Neko jako kotě - III - sbohem Matko

21. února 2010 v 0:08 | Shagua-san |  - Neko jako Kotě
Pro mojí nedočkavou Naku....- <3 a děkuji Marilyn Manson za jejich muziku....je inspirací celé této věci...- PS: opravím to ráno! Ranní PS: Opraveno.....dle mých schopností a možností....xD

Když zasvítilo slunce skrz prosklenou stěnu viděl Adrian Lucienovu dokonalou pokožku z bezprostřední blízkosti, ale nakonec si vzpomněl, že tu strávil noc, nebyl ve škole a doma ho čeká peklo. Doufal, že je matka dost opilá na to, aby ho mohla ignorovat, tedy spíše jeho nepřítomnost. Ale přesto jeho nálada klesla k bodu mrazu a nervozně mu létal žaludek, už nemohl ležet, ani minutu, musel něco dělat jinak by mu praskla hlava starostmi.
Lucien ještě spal a jeho slunečný úsměv dával jasný nádech jeho štíhlému úzskému obličeji. Adrian se na něho chvíli díval, ale pak se jemně vyprostil z jeho objetí a vyrazil do koupelny, tedy kdyby tušil kde je. Ani si včera nevšiml jako moc je dům obrovský.
Chvíli hledal, ale viděl Lucienovu úspornost a přehlednost, vlastně i strohost, odrážela se jeho povaha v každém koutě domu. Sice ho neznal tak dlouho, ale věřil Morganě nebo možná jejímu hlasu Alfa. Jediné co věděl bylo, že se dostal do jiné reality, že neví kudy ven, a že se mu pryč ani nechce. Ale všechno se seběhlo tak hrozně rychle. Netušil že se tolik může změnit za pár hodin.
Žádné dlouhé námluvy, žádné představy, žádné bezesné noci, kdy člověk přemýšlí zda-li je vůbec vhodný pro toho druhého. Ale tak co. Seběhlo se to rychle ale vzájemná náklonnost je jasná, a když se něco zkazí, tak prostě zmizím. Jako vždy.

Našel kuchyni dřív než koupelnu a řekl si, že má stejně větší žízeň. Přešel k lednici. Plně zásobena. Téměř jako vše dokonalé, nevěděl jak to. Pokrčil rameny a vzal si pomerančový džus. Sice ho pálila vždy žáha, ale vypadal na stoprocentní, takže nepochyboval, že mu pak bude dobře.
Pak slyšel, vlastně i cítil, že se probudil Lucien. Slyšel jeho světelné kroky, které byly téměř neslyšitelné. Téměř se jeho dokonalost nedotýkala podlahy. Bosé nohy však vydávali neomylný zvuk. Adrian se znova napil, když se kroky zarazili.
Otočil se a díval se na Luciena, aniž by polkl. Ten na něho koukal, jak na zjevení noční můry a přiběhl přes kuchyň k němu. Chytil ho prudce za ramena a zatřásl s ním. Adrian to nechápal a jenom cítil, jak mu nepolknutý džus zašprůdloval v puse.
"dýchej Adriane!" zakřičel Lucien zoufale se na něj koukal a Adrian nechápal a přišel si, jako kdyby se Lucien naprosto zbláznil. Ale po chvilce, po pár sekundách si uvědomil, že dobrou minutu nedýchá. Zoufalství fialových očí ho přimělo ještě chvíli vydržet, ale pak v nich vyděl odhodlání že ho donutí dýchat jakkoliv bude muset.
Sekaně polkl džus, který ho málem zadusil a nadýchl se, až teď si uvědomil, jak moc ten kyslík potřeboval. Lucien se málem rozbrečel a objal ho a Adrian prostě dál jenom nechápal.
"Zlato, nepáchej sebevraždu pomerančovým džusem…" prosil ho do ucha Lucien. A Adrian mlčel, jako zařezaný. On přece žádnou hloupou sebevraždu nepáchal.
"Jsem v pohodě…jen nevím co se…děje!" vykoktal přiškrceným hlasem, protože ho Lucien trochu drtil v objetí.
"Změna, už teď?" zeptal se sám sebe Lucien. "No nic. Hele, asi máš nějaké oblíbené věci, co bys chtěl takže zajedem k Tobě domů…pro ně…" Začal ho chlácholit Lucien.
"Cože…" zamrkal ještě zmateněji Adrian.
"No jestli něco si chceš přivést…." Chtěl mu pře vysvětlit Lucien.
"Jako to tu budu…" polkl naprosto vykolejeně Adrian.
"No proč ne měl bys tu bydlet!" zářivě se usmál Lucien a Adrianovi se udělalo nevolno.
"To je zas moc rychlé na mě! Na můj pomalej mozek vymlácený metalem." Pravil opatrně. "Ale proč mě tady chceš? Proč?"
"Nebuď jak umíněné dítě, Adriane, nebo chceš bydlet s matkou?" zeptal se vážně Lucien.
"no ani ne…" odmlčel se Adrian a podíval se z okna ven.
"jen je to …" pokračoval.
"Moc rychlé?" zeptal se Lucien a vyrovnaně si narovnal záda a pohlédl stejným směrem.
"No ano…vždyť jsi mne poprvé uviděl si rozmlátit hlavu tak před….dvaceti pěti hodinami!" pravil Adrian a podíval se automaticky na ruku, kde hodinky nenosil.
"No já vím, ale Morgana řekla, že tě mám co nejdříve odvést od vás, z domu. Protože to by jinak nedopadlo dobře." Řekl Lucien a znovu se zamyslel nad tím, co Morgana pronesla.
"Ale já stále nevím co si mám o tom myslet!…prostě tomu všemu nerozumím!" prohlásil Adrian a radši odložil džus do bezpečné vzdálenosti.
"Adriane, já taky ne! Jediné co s určitostí vím je to, že mě to k tobě táhne, jako k nikomu. A že prostě chci být s tebou, i když mi vadí, že tě tu obtěžuji tím, že jsem starý. A že jsem Ti nedal šanci na výběr, ani možnost se rozmyslet. Jenom jsem tě do toho zatáhl!" začal teatrálně bědovat Lucie.
"To zní, jako bys mě zbouchnul!" vyprskl Adrian.
"I to by bylo přijatelnější než…" Polemizoval Lucien.
"a kudy by to vylezlo ven?" probodl ho zeleným zrakem Adrian.
"Proboha…radši jdeme!" táhl ho za ruku, pryč Lucien.
"Ehm a co oblečení?" zeptal se Adrian, tedy ne že by se mu v těch trenkách Lucien nelíbil.
"Jo…." Otočil se na podpatku i s Adrianem a zamířil do ložnice. Adrian kroutil hlavou. Někdy se Lucien choval jako dítě, někdy záhadně, prostě mu nerozuměl. Byl nevyzpytatelný a přitom klidný. Byl prostě slunce.
Adrian se oblékal do svého úhledně složeného oblečení na kožené sedačce. Lucien si oblékl černou košili, černé džíny a kabát. Bylo vidět že dnes není jeho formální den.
Není možné, aby byl snad Lucien dokonalejší, anebo to možné je? Zeptal se sám sebe Adrian, když se Lucien ohýbal pro klíče od auta, které mu spadly na zem.
"jdeme?" zeptal se Lucien a otočil se čelem k Adrianovi.
"Je to možné…" vydechl Adrian.
"prosím?" podíval se na něj Lucien a zkoumal Adrianův výraz.
"Nic…jdeme!" řekl Adrian.
Došli k autu a pomalu nastoupili a Adrian se propadl zas do pevné kožené sedačky.
"na tohle si nikdy nezvyknu!" zašeptal si neslyšitelně pro sebe.
"Ale zvykneš!" ujistil ho Lucien a pomalu plynule vyjel z garáže.
Za chvíli se už proplétali ruchem ulic a stejně, jak rychle jeli si uvědomoval Adrian, že je to rychlé a že si musí rozmyslet co řekne matce. Prostě nevěděl, a tak celou cestu neřekl ani slovo, ale stejně na nic nepřišel.
"Tak jsme u školy, kudy?" zeptal se Lucien.
"tamhle odboč do Leva a druhou ulicí do Prava na protějším rohu zastav!" řekl mu nepřítomně Adrian. Lucien se na něho podíval a tvářil se velmi starostlivě nevěděl, zda ho tam má odvést nebo ne. Ale Adrian se smutně usmál a přikývl.
Tak se auto rozjelo a Adrian polkl, těch pár set metrů mu přišlo prostě nekonečných, autobusem si ani té jedné zastávky nevšiml, byla krátká, jenom kvůli škole. Podíval se na slunečného Luciena a polkl.
Už viděl jejich dům. Zelená nemocniční omítka opadala a zarostlá zahrádka se tvářila nepřívětivě a smutně. Lucien pohlédl na Adriana a přemýšlel jestli nepřidat plyn a neuprchnout.
"zastav a počkej prosím tady , za chvilku budu zpět." Podíval se na něho a usmál se " Podle toho jak ses ráno tvářil to tu už nikdy tady neuvidím co?" zeptal se posmutně, ale nebyl smutný, prostě jenom změna, i když k lepšímu furt to byla změna.
Lucien se na něho nesouhlasně podíval, a pak jenom krátce kývnul hlavou.
"myslel jsem si to, nechoď tam jenom kdybys slyšel, že mě vraždí a nemám rád žluté růže na hrobě, ani bíle…vlastně nemám rád růže, tak mi je tam neházej jo?" upozornil a Lucien se cynicky pousmál.
Adrian zavřel dvířka spolujezdce a přešel k dřevěné brance. Když vzal za schátralou kliku, tak to hlasitě zavrzalo a on si uložil do paměti zvuk, který mu udával svobodu, když odcházel a zase mu jí bral, když přicházel.
U domovních dveří jenom otevřel, klíče matka dávno ztratila a peníze na nové propila v putyce. Ale všechno má své negativa, že? A nyní odchází a už to tu nikdy neuvidí. Věděl přesně co chce. Hodit d tašky dvě jediné knihy co měl, pár kusů černého oblečení, deník, steelky a CDčka schované pod prknem v podlaze.
Proběhl kolem maličkaté kuchyně skrz chodbičku, kde se nedalo vytočit, jasný absinthový pach se dávno vytratil a zbyl jenom smrad laciného alkoholu, jelikož i jeho matka ztratila úroveň s pitím. Dříve to byl jenom Absinth a jiné drahé nápoje. Pak to byla Vodka. Nakonec to bylo co teklo a mělo to alespoň pět procent alkoholu. Takže se vydal do prvního patra automaticky překročil chybějící schod ve schodišti, který jednou jeho matka vylomila v záchvatu rozpolcenosti.
Otevřel jedny ze dvou dveří a hned viděl malinkatý prostůrek, asi jako záchod v normální rodině, ale sem byla vměstnaná postel šatní skříň a pokud někdo seděl na stoličce využívané na lampičku a psaní úkolů dveře se nedali otevřít. Nad postelí byl výhled do zarostlé zahrady a severák procházel skrz netěsnící rám okna.
Naházel všechno, co chtěl do děravého batohu, jediného co měl. A pak se otočil a sundal plakát ze stěny. Byla to kresba od jediného člověka, který se s ním kdy bavil. Opatrně stočil výkres na němž byli dvě objímající se postavy. Rychle se rozhlédl a pospíchal pryč.
Viděl otevřené dveře rozběhl se, ani matku již netoužil vidět byla pro něj, ani ne matka. Člověk, kterého ze srdce nenáviděl, který mu zkazil život a nyní našel slunce a mile rád k němu unikne ať to stojí cokoliv, protože jinak by tady pošel, nejen hlady, ale začal by nejspíše, taky pít a umřel by na cyrhozu jater nebo něco méně zákeřného.
"Kam jdeeeeeš" ozval se za ním řev a až nyní uslyšel tiše puštěnou televizi.
"Sbohem Matko! Doufám, že už tě nikdy neuvidím!" rozběhl se ven anižby se podíval do mastného, vypitého a vykouřeného obličeje svojí sto-padesátikilové, nešťastné matky.
Utíkal rychle a pružně přes trnitou předzahrádku a rozevřel branku. Nedal svojí matce, ani čas zvednout zadek ze sedačky na níž trávila většinu života pokud zrovna nebyla v hospodě, nebo na nákupu dalšího Alkoholu, či jídla.
Ano plnohodnotná kompenzace problému.
"Lucien chtěl vystoupit ale Adrian na něho zamával srolovaným obrázkem a tak Lucien rychle nahodil motor a jen co Adrian naskočil na místo odpíchl se z místa jel rychle pryč. Adrian se jednou ohlédl za sebe a viděl dům, zarostlý keři. Po něm se mu bude stýskat po té alternativě, kdy se dalo z čehokoliv udělat cokoliv, z toho gothického místa. Gothika. Teskně mu to připomělo text písničky "ten starý dům se rozpadá" od kapely XIII. Století.
Zanotoval si pár slok, ale pak radši zmlknul. Nevěnoval zase pozornost cestě.
Tolik Lucienovi důvěřoval, že opustil svou tyranizující matku a pustil se do dobrodružství s naprosto neznámým mužem, který ho vezl naprosto někam, kam nevěděl, kde to je.
Ale naštěstí to byla restaurace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naku - Kriss/ Yukiko / Felix Nobody Naku - Kriss/ Yukiko / Felix Nobody | E-mail | Web | 21. února 2010 v 0:35 | Reagovat

penis berouci fagt....zase jeden dil,kterej se ti povedl...bohuzel...Naku by napsala delsi komentar k uzasnymu dilu,ae je tak unavena,ze se stova zmuze na psani..x(....ae ty vis,co si myslim ze,tak i vis co bych rekla o tyhle povidce,takze myslim ze slov neni potreba..x)..ave penis a dobrou noc..xDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama