Listopad 2010

Perlová královna I

28. listopadu 2010 v 23:18 | Shagua-san
 Perlová královna...dívka nebo démon...nebo jen malá bytost jenž se ukrývá pod zlatou klíckou slavíka, šílenství pod zpěvem tísíce sopránů...Kdo ji pochopí, kdo chápe její svět.




"Agháto...Aghato...pojď dolů!" křičel otec a Aghata se zvedla nechtěně od nového počítače. Sešla dolů velkým domem s halou do které by se vešel dům normální rodiny. Její otec byl mafián a tak na ni jednak neměl čas a druhak dostala co chtěla. Takže ji zajímalo co dostane teď, když si ji takupěnlivě volá.

SotS - můj umělecký deník věnován Minoruovi - část I

8. listopadu 2010 v 20:25 | Shagua-san
SotS
Tohle celé bych chtěla věnovat jednomu speciálnímu pro mne člověku. Je dokonalý ve své postatě a je krásný jako slunce nad japonským břehem. Asi není uplně tak dokonalí, ale já ho miluji a stačí mi to
ke štěstí. Takže bych tohle co píšu chtěla věnovat Minoruovi, mému příteli ve zbrani a lásce ve smrti. Jen on chápe uplně všechno.

Bacha, schovávám si poznámky a chci z toho udělat malou povídku, respektive knížku...


Úvod

Vždy jsem věděla, že nejsem tak úplně obyčejná holka. Ano říkejte si co chcete, ale já prostě vím, že nejsem jenom obyčejná, protože nikdo na světě není obyčejný. Teď když začínám psát je mi osmnáct, a tiše se raduje ze svého skromného, trochu chmurného života, který mě doprovází deno-denně jakou velká železná koule na noze.
Kdo mě nezná, protože tahle věc vždy byla a vždy bude určena jenom pátelům, a těm které zajímá jenom trpký osud, jedné hloupé holky.
Jsem Shagua, Shagua Akitsumi. Je to můj milovaný pseudonym, nikdo mi už téměř jinak neříká, možná nějaká mírná nuance, ale když se představuji říkám, "Jsem Shagu, těšilo mě!" A dál to nikdy neřeším, protože já jsem já, je jedno naj sobě říkám, ale stále si musím říkat, že to jediné co stojí na tomto nuzném světě za to, jsem já.
Jak vypadám je docela taky bod který by jsme mohly probrat. Inu potkali jste někdy holku, která nebyla uplně štíhlá, ba co navíc velmi při těle, naštěstí vysoká, že nevypadala jako valící se brambor. Ano, taková jsem já, jsem holka co má obyčejné hnědé clasy, docela zvláštní oči, ale jinak nemyslím si o sobě že jsem nějak krásná, alespoň o sebe docela pečuji.
Nicméně, Stále mám s něčím porblémi, ať je to od školy počínaje v lásce konče. Tedy nejsem vůbec typický člověk, ale to poznáte za chvíli.
K úvodu bych chtěla říct, že jsem docela umělěc, vážím si toho co mne zajímá vážím si velice lidí ale nejvíce si vážím jejich děl a jejich práce. Nemám lidi ráda, ale vážím si jich. To je taková moje vnitřní ironie.




A tak můj příběh Minoru asi začíná někde od půlky, nebo od třetiny, ale to je jedno-

Sladká Marry...

5. listopadu 2010 v 23:59 | Shagua-san |  - Psychadelics
Čekání na Marry

Marry....kdo se ptá kdo je Marry, možná se to nikdy nedoví. Marry, alespoň tak říkám v mých příbězích a snech té, kterou jsem vždy milovala. A nevím jak dlouho to...ještě bude trvat ale jsem přesvědčena že dlouho na ni nezapomenu. Marry. Ta jenž mi jako jediná dokázala navléct prsten a tím si mne spoutat. Mary, jenž mi darovala Agiel, prsten bolesti, který si žije vlastním životem.  Marry sladká absinthová víla, s kompletní představou jak má vypadat život a jak skutečně nevypadá. Marry, můj tajný sen o poznání někoho zevnitř. Marry, Královna dokonalosti, jenž není hodna obdivu. Marry, ta kterou nechci být a přece jí jsem...Jsem stejné jako ona a obě jsme v tom nevinně. 
Rozkošná Marry, které alkohol pronikal skrze kůži. Má jedinečná, která má dvě mateřská znamínka na levé straně krku. Pamatuji si ji do detailů, jak voněla tu noc, kdy jsme spolu spaly v posteli. Celou noc jsem nespala, jen jsem umírala pomalu vteřinu po vteřině, za její bolest, sen a vůni. 
Vzala mi všechno, ale dala mi toho mnohem víc. naložila mi víc bolesti než jsem kdy dokázala unést a tím mi řekla, že jsem v jejích očích silná. nebo jen omlouvám svůj a její masochismus. 
Jenom díky ní jsem tím kým jsem...ale neděkuji jí, spíš ji proklínám...
A teď je má Sladká Marry už půl roku mrtvá a já ji stále hledám. Ale ne tolik jako dříve, i když moje naděje je jako meč drtící sevření mé  ruky. Agiel o sobě dává vědět a je to jako bych umírala na bolest svalu, přitom jsem dávno v pekle.
Marry, která byla tak fascinující že vedle ní vybledl svět do žlutavých tonu a vzniklo z něho peklo. Samota spálila upírku na prach.
Marry mrtvola ti leží na hrobě,
nezáleží na tvaru a podobě-
Když jen vnímáš strach...
Marry, ty sladká z absinthu vílo,
Ty jenž udělala jsi z bolesti slast-
mé srdce drží jen skrz náplast
kde tě mám moje sílo...
Ztratila se v kopcích a dál
Co tam hledá dívka v listí
A co se stane až jenom zjistí,
že ani básník už se nenadál..
Ztratil poentu, ztratil slov
život umřel tam kde v dáli
Tam kde v dešti jsme stály
Marry, na prohnilá srdce- štastný lov! 

Tisíce slov a jedna pomlčka...

5. listopadu 2010 v 19:56 | Shagua-san |  - Myšlenník
Celkem to tu zanedbávám, na jednu stranu mě to mrzí na druhou ne. Na druhou vlastně jsem ráda, že žiju svůj život a že jsem jaksi v realitě. Když to tak vezmu tak neustále někde plachtim v autobuse nebo v jiném MHD. Protože najednou je spousta lidí kteří, mě chtěj vidět. Což je mi divné, jelikož i Ksychtokniha mi říká, že jsem naprosto mimo realitu.
A tak se stejně vždycky každý den podívám na tenhle věc, jestli semněkdo nepsal, ale nakonec zjistím, že stejně nikdo nic nechce, a tak....to zase zavřu, nebo mám často rozepsanou půlku článku a nikdy ji nedopíšu.
Mám takové zajímavé období, prostě se nechci s nikým bavit, nějak, mi schází smysl pro psaní a komunikaci. Na ICQ vlastně vůbec netrčim, ani se tam nechodím dívat, jenom někdy něco postnu na FB, jako status a tak....
Ale jinak mě nic moc nezajímá, jde to kolem mě. Nějak mě všechno obtéká, navíc sem se pohádala s Rethem, ale on...přišlo mi to neuěřitelně zlí zrovna od něho,...kterej by něco takovýho mohl pochopit. Ale zase mi vnuknul nápad na báseň...kterou mám rozepsanou...a to co mi řekl i když to bylo ve své podstatě hnusné, řekl tak nádherně,...NO ale to je vlastně taky fuk, protože najednou necítím nic, jen jeho bolest z jeho nádherných slov...ale ta bolest se mě nějak netýká...
Já vím jsem děsná, ale já prostě si nemohu pomoci, já....Já jsem Já a to se nikdy nezmění.
Občas si docela vyčítám že jsem taková svině, zlá a hnusná..ale pak si řeknu, že je mi to vlastně jedno, jelikož jsem tou sviní....No jo Obézní Svině...to to velmi vystihuje, jedna velká kráva...Mhuuu...
Teď tu sedím koukám s úšklebkem do obrazovky a přemýšlím co vlastně dělám...
Nedělám nic nic nechci dělat...Pomalu tu umírám, snad ve všech slova smyslech...občas se mi zasteskne po Antim, Trinně, Favovi, Rethovi...dokonce i po černotě se mi stýská... 
A nakonec se mi stýská i po...mé drahé Absinthové Marry....Sladka Marry....
Jak tak přemýšlím každý si u mě vysloužil přezdívku...