Neko jako kotě - I

19. února 2010 v 21:08 | Shagua-san |  - Neko jako Kotě
Byla zima a všichni se klepali zimou až na jednoho kluka. Stál na zastávce s naraženými slunečními brýlemi na nose a pokyvoval hlavou do rytmu písničky. I tady ve městě se držel sních, ale jenom po okrajích. Nebyla z něho ta hnusná břečka, jako obvykle. Jinak včechno bylo zamrzlé na kost.
Když přijel autobus a lidi se začali cpát dovnitř, aby se zahřáli alespoň zde než budou putovat do zaměstnání. Adrian se vecpal alespoň na kousek místa na posledním schodě, ale stenjně ho přirazili dveře od autobusu, ještě že to má do školy takový kousek.
Na další zastávce doslova vypadl z autobusu a radši putoval pěšky přez park do školy. A tehdy ho uviděl poprvé. Z luxusního auta u firmy, která k nelibosti všem úředníkům, sídlila naprosti střední škole, vystupoval muž. V saku temné barvy s rudou košilý a černou kravatou vystupoval čistě blonďatý muž, s polodlouhými na ramena vlasy.
Víc Adrian neviděl, neboť se svoují široko známou šikovností zakopl o vlastní nohu a spadl hlavou přímo do kaluže. Bolelo to a moc. Ani netušil proč, ale rozhodně se mu udělalo špatně, takže vstávat ze země nehodlá.
Vždyť to byla jenom kaluž proboha. Pomyslel si Adrian.
Ale najednou cítil na obličeji něco horkého.
Prostě vstaneš Adriane, a nebudeš se tu válet nebo tě najde partička místích bouchačů a pekelně s tebou zatočí!

Začal si domlouvat Adrian, a že bude vstávat. Najednou ho chytli dvě svalnaté ruce ze zadu a začali ho zvedat.
Žádné vstávání se nekoná, však už si mě našli a jdou mě zbít! Ani si to nepomyslel zoufale, jeho myšlenky byly naprosto v klidné hladině. Ruce ho zvedli, jako by nevážil nic ale ne moc vysoko, ten dotyčný si k němu klekl a přitiskl si ho na hruď.
"Jsi v pořádku" zeptal se ho neznámý dospělý hlas.
"Luciene, kde zase couráš, musíme jít na tu schůzku! Nebo ji zmeškáme!" Hlas druhého se přiblyžoval, stejně jako jeho kroky.
"Promiň Auře, ale běž sám! Tento mladý hoch má nejspíš otřes mozku a nenechám ho tu vykrácet z nosu!" pravil hlas, který Adrianovi připomínal každým coulem světlo, každý jeho podton byl rozžehnut jiskrami.
"Dobrá, jak myslíš Luciene, ale jestli budou problémy můžeš za ně Ty a budeš je taky řešit!" Pohrozil mu Auro.
"Jistě Auře, jistě!" Adrien ucítil jak se mu svaly pohnuly, když pokýval druhému na souhlas.
"Jednou mne přivedeš do hrobu, Luciene!"
"Nás…nezapomeň vždycky nás!" odpověděl Lucien, ale toho si Adrrien nevšímal, ani vzdalujících se kroků Aurových. Protože cítil, že se mu ta horká lepkavá věc rozlévá po oblličeji. Pak ucítil chladivou ruku s něčím suchým pod nosem a najednou seděl.
"Jsi v pořádku?" optal se ho světelný hlas.
"Hmmnm…nmm!" zabublal přez krev Adrien.
"Asi máš otřes mozku!" řekl mu Lucien.
"vždyť do byla jemom kaluš, so se mi stává požád!" zabublal Adrien.
"Je pět pod nulou. Ta kaluž byla pekelně zmrzlá!" trval na svém Lucien.
"To vysvětluje tu bolest!" prohlásil Adrien a konečně otevřel oči. "kdybych mohl dostat Nosebleeding ještě více právě by bylo po mě!"
"Ehn, prosím?" optal se Lucien a podpíral ho v sedě.
"Nic nic!" Odpověděl naprosto fascinovaný Adrian a hleděl muži do tváře.
Nebylo pochyb byl to Albín, jemně bílá pleť oči do fialova. Jelikož měli modři tak málo že prosvítala krev skrz duhovku a zbarvovala ji do fialova, neměl blonďaté vlasy ale čistě bílé, že spívali se sněhem, souměrnou tvář, byl prostě krásný.
Lucien chvíli čekal až rozdýchá nejspíše bolest, ale stále mu přidržoval kapesník u nosu. Adrian na něho zíral jako na zjevení až teď si všiml, že mu ten anděl drží po nosem kapesník, tak ho rychle chytnul a jejich kůže se stkala. Lucien měl studenou pokožku kdežto Adrianova byla vroucí.
Byl tak krásný, až prostě z toho Adrian znovu omdlel.

Když se probíral , slyšel hukot auta.
Rychle se probral a zjistil, že sedí na kožené sedačce auta s zatmavenýmmi skly. Když zamžikal na řidiče, ze svého postu spolujedce viděl, že tam sedí Lucienn a jemně září do tmavého interiéru auta.
"Kam mne to vezete?" zpanikařil Adrian, jestli ho unese, no to mu bude jedno, ale jestli do nemocnice dozvý se to matka a to bude teprve bordel.
"Do nemocnice, máš otřes mozku! Nejspíše!" prohlásil klidně Lucien.
Adrianovi se zatmělo před očima " Ne, prosím ne ne ne…"
"Pro ne? Hledá tě snad Kriminálka?" pousmál se nad chlapcovým protestem Lucien.
"Matka…matka se bude zlobit…" vysoukal ze sebe Adrian.
"Ahah…myslím že ne!" řekl s přehledem Lucien a zatočil k nemocnici.
"Ne, vy to nechápete! Nerozumíte…prosím ne nemocnici. A musím do školy!" začne se zvedat z borcené polohy, když zjistí že je připoutaný bezpečnostním pásem, posune ho do pohodlné pozice. Prosebně pohlédne na Luciena obrovzkýma zelenýma očima, které jsou téměř kočičí.
"Tak dobře, ale do školy nemůžeš, měl by sis lehnout, ale podle toho jaký máš strach z matky domů taky nemůžeš, že?" usoudil Liucien rezignovaně.
" Správně, vyklopte mne někde v parku já to rozchodím!" řekl Adrian a začal si rozepínat pás. V tom Lucienova ruka vystřelila obrovskou rychlostí a cytla ho za zápěstí.
"Tak to v žádném případě, kotě! Nenchám tě toulat se po parku v té zimě s otřesem mozku, a možná zlomeným nosem, i když to asi přeháním." Vyjel na něj Licien z ostra a dival se zpříma na mladíka ani nesledoval silnici a jeho stisk byl velmy pevný, že si myslel Adrian že mu ruka snad upadne.
"dobře…" pípnul, ale pobavilo ho to oslovení. Kotě? Výstižné.
Asi dvacet minut cesty nepřítomě hleděl Adrian z okénka auta a sledoval lidi jak se jeden za druhým otáčely za luxusním autem.
Beeeeep beeeep.
Zazvonil mobil a Adrian švihnul očima na palubní desku kde trůnil Iphone ve stojánku s nabíječkou. Na displeji se zobrazilu rudě AURO a místo fotky smajlík s belsky.
"Auře, copak?" zeptal se klidným hlasem Lucien.
"Luciene, tys vzal auto!" rozzuřený Aurův hlas .
"Jistě,vem si taxík!" odpověděl klidně Lucien a zabočil mezi obytné domky zbohatlíků.
"Uf…myslel jsem jestli mi ho neukradli…mizerní malý školášci!" zahuboval Auro a Adrian zrudnul jako semafor.
"Tak dobře je to všechno, Auře?" zeptal se Lucien.
"Ne!" zařval Auro vztekle " Jedu za Morganou, přijedu až za dva dny!" zašeptal a při jméně mu zněžněl hlas.
"Dobrá…zajisté ji pozdravuj a řekni že ty květiny byly od Tebe, ano?" pravil tiše Lucien.
"Květiny,…ode mě….dobře Lucienne, děkuji!" odmlčel se Auro.
"za dobrý vztah, Auře!" zavěsil mu Lucien ale to už zajížděl do garáže u jakého si domu, ani si Adrian nevšiml že už jsou tam, kde měli parkovat.
Lucien vystoupil a otevřel dveře Adrianovi a zároveň ho podepřel jelikož Addrian svou nemotorností zase zavrávoral. Lucien ho vedl zadními dveřmi z garáže do chodby, která byla celá prosklená a by tam výhled na zahradu s bazénem.
Dovedl ho do obývacího pokoje, kde byla na podium kožená sedací souprava černé barvy a všude byli svícny. Stolek který stál vprostřed podia měl lví nožky a mezi křesly vytočenými do místnosti stál ručně vyřezávaný stolek. Téměř všechny stěny byli skelněné takže osvetlení bylo potřeba minimálně a prostor by vlice vzdušný.
Lucien posadil Adriana na sedačku a na chvíli zmizel ve dveřích kde Adrian tušil kuchyň. Chvíli přemýšlel coř ekne matce až přijede domů, ale nebude to moc pěkné, stejně ji nebude zajímat důvod proč nebyl ve škole. I kdyby donesl papír z nemonice, ba to by bylo ještě horší. A tak seděl a rozhlížel se kolem sebe, viděl krb na něm svícny jedna malba nad krbovou římsou ale všechno bylo tak neosobní, jako kdyby tu nikdo nežil.
Lucien se vrátil a nesl sklenici minerálky. Překonal ten prostor docela rychle a podal sklenici Adrianovi.
"Ehm…pěkný obraz….děkuji!" převzal minerálku Adrian s chutí se napil, ani si neuvědomil jakou měl žízeň dokud neměl vodu v ruce. Lucien si ho se zájmem prohlížel, jako kdyby dešifroval každý jeho pohyb, jeho posun, nádech. Jako kdyby byl upřeně zaujat jeho samotnou existencí.
"Ano, velmi vystihuje moje nálady!" Usmál se Lucien.
Adrian se znovu podíval na obraz proskoumajíc ho blýžeji. Byl na něm nahý mladík schoulený do klubíčka objímající si svoje kolena a s havraními vlasy které mu spadali do očí, si opíral čelo o kolena. Byla z toho cítit silná deprese a uzavřenost.
"nevím jestli bych se někdy tak chtěl cítit!" pravil Adrian.
"Heh…já neříkám že se tak cítit chci." Zasmál se pobaveně Lucien.
"Ty jsi tedy Lucien…"navázal na konverzaci dál Adrian, aby se zbavil chmuru, který ho začal zaplavovat.
"Ano, to jsem já…nevěděl jsem že jsi vnímal, po tom pádu, i zdálky to vypadalo ošklivě!" pokýval hlavou Lucien potěšen chlapcovou všímavostí.
"Nu, vnímal jsem…a Tvůj bratr?…je Auro, že?" zeptal se dál Adrian, aniž by si všímal potěšeného výrazu rozlévajícího se v Albínových očích.
"Ano jistě, Auře….Je to dobrý bratr i když bych někdy smazal tu jeho vzteklost, a jak se vlastně jmenuješ Ty?" zeptalm se Lucien a přivřel přemýšlivě oči.
"Já jsem…" zraděl se Adran "Adrian…Adrian Lest…!" Sklopil cudně oči a Lucien div nevyskočil stropem.
"Lucien Sorrow…" představil se Lucien a Adrianovi se rozšířili zorničky.
"Nepřijde mi že by k tobě to příjmení sedlo, jsi spíš takové slunce!" vypadlo z Adriana dříve než si to promyslel.
"Ale slunce je věčně samo!" pravil Lucien a najednou z něho vyzařovalo o kolik je starší od šestnácti letého Adriana.
"Ahah…ale vždyť jsi tak okouzlující…můžeš mít koho chceš!" zase se prořekl Adrian a v duchu si nadával, že je větší drbna než jakákoliv ženská na kterou teď svítí slunce.
"Ehm…" změřil si Lucien Adriana a pousmál se jeho výrazu, tudíž Adrian se zasekl na jeho dokonalém úsměvu a začínal civět s otevřenou pusou.
"Bacha na mouchy…" podotknul Lucien a nechal odeznít svojí poznámku. Adrian bezmocně zavřel pusu a dál zíral. Vydrželo mu to takové dvě minuty, než před jeho očima Lucien zamával svou bělostnou rukou a chtěl zjistit jestli vnímá.
"U Merlina…promiň já tu na Tebe tak moc zírám…" uvědomil se Adrian.
"To nevadí… mě ne" usmál se Lucien a jeho světlo rozzářilo místnost. V tom to Adrian uviděl, všichnu temnotu svého slunce. Svého? Viděl jasně a zřetelně energetické proudy . Viděl jak prosakuje Lucienova čistě bílá energie všude kolem něho, jak ho obklouje jeho mírnou temnou slupku a přitahuje ho k sobě jak ho živí.
Jako ve snu vstal a překonal tu krátkou vzdálenost mezi sedačkou a křeslem. Lucien se na něho pabaveně díval a Adrian se k němu sklonil a políbil ho. Lucien polibek opětoval a ochutnával mladá ústa, která jenom sálala nezkušeností.
Najednou se pod Adrianem zatočila země a on padal, už si ani nevšiml, že ho zachytili albínovi silné paže a odnesli ho pryč. Najednou mu bylo hrozně špatně. Nechtělo se mu zvracet, možná ta rána do hlavy byla přece jen moc. Najednou cítil teplo jak ho Lucien uložil do pokrývek.
Divný člověk, vezme si domů někoho o kom nic ani neví, ani se necítí blbě…a já vlastně taky ne!
To bylo poslední nač si Adrian pomyslel než se propadl do horoucí tmy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mitsuko mitsuko | 19. února 2010 v 21:29 | Reagovat

nádhera....já...nemám slov....♥.♥

2 Naku - Kriss/ Yukiko / Felix Nobody Naku - Kriss/ Yukiko / Felix Nobody | E-mail | Web | 19. února 2010 v 21:30 | Reagovat

TO SI ZE MĚ DĚLÁŠ PENIS?!!!!!JAKO..JÁ CHCI TAKY PROSKLENEJ BARÁK S NAHATYM SCHOULENYM KLUKEM NA OBRAZE!!!!*přemýšlí jak namaluje Teie nebo Yukiko v téhle pozici*..jako..NAKU NEMÁ SLOV..JAKO VŽDY JEDINEČNÉ...JAKO..NAKU NENI JENOM NA TO,ŽE HNED SPOLU VLÍTNOU DO POSTELE,JAK TO DĚLAJ V AI NO KUSABI,COŽ JE NAKUINO NEJ NEJ ANIME,AE TO NEBUDEME ROZEBIRAT..NAKU MA RADA TYHLE VECI..TAKZE RADA CTE POVÍDKY NA MURAKIHO STRANKACH,PAC SOU NEKTERE NA STEJNE TEMA....RIKAM NEKTERE...AE JAKO..TOHLE BYL ZASE VÝPLOD TVOJI NEKONECNÝ FANTAZII A NAKU JE MOC RÁDA,ŽE SI NECO TAKOVYHO NAPSALA..x)..JEN TAK DAL kotě x) JEN TAK DAL..

JESTLI SEM BRZO NEDAS DALŠÍ DÍL,TAK TI URVU PENIS!!!!!!!!!!
PS:ASI SI NABIJU HUBU PŘED ŠKOLOU..xDDDDDDDD

3 Shagua Shagua | Web | 19. února 2010 v 21:36 | Reagovat

a čim budu psát...když mi urveš penis Naku?-

4 Naku - Kriss/ Yukiko / Felix Nobody Naku - Kriss/ Yukiko / Felix Nobody | E-mail | Web | 19. února 2010 v 21:39 | Reagovat

TY PISES PENISEM?!!!!PÁÁNI..TAK TO SI DOBRA..TAK DALEKO SEM SE S TIM SVYM JESTE NEDOSTALA..xDDDDDDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama