Prosinec 2011

Věci nadcházející

30. prosince 2011 v 0:57 | Shagua Akitsumi |  - Myšlenník
Z nadcházejícího roku mají mnozí strach. Nedivím se. Moje společnost je zvláštní, to ano, ale mi všichni věříme v různé věci, ale na jednom se dokážeme shodnout. Následující rok je výjimečný. Ne tím že kolem létá mediální strašák, to ne. Ale co se v podsvětí šušká už dlouho, je čas na změnu.
Ne že by se někdo chtěl měnit. Ale je přítomna energie co mnozí necítí, co mnozí neslyší a už vůbec skoro nikdo nevidí. Už v letech minulých, to bylo divné, ale přijde mi, že teprve teď to nabírá grády. I moje Pramatička mi dala pár znamení, které nejsou radno přehlížet.
Donutilo mne to přemýšlet o tom, co jsem dělala a co dělám. Co chci a nechci dělat. Ale hlavně o tom, co budu muset udělat. Co na mne čeká a dost se toho děsím.
Moje podvědomí jede na svém vlastním programu a dost mě posunuje po neviditelné přímce, jak se mu zachce. Nechtěla bych, aby někdo prožíval to co já, ale myslím, že spousta lidí a nelidí si tím musí projít po svém. Vzpomněla jsem si na všechny ty věci, co mě k tomu dovedly.
Protože dřív než styl, muzika, zájmy a oblíbené činnosti tu byla jedna potřeba. Potřeba vstát a neležet a nenechat sebou smýkat proudem jak se mu zlíbí. Potřeba podmanit si sílu a k ní teď směřuji. A ti, co směřují se mnou, na to budou mít dost času. Bohužel nerozhoduji o tom, kdo zůstane a kdo odejde, vlastně ani bych rozhodovat nechtěla. Ale doufám, že než tento rok skončí všichni, co mají si uvědomí kam patří.
A jak mi připomněl dnes můj první učenec Minoru proroctví:

"... Ti, kdož si nedokážou uvědomit své duchovno, budou zatraceni a spáleni v ohních, které tvoří svět.
Ti, kteří se v pravý čas nedají na cestu boha, se ztratí na cestě, jejímž koncem bude jen záhuba!"

A kdo jsem teď...-?

29. prosince 2011 v 1:27 | Shagua Akitsumi |  - Psychadelics
Zoufalec? Vysloužilá japanofilka? Holka s akutní bolestí hlavy.
Tichá voda. Magik. Centrum dění. Přítelkyně co milovala. Milovaná a zrazená?
Obyčejná holka. Odbornice na chaos. Anděl smrti. Demon bijce.
Umělec. Bavič. Ta holka co je divná. Schizofrenička. Tusťoška.
Šílenec. Jen někdo kdo zapadne v davu. Bezcíle. Ledová královna. Succubus.
Dcera pramatky Země? Prostě někdo, kdo se snaží. Hlupák. Naivka. Ta bez srdce. Kamarádka. Lehce zneužitelná.
Svá?

Mám v tom trochu zmatek...-


Vzpomínání, podle mě.

23. prosince 2011 v 20:35 | Shagua Akitsumi |  - Shagua diary

Nedávno jsem si vzpomínala na své mládí, na svoje tvrzení a cíle v té době. A vrátila jsem se ke tehdejšímu já, ve své hlavě. Milovala jsem to, milovala jsem je a chtěla jsem si vzpomenout ta něco, co se událo. Vzpomněla jsem si na spoustu radosti a bolesti. Možná víc bolesti, než by si kdo řekl, že je možné prožít. Ale nikdy jsem téhle doby nelitovala. Možná jenom toho, že se teď neztotožňuji s ostatními, kteří si ty roky zájmu o místní události utvořili názor na zdejší dění, o který zatím přicházím a mám proto své důvody. Nestydím se za to a většina mých přátel, nebo lidí, se kterými se bavím, to chápe. Vědí, kdy mají přijít za mnou a v čem se vyznám.
Nicméně, abyste věděli, jak jsem pojala moje vzpomínání tak vám tady odprezentuji pár fotek, které se s touto érou pojí.


Self-fishing - chytáme se na vlasec (zase jednou o sobě)

19. prosince 2011 v 19:10 | Shagua Akitsumi |  - Myšlenník
Dlouho jsem nepřemýšlela nad tím- jaké to je. A jaké to bylo. Ale pustila jsem si pár písní, které mi připomněly, jaká jsem a jaká jsem byla. Je to trochu pomatené. Ale přesto bych chtěla se podělit o ten zvláštní pocit.
Jako ve vzpomínkách, když hledíte na své minulé já a říkáte si "Dobrá Temnoto, co to je za stvoření!" Někdy si uvědomíte, jak jste byly mladí a hloupoučtí. Ano bylo to jiné a zamilované a krásné a roztomilé, ale nebylo to ono.

