Můj svět byl opadaný a podzimní.

5. prosince 2011 v 14:39 | Shagua Akitsumi |  - Psychadelics
Můj svět byl opadaný a podzimní. Mlha zde byla tak nádherná a chlad halil křehké stonky květin. Všude byla krajina, kam jen oko dohlédlo. Lesy a mýtiny, louky s nízkou i vysokou trávou. Bylo zde chladno. Vody svou šedou a kamennou hladinou lákaly nahlédnout do jejich zrcadla. Na malém kopečku tu stál starý a rozvětvený dub. Černá a vrásnitá borka, která mu dávala ještě starší vzhled, podporovala celou monumentálnost.
Na kopečku bylo pár kamenů, roztroušených kolem dokola a pod stromem se něco mihlo. Byl to On, tedy jeho stín. Jakmile se zhmotnil pod stromem, v kruhu se od něj rozptylovalo světlo. Projasňovalo se nebe, objevily se nadýchané mraky. Jako by se po zemi nejdříve rozběhlo jaro, pak léto. Louka rozkvetla kopretinami a jinými bílými květy, které se náhodně vyskytovaly po celé její zelené ploše. Stála jsem v cárovitých šatech na kraji kruhu který on vytvářel a koukala jsem na to jak mlha a zmar mizí z mého světa.
Posadil se pod strom a listy zezelenaly, pomalu se začaly vznášet ke starému temnému dubu. Vraceli se na místa, kde měli samy růst. Kde měly samy krásně plápolat ve větru. Přiblížila jsem se a v mých krocích se objevovala stopa, co všechno zabíjela. To, co vyrostlo, záhy lehalo mrtvé v okolí mých šatů a kroků. Podíval se na mě. Nezalekl se zkázy, která následovala můj příchod pokynul mi rukou a čekal až přijdu. Čekal, až donesu smrt k němu.
Došla jsem až pod strom a kde spadlo pár listů a začalo usychat. Pousmál se a nechal je zase vznést zpět. Koukal na mne z trávy a usmíval se nehybnými rty. Nedýchal. Neviděla jsem žádný projev života. Neviděla jsem to, jak vypadá jako celek, ale jenom jeho obvyklé části. Rty, ruce, krk, vlasy a ony mrtvé a spalující hnědé oči. Tak veliké a naivní, přesto vědoucí. Velice vědoucí.
Natáhl Svojí štíhlou a světlou ruku. Černý široký rukáv haleny mu sjel až po loket a na ruce měl rezavý podzimní mrtvý list. Poklekla jsem naproti němu a sledovala, jak se na jeho dlani pomalu mění ten list. Jak se oživuje, jak do něho proudí voda, jak světlo vnímá, jak se malinko zvětšil a znova se zazelenal do svých živých barev. Vrátil se do vzduchu a vznesl se. Natáhla jsem mrtvolně bledou a baculatou ruku nad tu jeho. A list se zastavil v nekonečné smyčce umírání a znovuzrození. Přiblížil svoji ruku k mojí a celý proces se zrychlil.
Život… Smrt… Život… Smrt…
Přiblížil se ještě blíže. Blíže a blížeji. Nakonec jsem cítila teplo jeho dlaně na své chladné. List se ještě chvíli zmítal, mezi našimi dlaněmi, dokud svůj boj nevzdal a nerozpadnul se v totální zkáze. Nevěděla jsem, jestli jsem zklamaná, nebo ne. Jemu to zřejmě nevadilo už vůbec. Jenom se chytnul moje dlaně a přitáhl mě blížeji. Dotkl se čelem mého. Brnělo to.
Jako kdyby do jeho existence procházela moje smrt a do mé jeho život. Měnili jsme. Teď byl mrtvý on a já živá, a pak zase obráceně. Pak se na stromu objevil znak Manas. A já chápala více než včera, sice jen o trochu ale přesto více-

*ilustrační obrázek*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama