Červen 2011

Podkrovní pocity

27. června 2011 v 23:23 | Shagua-san |  - Krátké útvary
V místnosti bylo ticho- Světlo pronikalo skrze prach. Milostivě pohlédlo na podlahu. V prachu na zemi byly přikrývky. Dřevěná podlaha s prochozeným lakem měla nádech do okrové. Letokruhy byly výrazně zašpiněné pod prachem a chůzí. Kruhové okno, polo rozbité a neumyté, pouštělo slunce dovnitř. Žluto oranžové paprsky s teplým večerním nádechem se odrážely od zrnek prachu poletujícím ve zvířeném vzduchu.
pohled na obnažené rameno ho zaplnil naprostým odevzdáním. V tom pohledu na to rameno, pokryté sametovou kůží, bylo něco víc. Postě to nechápal, ale bylo to tak. Nevěděl, co dokáže všechno udělat. Nevěděl, co cítí ona. Ale sám se cítil podivně. Naprosto neurčitě, jako by měl přijít o svůj život. Díval se na její dlouhé vlasy rozhozené po přikrývkách a na to jak jemně oddechuje v klidném snění. Stará háčkovaná přikrývka halila štíhlé tělo a on byl naprosto unešený její jemnou krásou.
Prohránul si plavé vlasy a dotknul se jí prsty na krku. Jak ona chtěla být milována, když se jí dotknul. Jak chtěla být krásná pro něj. A on nevěděl, co cítí. Nevěděl, co to je. Chce ji, nechce ji, neví… Netuší!
Lehl si na záda vedle ní a koukal se na strop. Trámy byly prožrané červotočem a natřené zašlým lakem. Tichost místa prořezávala jeho sluch a dováděla ho k šílenství.
Ona se přetočila a ve spánku a objala ho. Na jednou byly všechny pocity pryč jen její teplo. Najednou vše jiné… jako její tělo, teplé a měkké. Najednou se svět změnil.


Tvůrčí Krize!

21. června 2011 v 23:00 | Shagua-san

Když máme co dělat s tvůrčí krizí,
jdeme v klidu ven a ona zmizí!
A když je dočinění s prázdnotou
tak necháme ji zamknutou!

Inkoust nikdy vyschnout nenecháme!
I zlomený brk jednou požehnáme!
přece věrně sloužil vždycky dřív-
dával krásné verše na obdiv!



Zboží a Kupci

21. června 2011 v 1:07 | Shagua-san |  - Myšlenník


Nejspíš, každé zboží má svého kupce. Pokud o tom tak přemýšlím, tak je to určitě pravda. Naprosto stoprocentně. Lidé by neměli zbytečně přemýšlet, o tom kolik a jak za sebe budou chtít. Měli by se brát, takový jací jsou. Všichni jsou nešťastní, dokud se v jejich okolí neobjeví někdo, kdo za to stojí. Někdo, kdo chce to či ono. A ten někdo přece jen chce i Vás. Ať jste jací jste. Vlastně mě napadá jenom to proč se trápit tím, jaká jsem, když vlastně jednou svého "kupce" taky najdu, a třeba to bude obousměrná poptávka.
Nicméně- člověk by měl brát i secondhand, ne? Poslední dobou je o dobré lidi nouze. Tak když mám šanci proč proboha přemýšlím, co chci. Nebo je to jen moje Beraní povaha? Že chci stále něco lepšího? Něco, co předčí to, co již mám. A když toho dosáhnu přestane mě to zajímat?
Co když to chci změnit. Udělat to tentokrát jinak. Co když chci být někým, koho si ten druhý zaslouží. Nevím, ale když nad tím tak přemýšlím... začínám nenávidět lidi, kteří nevědí vlastně co chtějí koupit. Proč vlastně dáváte šanci tomu, co nechcete. No možná je to špatná úvaha, stejně všichni budou koukat na tu ikonku a nebudou to číst.
Ano, občas chci vládnout světu, nebo alespoň svojí mysli!

Nikde

19. června 2011 v 22:57 | Shagua-san


Tak dlouho to je...- Co jsem tohle znala.
Tak dlouho to je...- Co jsme sobě nelhlala...
Tak dlouho, než se někdo stavil v mém životě.
Na té zastávce, mezi dvěma světy.
Na Zastávce která se nazývá Nikde.
Na místě zatracení...kde se lidé neumí smát...

A pak přijde někdo. vystoupí z dostavníku v Nikde.
Sedí na obrubníku a najednou se vznese od nich barva...
a svět se obarví jako krásná duha...
proč se nestavuje někdo Nikde častěji?

Senko ohanabi- Světlušky

18. června 2011 v 1:17 | Shagua-san


Nad horizontem se zjevila Luna. Krásná, dokonale kulatá a studená, jako samo světlo. Byla přenádherná. Svitem svým rozechvívala stébla trávy, která šustila s každým pohybem. Stébla byla vlhká, jak se na nich jevila rosa, která spadala už z večera a hrála symfonii tisíce slov a zvuků, přitom nikdo nepotřeboval nic vědět. Země chladila do bosých nohou a do zad. A Luna se vyhoupla úplně nahoru. Hvězdy zářily a sladce lákaly k dalším cestám. K vesmírným misím do neznáma.
Bzukot a šramot nočních tvorů zanechával za sebou ošklivou stopu hluchoty. Větřík foukal a pohrával si s listy ořešáků, které se zeleně třpytily v měsíčním světle. Krásná a panensky čistá noc, zahalená do černé a stříbrné. Kolem klid a mír.
I ta nádherná dívka jenž si na chvíli odpočinula v trávě pod měsícem. I ona vnímá tu krásu. I ona sleduje doširoka otevřenýma očima nebe. A v očích se jí jeví hvězdy. Krásné a zvoucí. Mezi jejími prsty se proplétají stébla trávy a ona je má, jako nástroje svého srdce. Kulatá Luna jí dává stříbrnou tvář a podtrhuje její něžnou pleť. Její něžnou bytost. I ta rosa, co jí zkropila tvář, z ní dělá jednu zářivou hvězdu. A dívka je klidná jako půlnoc, která nastala. Chladno nezanechává na její kůži žádné rozechvělé stopy. Ani smutek nemá ve tváři. Jen leží a němě se dívá na hvězdy. šlapky zabořené v hlíně a ruce v trávě.
Světluška se přilétla podívat. Nikdo tomu nevěřil, světluška, tak blízko města. posadila se na stéblo trávy a dívala se na dívku. Jak zmatená byla, když ji viděla. Ale neodolala a rozevřela svá křídla a rozlétla se k dívce. Zářila jemným zeleným světlem, jako její sestry. A přistála na chladné ruce ležící dívky. Nikdy člověka, takto z blízka, neviděla.
Rozhodla se jít blížeji a přelétla na dívčiny rty a lezla jí po tváři. Mezi kapkami rosy. Dorazila světluška k dívčinému oku, plně vnímající jenom Lunu. přelezla přes hráz řas a nahnula se nad studánku. I viděla světluška tichost a mír. Jaký nikdy. Ale, co ji děsilo, neviděla tam jiskru. Sledovala bezedné tůně, plné strachu a krásy. Plné míru a nebojácnosti. Plné přitom neuvěřitelně prázdné.
Světluška rozsvítila. Chtěla v dívce najít to světlo, které měla sama. Krásné světlo, které broučka přilákalo až k jejím očím. Nechtěla snášet to zklamání dvou vyhaslých studní, ve kterých je normálně tolik věcí. Ale nevěděla, jak světlo přenést do dívky. Netušila, jak jí předat její světlo, světlo v temnotě. cítila se bezmocná, a tak se vznesla směrem k Luně. Letěla vysoko a rychle. A prosila Lunu, aby jí dala dostatek sil, přenést světlo do dívky. křidélka jí šustila a ona stoupala. Brzy se unavila, ale letěla vstříc nádherně kulaté Luně dál. Letěla dlouho a vysoko.
Dokud jí nedošly síly. Letěla i přesto, že věděla, že se nevrátí na zem. Letěla jen aby z ní byla další hvězda. Hvězda jenž má mít dívka v očích.
Vítr strhnl světlušku dolů. Už se nedokázala vznášet déle. Padala a sledovala tělo dívky. Její jemné hedvábné šaty, jenž ji halily tak málo. její bílou pokožku, která splývala v jednu bělost s šaty v měsíčním světle. Andělskou tvář, která sledovala měsíc a otevřené oči.
Světluška již nedýchala, jenom padala. A viděla pod sebou dívku s zrcadlovým střepem v ruce. Ležela v krvi a v rose. A i život světlušky vyhasínal s jejím světlem. Pomalu se ujídal vnitřku uprostřed pláně s ořešáky. Světluška dopadla na dívčiny šaty. Již nebylo světla, které by vracelo život.
Jen Luna, krásná a kulatá, se na ně dívala ze shora. Na tu prostou krásu kopretinového pole. Na tu prostou krásu mokrých kapek rosy. Na tu ledovou krásu, při které mrazilo. I ve zrcadlovém střepu zahlédla Luna své světlo a pochopila, proč všechny tak láká. Smutna ze svých skutků, se zbarvila do ruda.

Memories of Gaia, memories of Love!

17. června 2011 v 21:39 | Shagua-san |  - Psychadelics




Vzpomínám- Tiše kolem mne pluje čas. Já vzpomínám na těch pár okamžiků štěstí, které jsem zažila. Vzpomínám na ně a stojím v dešti. Vzpomínám na její hlas a na její vůni. A nevěřím tomu, že jsem někdy v ni věřila. Proč věřit- když mě zradila. Proč stíhat a rozpínat vlastní pravdu. Proč milovat, když ten druhý jenom lže. Proč se soustředit na studium, které vám nic nepřináší. Proč se smát, když vám smích nic nedává. Proč křičet, když to nic nevyřeší.
Nechat jen slzy mísit se s deštěm. Pomalu a zděšeně hledět do blesků, které se míhají kolem Tebe. Jako Tvoje zloba, co padá z nebe, oni brázdí teplý letní vzduch. Jezdci na blezcích šílení a tvůj život to nezmění. Oni tu budou a ty také. Už nevíš proč nemáš nikdy dost svého trápení. Proč tak rád stojíš v kaluži vlastních slz? Nikdo neví. Co Tě tak na tom životě ničí.
Možná to hledět na místo, kde jsi se houpal na houpačce a trávil dětství, kde roste nový dům podle všech moderních poncepcí. Možná, že ti skácí strom, na kterém jsi prolil mnoho slz. Možná, že projdeš znovu dětsvím a zjistíš, že už to nebude jako dřív. Nikde nebude tradice, jenom bolest v srdcích. Lidé budou chodit a místo, odsouzení se dostane obdivné závisti sebevrahům.
A pak to přijde. Velkoměsto zachvátí celý svět a ty jenom koukáš, jako bys ve svém zraku odrazil celý svět. Zrcadlo tvých očí, nakonec ani vzpomínky neodráží. Neodráží to, že už nikdy Gaia nebude mít moc, ani sílu. Gaia umře, jako ostatní plody života. Protože planeta padne do rukou krutovládce- Člověka.
Nezbudou ani vzpomínky na dětství mezi stromy. Život bude mezi domy, bude hlučný na silnicích. A tak Tě prosím pramatičko Gaio- Zabij nás všechny.

Pramatičko Gaio-
Jsi to nejdokonalejší a bez Tebe, jednou nebude mít život smysl.

Madman looks (UN) NORMAL!

11. června 2011 v 21:24 | Shagua-san |  FOTKY
Poslední dobou,....trochu ujíždím na rozcuchaných vlasech a tak trochu na cat~eyes! takže jsem fotila pár fotek v posledních dnech-

(pokud si myslíte že na všech fotkách budu já, tak se vlastně vůbec asi nemýlíte)






zkuste si umýt Panda sítny...hehe!

šílenství v posledních dnech.

11. června 2011 v 21:15 | Shagua-san |  - Psychadelics


Abych pravdu řekla v posledních dnech jsem šílenější a šílenější. Není to tím že bych měla depresy, nebo tak. Ale prostě jsem se zase vrátila do bodu "to be Happy" . A po tak dlouhém "Sadness" jsem docela překvapená tím jak to funguje. Neřekla bych, že mne tak nic netrápí- to víte že trápí. A jsem zamilován k zbláznění. Ale hlavní věc! Prostě nějak žiji a důležité je žít ne? Ale myslím že období Květen Červen je hektické pro všechny, tak asi se snad najíždí na odpočinkovou spirálu.

Dětská fantazie

5. června 2011 v 20:51 | Shagua-san
kéž bychom mohli dětmi zůstat na vždy.
Stále se ztrácet ve fantaziích
možná že by to takto chtěl každý.
Mít srdce čisté jak napadlý sníh.

Neshnilé plody mladých žen-
Jen vlčí tlapy na zem dopadají.
Měsícem být v noci jemně ozářen,
Nové květy švestek rozkvétají.

V dálce a síle v harmonii
chtějí slyšet mnohem víc
Všech zvuků tichých symfonii-
šelem hlas na tisíc...