Září 2011

Angry Me...

26. září 2011 v 14:42 | Shagua Akitsumi |  - Shagua diary
Abyste věděli někdy mi vadí, to že to tady čtete. Nechci utočit, však často to pro mne postrádá tu anonymitu. To že tu mohu napsat cokoliv. Co chci. Kdybych věděla, že se tohle rozkřikne mezi známými a příbuznými, nikdy bych jim to neřekla. Že to zde je. Spousta lidí by to vyřešila přestěhováním domény, a založením nového blogu.
Ale to není můj případ. Není to můj styl. Jen teď se mohu cítit blbě, když mi sem lezou lidi, u kterých o to nestojím. Nikdy samozřejmě nepohrdnu objektivní kritikou umění, či něčím takovým. Ale mě vlastně moc nezajímají názory ostatních. Nezajímá mne, co si myslí o mých myšlenkách. Nezajímá mne to, že když mám depresi neměla bych myslet na sebevraždu. Je to blbost, zvláště když mi pak ten dotyčný telefonuje a snaží se mě takzvaně přivést k rozumu a já vím, že se pokusil osmkrát o sebevraždu. Je to docela pochybné.
Je mi to jedno, ve své podstatě mám pak pocit určitého stihomamu, kdy mne někdo pronásleduje a komentuje všechno co jsem napsala a já jsem z jeho opuštěnosti, stěžování a vše okolo unavená. Tihle lidé to nedělají schválně. Prostě to dělají a nejde tomu zabránit.
Je pravdou, že nedokáži s nikým nějak normálně mluvit. Tedy. Ne že bych nedokázala, ale nechci. Nechci s nikým komunikovat. Nechci, aby na mne nikdo mluvil, nechci se nikomu zodpovídat ze svých činů. Nikdo mne nezajímá.
Jen lidi, kteří jsou kolem a nenuceně proplouvají a zasahují do mého života, ti jsou brány s lehkostí a s naprostým odevzdáním. Mám je ráda, mám ráda přítomnost. A teď jsem tady. Nežiju proto, abych se s někým bavila. Žiji proto, aby se lidé bavily se mnou.

Vzpomínám si na Crocutu. Jednou napsala takovou krásnou větu. Všichni se mohou bavit s Crocutou, jenom Crocuta se nemůže bavit se všemi. Neříkám k tomu nic, jen to že to dokonale chápu. Je to naprosto identické. V tuto chvíli mě je jedno jestli je to správně nebo všpatně.
Asi tohle vyznělo vážně blbě? Jo? Že ano?... to jsem ráda. Protože tak se přitom cítím. Blbě. Naštvaně.

Řeka života často semílá i ducha

24. září 2011 v 19:01 | Shagua Akitsumi |  - Psychadelics
Když vidím, kde jsou všichni ostatní, chce se mi křičet. Chce se mi utíkat jako malé holčičce a vztekle kopat do všeho co potkám. V očích se mi mažou první slzy za dnešek. Jsem v háji. Nechci- nic nechci! Jen lehnout a snít. O ideálním světě, kde jsou jenom krásní muži, ženy a já patřím mezi ně. O světě kde mi všichni rozumí.
Jsem naštvaná. Frustrovaná, já nevím, co mám k tomu říct. Nevím proč. Jen tak potichu mne bolí hlava a vím, že mám moc práce. Myšlenky na práci mne drží na vzduchu. Na dokonalé výpisky z přednášek, zpracované jako bůh. Odvykla jsem si být dobrá. Jenom dobrá. Vždy jsem chtěla být perfektně nedokonalá. Moment, taková jsem, ale proč se naštvu, když někdo v mém okolí něčeho dosáhne. Najde práci, vydá knihu, složí píseň, uvede přehlídku. Chci brečet. Jsem k ničemu, opravdu si tak přijdu. Moje méněcennost je tak evidentní, že si chci lidi kupovat informacemi. Že když se snažím a všem rozesílám přednášky a podobně, že mě neopustí.
Jsem naivní, jak mladé tele. Nejsem nic víc než to kdo jsem. Proč mne všechno ničí. Přijdu si blbá, až kravsky tupá. Prostě jenom koukám a přemýšlím.
Když jsem se bavila se staršíma holkami na koleji… ony na mne koukaly, jako kdybych byla, já nevím co. Proud informací se na ně šinul, a ony to strašně žraly. A mně se to líbilo, jen mi přišlo, že toho vím strašně málo. Jako kdyby na mě křičel Sokrates, že přesně o tom to bylo. Ale nechápu- nemohu pochopit. Co přesně mi v tom životě chybí, skvělá škola co mě baví- zajištěná- svobodná- ve své podstatě si mohu dělat co chci… pro některé pohádka. Pro mne klec.
Někdy chci sníst jed na krysy a jen tak lehnout, zvracet a koukat na mraky jak plují na obloze. Dokud ze mne nevyprchá i poslední nádech. Abych pošla jako ta nejmenší nejhloupější krysa. Krysa v lidském těle.
A i tak bych se cítila mizerně špatně a bídně. I tak by mě to nepřinášelo radost. Jenom bych
se trápila. I v poslední minutě bych přemýšlela, jestli to mělo cenu, tahle potupná inkarnace. Jestli jsem chtěla žít. Stále hledám nějaké známky u někoho. Známky o tom že nade mnou přemýšlí, že mu přijdu zajímavá, že mu přijdu jedinečná, ale v mém okolí nikdo někdo takový není, kromě mého Miniho. Ale prostě k němu se nedokáži v tuto chvíli upnout, musím to zvládnout, tak jak mi to bylo přiděleno, samotné.
Jsou z toho jenom dvě východiska, buď se zničím a zemřu jak svojí rukou, nebo rukou někoho jiného, ale ne jeho při viněním. Nebo to přejdu.
Ale opravdu často přemýšlím nad tím jestli, jsem doopravdy sobec, nebo ne. Často si přijdu že ano, ale pak přijdou ve chvíle, kdy vařím jídlo a schválně tam hodím víc těstovin, abych mohla dát spolubydlící. Aniž by mne kdokoliv požádal, posílám poznámky. A pak… je tu pusto.
Nechápu své pocity a myšlenky. I tento článek je jako řeka. Někde pluje pomalu, někde rychle. Je to prostě na mne moc.

