu rozbušilo srdce. Vstal a šel narpoti smějící se Ošklivé dívce.
Když jí zkřížil cestu ona překvapeně zastavila.
"Jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Prosím, usměj se znova!" Požádal Osamělý Chlapec Ošklivou Dívku a natáhl k ní ruku. Ošklivá Dívka se pousmála a ruku váhavě uchopila.
A tak Ošklivá Dívka již nikdy nebyla ošklivá a Osamělý Chlapec nikdy nebyl sám!
Co zmůže jeden Velký Černý Brouk?

Velký Černý Brouk

Oroka-sa 1

6. srpna 2010 v 0:14 | Shagua-san
malá povídečka co mě jen tak napadla, spíš jen tak pro moje vlastní pobavení, nekončí nezačíná jenom Oroka-sa...tedy hloupost

Byl jeden naprosto teplej kluk. Jmenoval se Hugo, ale říkal si Igoru.
Neměl rád nikoho a nic a přesněji, byl pesimista, se sklony k nihilismu.
Tenhle Hugo měl kamarádku, která se jmenovala Rozárkaa jediná pro něho něco znamenala a dokázala ho přimět se usmát. Rozárka byla moc hodná, trochu hloupá, ale nejvíc byla naivní. Hugo měl rozárku moc rád, ikdyž se na ni často zlobil za to jak je hloupá a že každému podlehne. A Rozárka vnímala Huga jako nikdo jiný.
V po střední škole, kde se poznali se nastěhovali do stejného bytu, aby si byli blížeji. Rozárka malovala a Hugo byl na vysoké škole, chtěl být doktor - psychiatr.
Když toho dne Hugo přišel domů, ucítíl zápach. Něco se pálilo, aha…to Rozárka vaří.
Když přišel do kuchyně uviděl Rozárku zuřivě míchající černou hmotou v hrnci.
"Copak to bude, Rozie, vesmírný vetřelec na černo!?" zeptal se s usměvem. Ona se otočila a usmála se taky.
"Rajská…a nedělej si ze mě srandu, nebo to budeš muse jíst!" řekla mu s úsměvem.
"Rozie, ukaž…já to zlikviduju ano?" zeptal se jí.
"No to né, chtěla jsem aby přišel Mike, aby ochutnal co jsem mu uvařila!" protoestovala Rozárka a tahala se s Hugem o hrnec.
"Inu, a ty s ním chceš být ještě dlouho?" zeptal se Hugo.
"Ani ne…nějak mě nudí!" zamyslela se Rozárka. Hugo přesta s taháním hrnce z jejích rukou. Vtisknul jí ho zpět.
"Trochu to řpisol, to bude dobré!" Usmál se na ni.
"Vážně?" zeptala se nadšeně, sledujíc seškvařenou hmotu.
Hugo se na ní podíval a děkoval bohu že nechal vynalést antikoncepci. Představa Rozárky jako matky byla úděsná.

Bez předsudků, do budoucnosti - I

20. března 2010 v 23:46 | Shagua-san

Malý příběh o štěstí v neštěstí a netradiční lásce dvou netradičních žen ke dvěma zamilovaným chlapců, kteří jenom díky nim přijdou na to, kam patří...

život občas přinese hrozivé zvraty, ale dá se naně zvyknout, to mohu potvrdit. Někdy když si myslíte že vás štěstí opravdu potkat nemůže, máte jenom zavřené oči.
Myslíval jsem si že to pro mne neplatí, že já mám oči otevřené tudíž jsem realista, ale mýlil jsem se, moc krutě jsem se mýlil. Ale možná to bylo jenom díky faktu že jsem od dvanácti let na vozíčku, možná ne. Na to že je mi dvacetsedm jsem až moc krutě zahořklý, jako stará nemilovaná panna. Ale umím bez toho žít. Fakt že jsem na vozíku a zároveň homosexuál způsobil mi to, že doopravdy partnera snad opravdu nikdy nenajdu. Tedy myslel jsem si to.
Ale něco mne zradilo. Bylo to silné a krásné. A byl to Chigu. Černovlasý krasavec jenž si liboval v černé a tvrdé muzice. Který dokázal být tak jemný, že srdce uvadalo stezkem když se mnou nebyl.

