Červen 2013

Dopis Alfovi I

9. června 2013 v 23:22 | Shagua de Sanguinis |  - Shagua diary

Drahý Alfo,

Chybíš mi. Moc mi chybíš.

Tvoje Omega.

noční toulky

7. června 2013 v 15:46 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník
Hledím do skoro absolutní tmy. Ve tmě, v té noční tmě se zrcadlí pár perel zažloutlého světla. Dnes lampy venkovní nejdou, je tam absolutní tma a já bych se v ní chtěla moc ztratit. Je chladno a já sedím na okně. Vtíravá zima. A poslouchám jemně puštěnou muziku, po tichu jenom pro přemítání. Občas se o samotě jako blázen směju nějakým myšlenkám, někdy jenom zírám na parčík pod oknem a nakonec se to vrátí do fáze, kdy polykám slané a horké slzy a nemohu dýchat. Jsem jako to ztracené kotě, co hledá svůj svět. Kočky mě vždycky fascinovaly-

Jsou své a nikdy se nespoléhají na ostatní, rády za něco bojují a nenechají si do ničeho kecat. Prostě samostatné. Někdy si ale říkám co když tohle kotě to samo nezvládá tak dobře. Co když tyhle šílený stavy prostě nedokáže nakonec vydržet a prostě skočí z toho okna co sedí. Ale kočka vždycky dopadá na nohy… a´t chce nebo nechce.


A tak se mi chce křičet do té tmy, do té nádherné tmy. A rozbít jí. Nechci prosím ať zítřek nikdy nepřijde ať se schová daleko. Chtěla bych být něco stálého, jsem jenom prchlivá forma, ale chtěla bych být něco stálého a plného. Třeba domovem, domov to je místo a pocit. Je to kousek světa který hřeje a chrání. Vlastně ženy jsou domovem. Jejich polodné boky, jejich krása. To je ten pravý domov.

Dopis Alfovi

6. června 2013 v 20:30 | Shagua Akitsumi |  - Shagua diary
Drahý Alfo,


Byla jsem dnes v lese. Viděla jsem spoustu věcí, co bych ti ráda ukázala ale nemůžu. Viděla jsem domovinu z pohledu, jaký se moc lidem nenaskýtá, protože jsou slepí. Utíkala jsem zákrutami bahnitých cest až pod pokroucený dub. Můj dub. A koukala jsem se na Světici, jak její pás se vylil z břehů a zahaluje ji do svých chladných zákrutů.
Někdy Tě sem vezmu v noci, je to nejkrásnější na světě, ale zatím, to nechám jako tajemství . Těším se na to jak Tě udiveného vytáhnu ve dvě ráno z postele. Těším se, že dojdeme na tu nejkrásnější vyhlídku a bude foukat vítr. Obejmeš mě ze zadu a přitiskneš se ke mně a budeme hledět dolů na světici posetou miliony žlutých a blikajících hvězd pouličních světel. Šumění lesů, krása a ticho.
Tolik věcí, co tak miluji. Geniální ozvěny lidského počínání, co se nesou až z druhého břehu Pásu. Miluju to, jak Světice obléká svůj pozdní noční oděv a tiše koketně pomrkává na všechny milence, které ukrývá ve svých hlubinách a tajných zákoutí.
Koukala jsem na železniční most, na ten kde si tak smál mým hloupým vtipům. Těším se až uslyším Tvůj život.


Tvoje Omega

noční hrátky

6. června 2013 v 4:02 | Shagua de Sanguinis |  POEZIE
Ležím v noci sama,
chci si hrát
hledím v odraz Pana,
co začal se mi smát.

nazdi jako modla madony,
já vpaluji si obraz

Ležím s rukou v kalhotkách
a nebojím se prozrazení,
dávno přešel všechen strach
z rozkošného odhalení

usínám já s vypálenou tváří
ze vnitř do lebky
ve mě září
letmé ty doteky

cítím jak se sklání
jak stírám pot z těch zad

krůpěje potu se tetelí na spáncích a já cítím dech na krku...došly myšlenky na básnění...jenom odraz světla vidím před sebou v milované tváři...kterou si vypaluji ze vnitř do lebky.....divná to skladba...nicméně chci tě.

Portrét o kterém nic nevím

6. června 2013 v 3:49 | Shagua de Sanguinis |  KRESBY
rozkreslené


hotové...
když jsem si s tím pohrála v počítači






mozkový tok

3. června 2013 v 16:35 | Shagua Akitsumi |  - Psychadelics
Vidím. Slyším. Cítím. Přemýšlím. Jsem bytost. Inteligentní. Nechávám volně plynout myšlenky a poslouchám písničku. The Speed of Pain. Vystihuje to vesele ponurou náladu. Vystihuje moje city. Jsem křehká jako květina, jsem tvrdá jako kámen. Necítím bolest, jenom ten zvláštní pocit. Tu divnou chvilku blaha kdy se něco děje. Vnitřnosti jsou napružené a nervní protože na něco kašleš a je ti to jedno ale vlastně ti to jedno není. Teď je šance něco změnit, jde jenom o to se jí chytit. Jde jenom o to něco dělat. I když jsou tři ráno a přijde vám to iracionální. Do dnešního dne jsme se nazývala ironickým cynikem, který z romantických věcí strašně zvrací. Ode dnešního dne vím že jsem ztracená romantická duše v moři černých pijavic. Svět je beze smyslu a přece jen ten smysl má.

Miluji abych trpěla, nebo miluji utrpení. Možná obojí. Když je člověk, normální člověk zamilovanej, bývá šťastný. Ale v mém případě je moje láska zničujcí jako kyselina co leptá skleněné srdce zvonu. Milovat bolí, ale milovat za to stojí, byla jsem dlouhá léta absolutně lady Stonehearth, ale poslední dobou jsem se dostala. Do stavu, kdy pomyslet na mojí oblíbenou větu "chlapi jsou jenom pychny!" mi samotné přijde odporné. A přitom jsem to razila takových let. Ale je mi to absolutně cizí.

A co teď? Umírat, líbat se a milovat? Jsem asi někde mimo svět jsem někde ve vesmíru nikoho. Nikdo to poslouchat nechce a nebude proto píšu tohle…protože můžu,protože to je jediná možnost aby mi nevybouchla hlava..