Ostnaté tajemství

16. září 2011 v 22:53 | Shagua Akitsumi |  - Krátké útvary


Byl jeden medvídek a ten chtěl hodně lásky. Objímat. Pusinkovat. Prostě vše, co se normálně medvídkům dělá. Ale nikdo ho nechtěl. Žádné Děvčátka si s ním nechtěla hrát. Nechtěla pořádat čajové dýchánky. Tak medvídek smutně ležel v koutě, a přišel mu svět celý studený. Pozoroval svět vypoulenýma korálkovýma očima a nechápal ho.
Jednou přišla chvíle, kdy se svým zaprášeným koutem musel medvídek rozloučit. Byl hozen do krabice mezi harampádí. Měděný kabel. Starý Hrnec. Rezavé hřebíky. Tupé ostří nože. Nechápal, co mezi tím dělá. Až když ho zavřeli a krabice se začala otřásat, si uvědomil, že končí jeho pouť. Že jede na místo, odkud není již návratu. A když se víko od krabice rozevřelo a on spatřil pošmournou oblohu. To jak pluly mraky sem a tam, prostě tu krajinu pekla bez duše. Jak byl vysypán na zem, mezi starý šrot. Ležel na boku a viděl se v kaluži.
Nebyl to hebký plyšový medvídek. Byl udělán z ostnatého drátu. Píchal. Škrábal. A hlavně chápal. Chápal všechny dívky, co si s ním nechtěly hrát. Najednou začal pomalu rezivět okolo očí, jak mu bylo líto to, kým je. Ležel vedle zrcadlové kaluže několik týdnů
A najednou uviděl jiný odraz, než obvykle. Na šedavém a mračném nebi byl černý anděl. Černé vlasy mu vlály a měl bělostnou pleť. Medvídek to nechápal, co by to mohlo být, za anděla. Nakonec k němu anděl natáhl ruku a vzal medvídka za kus drátu. Medvídek chtěl protestovat, že se anděl poraní. Ale anděl si toho nevšímal. Dal medvídka do černé tašky a odešel.
Když vykoukl medvídek z tašky, uviděl krásný dřevěný stolek. Anděl ho na něj usadil a nechal ho tam. Bylo to nejkrásnější místo, jaké medvídek navštívil. Bylo tu teplo a žlutavé světlo jemně prozařovalo tmu. V tom uslyšel křik. Srdce trhající křik, který rval duši z těla a nutil slzy téct.
Jsi k ničemu. Jsi jenom hloupá a nadutá kráva. Nulo. Jsi děvka. Nikdy jsem tě neměla mít. Jsi sobecká a nevděčná. Jsi ještě hnusná jako noc. Nikdo tě nemá a nebude mít rád. Krávo. Táhni mi z očí.
Medvídek se zalekl místa, kam se dostal. Ale to přispěchal anděl. Slzy měla v očích. V těch krásných a modrých jak nebeská báň za letního poledne. Tekly ji po tvářích. Smáčely cestičky svých stop. Anděl popadl medvídka a přetlačil si ho na hruď vší silou. Takovou silou, že se medvídek bál rozdrcení. A pak si uvědomil, jakou velikou bolest musí způsobovat.
Když ale cítil, jak na něj dopadají slané slzy. Jak protékají jeho tělem. Nedokázal se ozvat. Nedokázal nic vzít zpět, jen dával to, co anděl potřeboval. Lásku, vykoupenou skrze bolest. Lásku skrze krev a slzy. Bolest, jež byla více láskou, než cokoliv jiného. Tichý mír.
Nebylo zde žádného breku. Žádný křik. Bez slz. Již ne. Jen bolest. Jen ten nejkrásnější cit. Láska. Láska, která bolí jako nic a nikdo. Jež je zabarvené a pošpiněná. Jen anděl a medvídek si užívali svého hříchu. Tajné minutky v náručí milenky- bolesti. Medvídek byl konečně milován, tak jak si zasloužil. Anděl konečně našel v něčím náručí klid. A spolu v obětí ulehli na postel a vnímali čas. Čas, který tráví jenom spolu. Tajemný a ukradený čas, kdy to nejtemější, bylo to nejvíce správné. Alespoň pro ně dva.

Tohle je peklo, to pravý místo... -

15. září 2011 v 22:02 | Shagua Akitsumi |  - Psychadelics


Tohle je peklo, to pravý místo pro život. To místo kde zničíš svoji duši, roztrháš ji na kousky a pověsíš ji na prádelní šňůru. Když se ti pak nebude líbit její barva, tak si koupíš levnou barvu na vlasy a přebarvíš ji falešným smrdutým tonem. Stejně jednou vezmeš rezavou jehlu a začneš to všechno sešívat. Roztrhané, nahnilé a zkažené. Režná nit ti bude trhat svaly na kousky, protože je hrubá, není to nic příjemného. Vpich. Táhnutí. Škubnutí. Zatmí se ti před očima, utrhl sis kousek masa z ruky. Sakra. Tak jenom se zvedneš a hodíš ho na rozpálenou pánev. Plynový hořák dělá svou nejlepší práci a jídlo se dusí na pánvi. Koukáš na kousek sebe, jak se pomalu dusí a mění. Nakonec se nad ním slituješ a vyndáš ho holou rukou z pánve, odneseš ho na záchod a hodíš ho do špinavé mísy. Spláchneš za tím kouskem sebe. Za svou podstatou.

Tvůj byt podoben hnusnému feťáckému doupěti, stejně smrdí, jako ty sám. Zabouchneš za sebou okopané dveře. Jdeš nahoru, blíží se ráno. Pomočené schody tě nutí svým odérem krčit nos. Vlezeš na střechu. Rovný panelák. Za Ventilační rourou leží nějaký kluk. Jdeš k němu a poznáš v něm sousedova kluka. Leží tam ve zvratkách na zemi a skelnýma očima sleduje strop. Ah, není tu strop, takže nebe. Kam to kouká. Vlastně nikam. Skloníš se k němu a vidíš rozpíchanou ruku. Šáhneš na jeho ledový krk a usměješ se mrtvole do rozpustilé tváře.
Skončil jsi, chlapče, trochu si to přehnal. Hledáš nějaký vzkaz, nebo něco. Nic. Pomalu se k němu skloníš a ucítíš, že tu leží tak dva dny. Pomalu políbíš mrtvého kluka a zvedneš se od jeho strnulého výrazu. Je krásný tak jak je, měli by si ho pamatovat všichni. Vezmeš řezák a odřízneš mu kousek tváře. Jen tak si tu věc žmouláš mezi prsty a jdeš ke kraji střechy.
Když se posadíš a sleduješ východ slunce, jak se pomalu blíží ta daná minuta. Jak nad obzorem vzkvétají barvy. Přestane tě bavit rýpat nehtem do kousku masa a tak ho hodíš dolů. Chvíli sleduješ, jak padá a pak si ho nevšímáš. Vezmeš řezák a na předloktí uděláš hluboký řez. Maso se rozšklebí do úsměvu a krev teče stroužkou po ruce.

Zabodneš rezavou jehlu do ruky a začneš sešívat. Kolik podhnisaných ran už máš, a kolik jizev. Jizvy ti tvoří novou tenkou pokožku, která je průsvitná. Díváš se na východ slunce a líbí se ti to. Celé tohle se ti líbí. Líbí se ti život narušence. Život toho kdo si ubližuje. Dokazuješ si tak svojí vlastní sebelásku, přes všechny ty rány. Jsou tvoje. Milované znamení. Jdeš dolů, do bytu a zastavíš se u mrtvého kluka. Ha to chce nějaké umění. Začneš řezat.

Marilyn Manson - Plakát

14. září 2011 v 20:14 | Shagua Akitsumi |  KRESBY
Snažila jsem se probrat svůj Corel Draw k životu, a tak jsem si řekla že mi chybí plákát na zeď. Tedy, o velikosti A0. ano je to docela veliký formát, ale chtěla jsem něco na kolej, nebo do nového pokoje. Tak aby to pokrylo většinu zdi, a nebylo to roztrháno na jednotlivé kusy,... Nicméně, když teď nad tím přemýšlím, byl to docela dobrý nápad.
Takže- Je to dělané v CorelDraw 11, což je můj oblíbený. Vlastně to jsou všechno křivky, ale ještě na tom nejsem tak dokonale, takže jsem musela napsat Maikovi, kterému dlužím speciální poděkování, že mi poradil jak to převést do normální a tiskové formy. Takže zde je můj Marilyn Manson...-