Mary, moje psycho!

1. listopadu 2009 v 0:28 | Shagua-san
Jsou myšlenky to zlé, nebo onen člověk je to zlé? Nevím, pro člověka, který se zajímá o duše tohle postrádá smyslu, avšak podívejme se na to takto…

Seděla na okně, dívala se ven. Hnědé vlasy jí spadali do tváře a v malém okně stínila melancholickým zimním paprskům.
"…Civění z okna Ti ji nevrátí, Andreo!" Ozvalo se za ní.
"…"
"nechceš jít dělat něco jiného? Třeba něco tvořit?" Vtíravý hlas té dotyčné za Andreou zase do ní začal rýpat.
"Nech mne na pokoji, copak Ti něco dělám?" zeptala se podrážděně Andrea.
"Nejde zde o to, co děláš mě, ale co děláš sobě!" Rozhořčeně přišla za Andreou a chytla jí za ramena "Ona by chtěla abys žila dál a věř, že jsem jí znala víc než Ty a déle. Otevři oči! To, že tu budeš dvě sta let sedět a přemýšlet Ti ji nepřinese zpět!"
"Nesahej na mě! Běž pryč. Hnusíš se mi!" zakřičela Andrea.

Uhranut havraním stínem

3. srpna 2009 v 21:32 | Shagua-san
mno jsem u babičky...a píšu.....a tak doufam že se vám tahle kratičká povídečka zalíbí....a taK...xD....je to ...mno zajímá mě jak to na vás působí...takže pls...komenty....

Nikdy nevěřil na duchy, vlastně nevěřil na nic, nevěřil ani na lásku. Prostě jen žil svůj život a myslel, že ho dožije jednoduše a nic se nestane, nikdo ho nebude zatěžovat, nic ho nebude trápit. ale pak se to jednoho dne převrátilo v opak.
Byl chladný večer, nikdy se nebál a jelikož nemohl spát, šel na hřbitov. Bylo to jediné místo, kam ještě zatím nechodil po nocích. Sice sem hodně často chodil, ale jen ve dne. Dnes se rozhodl nedbat na předsudky a přišel sem.

Hoch, Mladík a jejich osvobození

20. července 2009 v 21:54 | Shagua-san
Takže mě Miášek inspiroval k psaní dál a tak mě to popadlo a tak tedy písam a písam ....až sem dopísala...prý se jí to nelíbí že je to smutné....nesnášim a žili štastně až do smrti....naprosto nenávidím....mno to je fuk.....
Takžesi to počtěte a mějte se....zatim pa....Kya Mia mě zabije tim ja mě stále inspiruje...něměla to být dovolená?...O.o...xD...
kašlu na to Sayonara <3


Díval se na hocha a na to, jak se jemně pohybuje v krajkovém oblečku, čím dál víc mu připomínal panenku. Občas se za ním hoch ohlédl a věnoval mu usměv svých tmavých rtů.
Mladík z něho pomalu nemohl ani jít, jak moc ho hoch vzrušoval svou zdánlivou nevinností. Když vyšli na světlo, hoch ho chytl za ruku a odváděl ho boční uličkou ke starému a ztrouchnivělému činžovnímu domu. Vyšel do třetího patra kolem velmi oloupaného zábradlí u starého kamenného schodiště, světlo sem proudilo jenom skrz zaprášená okna a dopadalo na špinavé nášlapníky schodů a skrz točené kovové zábradlí.

Hoch, Mladík a světlo co prozrazuje jejich svět...

19. července 2009 v 21:08 | Shagua-san
Shagu se rozhodla že zas začne věnovat pozornost svému blogu a svémuzdejšímu životu, svět u Eiinky jí zase nabyl energii pracovat...takže doufam že jste se nezlobili moc na mne...a spíš doufam že splním to co chci udělat...znáte se každý nejlíp sám...a moje lenost...no znáte to....

A tahle povídka je speciálně věnovaná Keiře, jelikož nemá nápady a já bych jí chtěla podpořit s tím že naděje umírá poslední a když už nemůžeš sama úracovat dál prostě buď inspirací pro ostatní....Arigatou.....gozaimasu..honto ni....moc tě mam ráda a doufam že tě tohle potěší....

A ještě děkuji lásce která to na mém klíně tak nádherně opravila...*mucQQQ*



Byl v práci, nudilo ho to celý den postávat za stánkem se zmrzlinou. Vidět ty zamilované převážně heterácké páry si kupovat jeho výrobky a šťastně se usmívat. Za ty dlouhé časy jeho letních brigád, kdy postával na rozpáleném chodníku za stánkem a slunce pařilo i přes kýčovitý deštník v barvě duhy s naprosto ujetými volánky.
I mezery mezi kameny chodníku se zdály být tak rozpálené, že se mu žabky roztékaly mezi ně. Nějaké slečny šly kolem a mohly nechat oči na jeho snědé postavě, on se ohnul aby se na ně nemusel dívat, jak přímo svlíkají očima a dělal, že něco opravuje na chlazení stánku. Pak všecky tři dívky přistoupily a podívaly se na něho. On jim věnoval úsměv a doufal, že se brzy zdekují zase pryč.

Dálka Světa

29. června 2009 v 22:38 | Shagua-san
mno taká básnička..xD....nudila jsem se v ODL..xD!!!

V kleci světa uzavřená
Slova smutná poblouzněná
štěpíc se o krystalků druhy
Měníc se v paprsky duhy

Slza z oka upuštěná
Padá k zemi nespatřena
Jak růžolící se snahy
Už má barvu mojí stuhy

Dálka prošla skrz má jména
Hledám hledám nikde zmněna
A při nalezení změny
Stále vidim čtyři stěny

Portrét - část 1

4. dubna 2009 v 22:34 | Shagua-san
většina lidí mi píše jak mě máte rádi...a někomu je líto že je někdy na tvz. Výsluní někdo jinej...
Takže tahle povídka je inspirovaná Kuřetem a hideem...pak myšlenkami různých osob....velice nesouvysejcích spolu.....takže nechci jí nikomu věnovat jelikož je pro všechny kteří si jí s chutí přečtou a zanechaj mi nějaký komentář!....děkuji!


"Mám to udělat?" podívala se na něj a odložila štětec.
Jen na ní kývnul a ona vzala nůž do ruky. On se na ní usmála a přikývnul znovu. Přiložila si nůž k zápěstí a trhla pod chladnou ocelí se vyvalila hrká krev a on se krutě začal smát a pomalu se rozplýval dokud nezmizel úplně.

Myself, butterfly and who strated my hope!

29. března 2009 v 23:17 | Shagua-san
tak jedna taková povídka ...která vznikla....no ze chvíle na chvíli....je to spíš takový rozbor duše...xD si to užijte a nezapomeňte na komenty víte jak na nich ujíždim!


Inspirováno: jednou mě velice blízkou osobou o kterou se velice bojím že ji ztratím a mam ho moc ráda.
započato: Jedním obrázkem z netu…


Co mohu udělat? Jak se mohu změnit. A pro co mám žít. Chtěl bych změnit sebe. Cítím potřebu se změnit, ale nejsem silný. Nebyl jsem ale teď věřím. Věřím že to dokáži. Jsem zmaten sám sebou. Už dál nechci prolévat slzy, které jsem jen setřel, ale ony neodplavili žádnou křivdu. Nic.
 
 

Reklama