Když dostihnete své současné já, zjistíte jaký jste teď a jací jste byly. A ty dvě informace jsou někdy šíleně těžké skloubit. Že je to útrpné a mimozní, a ve své podstatě vám to přijde úplně stejné jako předtím, jako když jste byly ještě maličcí.

Moje priority se zdravě změnily. Teda alespoň v ně doufám, nejsem si tím jistá. Alespoň nežiju v žabomyším sporu. Nesnažím se někoho poučovat. Nevěřím v to, že vím všechno, jenom se to snažím učinit pravdou, takže do hlavy tluču spoustu informací, které nepotřebuji, ale zajímají mě. Prostě je to jiné.

Taky si vzpomenete na ty, co jsou, co byly a zkusíte se podívat i na ty, co budou.
uroníte slzu u těch, co vám odešli-

Nightmarry - láska mého života, která mě nechala, pak přišla zpět, pak zase odešla pak přišla a nakonec odešla na vždy. Díky ní jsem vždy věděla, že někde na světě existuje někdo, kdo za to stojí. Ač on sám se považuje za špatného nemilovaní-hodného, zatraceného a šíleného. Vy ho milujete se vším všudy, ale někdy je to i na vás moc.

V. - toho taky odvál čas za kopce a u něj jsem se naučila, že nezáleží na tom kým člověk je, ale kým chce být, a to je moje velká opora v současnosti

Ale pro dnešek bych chtěla vytáhnout z mého seznamu jedno milované jméno, nebo spíš mojí přezdívku pro něj- Fusaba-sama. Ano to byl někdo- moc mi chybí jeho web. Smazal ho, ale já jsem ho moc milovala. To co psal. Jeho dílo, jeho názory jeho duši, kterou za svůj těžký život odhaloval na webu. Chybí mi. Ani nevím proč, ale často najedu na pečlivě schovaný odkaz na jeho bývalé stránky a koukám na "Stránka neexistuje" i několik minut.

Ne, že bych k němu chovala nějaké vřelé city, to by asi nešlo, jenom jsme si dopisovaly přes vzkazy a jednou jsme se viděli. Ale prostě jako by mi chyběla jeho přítomnost. Vždycky jsem se těšila na to co mi napíše. Na to co mu napíšu já. Občas jsem malovala pro něj. Jenom prostě protože jsem chtěla. A ten mi moc chybí i s jeho jemnozemí. Doufám, že jednou otevřu web a uvidím jeho stránky. Že uvidím to, co píše, že si přečtu jedinou cizí poezii, co snesu. Ach chybíš mi drahoušku…vážně moc.

No možná zůstávám tou naivní holčičkou nebo ne. To je teď jedno. Můj život jde vždycky dál. A i pro teď mám s kým si psát na koho se těšit a tak podobně. Ale opravdu mě chytnul za srdce pocit, že ztrácím více lidí než je zdrávo. Na jednu stranu mě utěšuje myšlenka, že to tak má být. Není zdravé se bavit s mnoho lidmi najednou, a je dobré se k nim vracet. Moje přátelství jsou nestálá, ale vždy intenzivní.


Pro své oči- prostě cokoliv!

7. prosince 2011 v 15:48 | Shagua Akitsumi |  DESIGNY
Tak aby, jste si udělali představu, čím jsem se zabývala v poslední době. Hodně fotím a hodně ráda upravuji- sice design jsem si zamilovala, a nehodlám ho měnit. Možná je to pro mnohé zklamání, ale já myslím, že tohle je takové smart, a ne moc křiklavé, možná na vánoce.
Nicméně- abych se k tomu dostala. Chci Vám ukázat, co jsem dělala. No a začala bych nějakými grafikami mého egoistického já.


Tak si to užijte, a když vás u toho něco napadne, budu ráda za objektivní kritiku.


Můj svět byl opadaný a podzimní.

5. prosince 2011 v 14:39 | Shagua Akitsumi |  - Psychadelics
Můj svět byl opadaný a podzimní. Mlha zde byla tak nádherná a chlad halil křehké stonky květin. Všude byla krajina, kam jen oko dohlédlo. Lesy a mýtiny, louky s nízkou i vysokou trávou. Bylo zde chladno. Vody svou šedou a kamennou hladinou lákaly nahlédnout do jejich zrcadla. Na malém kopečku tu stál starý a rozvětvený dub. Černá a vrásnitá borka, která mu dávala ještě starší vzhled, podporovala celou monumentálnost.
Na kopečku bylo pár kamenů, roztroušených kolem dokola a pod stromem se něco mihlo. Byl to On, tedy jeho stín. Jakmile se zhmotnil pod stromem, v kruhu se od něj rozptylovalo světlo. Projasňovalo se nebe, objevily se nadýchané mraky. Jako by se po zemi nejdříve rozběhlo jaro, pak léto. Louka rozkvetla kopretinami a jinými bílými květy, které se náhodně vyskytovaly po celé její zelené ploše. Stála jsem v cárovitých šatech na kraji kruhu který on vytvářel a koukala jsem na to jak mlha a zmar mizí z mého světa.
Posadil se pod strom a listy zezelenaly, pomalu se začaly vznášet ke starému temnému dubu. Vraceli se na místa, kde měli samy růst. Kde měly samy krásně plápolat ve větru. Přiblížila jsem se a v mých krocích se objevovala stopa, co všechno zabíjela. To, co vyrostlo, záhy lehalo mrtvé v okolí mých šatů a kroků. Podíval se na mě. Nezalekl se zkázy, která následovala můj příchod pokynul mi rukou a čekal až přijdu. Čekal, až donesu smrt k němu.
Došla jsem až pod strom a kde spadlo pár listů a začalo usychat. Pousmál se a nechal je zase vznést zpět. Koukal na mne z trávy a usmíval se nehybnými rty. Nedýchal. Neviděla jsem žádný projev života. Neviděla jsem to, jak vypadá jako celek, ale jenom jeho obvyklé části. Rty, ruce, krk, vlasy a ony mrtvé a spalující hnědé oči. Tak veliké a naivní, přesto vědoucí. Velice vědoucí.
Natáhl Svojí štíhlou a světlou ruku. Černý široký rukáv haleny mu sjel až po loket a na ruce měl rezavý podzimní mrtvý list. Poklekla jsem naproti němu a sledovala, jak se na jeho dlani pomalu mění ten list. Jak se oživuje, jak do něho proudí voda, jak světlo vnímá, jak se malinko zvětšil a znova se zazelenal do svých živých barev. Vrátil se do vzduchu a vznesl se. Natáhla jsem mrtvolně bledou a baculatou ruku nad tu jeho. A list se zastavil v nekonečné smyčce umírání a znovuzrození. Přiblížil svoji ruku k mojí a celý proces se zrychlil.
Život… Smrt… Život… Smrt…
Přiblížil se ještě blíže. Blíže a blížeji. Nakonec jsem cítila teplo jeho dlaně na své chladné. List se ještě chvíli zmítal, mezi našimi dlaněmi, dokud svůj boj nevzdal a nerozpadnul se v totální zkáze. Nevěděla jsem, jestli jsem zklamaná, nebo ne. Jemu to zřejmě nevadilo už vůbec. Jenom se chytnul moje dlaně a přitáhl mě blížeji. Dotkl se čelem mého. Brnělo to.
Jako kdyby do jeho existence procházela moje smrt a do mé jeho život. Měnili jsme. Teď byl mrtvý on a já živá, a pak zase obráceně. Pak se na stromu objevil znak Manas. A já chápala více než včera, sice jen o trochu ale přesto více-

*ilustrační obrázek*

Snový ON!

2. prosince 2011 v 17:34 | Shagua Akitsumi |  - Shagua diary
Jeho oči byly naivní, konečně jsem je poznala. Dřív jsem jenom vídala jeho ústa. Krásná a mrtvá. Nyní vidím i jeho skelné oči, takové jaké nemá nikdo. Jsou obří. Jsou naivní. Miluji jejich inteligentní pohled. Vypalují se mi do lebky. Jako by měl pohled ze samotných slunečních paprsků. Jako by to byl on. Proč nevidím jeho celého. Moje sny jsou teď jinačí- takové divné a zvláštní. Vždy vidím nějaké místo. Někde kde jsme byly spolu, nebo on sám. Nikdy ho nevidím jasně. Nikdy nevím, jak přesně vypadá.
Poprvé jsem viděla jeho vlasy. Rovné a dlouhé kaštanově hnědé. Elegantní a upravené. Spadaly mu někdy pod ramena, někdy jenom na ně. Jejich délka se mění, podle toho co mi ukazuje, podle toho kdy se to dělo, nebo kdy si to představoval. Ale pamatuji si na ně.
Po druhé jsem viděla jeho rty. Nepohnuly se, byly mrtvé ale přesto stále nádherné a chtěné. Gaia si s ním dala práci, aby je měl pečlivě krojené. Přesně jako by vypadl z mých snů o ideálech. Ty rty jsou tak dokonalé a vždy když se na ně koukám. Přeju si, aby nebylo rána. Spodní je trochu širší, a horní má pečlivé linky.
Viděla jsem i jeho postavu. Štíhlý vysoký stín. Ani neměl nikdy černou barvu spíš něco do zelena, jako by byl srdcem jeden velký les. Pohybuje se rychle a ladně, pohybuje se jako stín jako list. Je to krásné se na něho dívat a hledat co dělal. Jako by byl jenom vánek, který žije v souladu s okolím.
A jeho oči byl můj hřebíček do rakve. Byly veliké. Nádherné a já se klepu zase na spánek, jenom abych na ně mohla celou noc koukat.
Poslední tři týdny se mi o něm zdá. Nevím kdo to je. Nevím, jestli mě zná. Nevím, jestli vůbec existuje. Prostě jenom fanaticky se mi o něm zdá, aniž bych tomu mohla jakkoliv zabránit. Nikdy ho ale nevidím jako celek, nějaký uchvacující detail se mi zjevuje. Ale abych je viděla všechny najednou, ne to mi Matička nedopřeje.