Nezajímavé hovory o lásce ve dvě ráno

5. října 2016 v 2:15 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník
Jsou skoro dvě ráno, ale asi to málo kdo pochopí. Nemůžu usnout a to je jen asi protože jsem úplná kráva. Poslouchám Powderfinger, což jsou samo o sobě jenom takové cajdáky s trochu rockovým nádechem. Přemýšlím nad tím, co by kdyby, a kdyby třeba na měsíci byl život a podobně.
Jo asi to sem píšu, protože jsem tak dva tisíce let nic nepsala a ani nepublikovala. Možná je to jenom o tom že to nevím, jestli mám komu říct, tedy rozhodně ne ve dvě ráno. Možná se mi ani nechce se o tom s někým bavit, chci mít klasicky nudný monolog, do kterého mi nikdo nebude skákat a dost pravděpodobně ho ani nikdo nebude číst.
Dost věcí se změnilo, ale jedna zůstala stejná, jsem furt jedna a ta samá zamilovaná kráva. Ale to je možná dobře. Protože jinak bych ztratila veškerou naději v lidstvo jako komplet.
Moje stavy zamilování jsou poměrně časté. Ti co mě měli tu čest poznat vědí, že procházím zamilovaností jako svými psychickými stavy. Poměrně bezhlavě. Většinou to osciluje na mojí manické a depresivní bázi. Když mám maniakální období, jsem nadšená z nového objevu a během měsíce se to projevuje někam mimo. Tak mimo až se to vytrácí. Ale tohle je jiné možná proto mě to trápí.
Před nedávnem jsem poznala kluka. No muž se o něm nedá říct, sice v některých věcech jo a v některých se chová jako malé dítě. Ohledně, asi jako každý chlap. Ale tyhle věci mě přijdou poměrně roztomilé a mám je dost ráda. Možná je to jenom to že láska je slepá, ale nemyslím si, že bych milovala tímto, skutečně podivným způsobem, kdy vidíte před sebou jenom rudý hadr. Abych řekla pravdu v tomhle už jsem opatrná. Navíc nechci chodit s nikým jenom proto, abych s někým chodila. Takže pokud se mi stane tahle nemoc, většinou je to s někým, kdo už za to stojí. Ale zajímá mě jedna věc proč si vždycky vyberu někoho, kdo o mě nestojí?
Zezačátku je to velice zábavné. Je to takové, no čím je to delší a zdlouhavější tím se líp bavím. Ale chci někdy opravdový konec, ve smyslu happy endu?
Myslím si že ve skrytu duše po něm každá toužíme. Po tom zázračném momentu, kdy před nás poklekne muž, dá nám prsten a bude všechno dobré a budem spolu dokonce života. Ale tak to přece ve skutečnosti není, že ne? Je to přece tak, že ten kdo vám dá prsten a odkoho ho přijmete je to jenom proto, že on vás snese a vy jeho taky. Je to ten komu bych nejradši rozmlátila palici popelníkem, ale pak bych ho v panice ošetřovala, protože bych si bez toho kokota nedovedla představit život. Protože bych ho nejradši skopla ze schodů a pak ho vezla do nemocnice, protože přece otce mých dětí nemůžu jen tak zabít. Takže ho vlastně nenávidíte, ale ráno mu nesete do postele lívance, kvůli tomu že trpíte nespavostí a chcete, aby alespoň on měl krásné ráno, na rozdíl od vás, kdy jste byla v dešti vyvenšit psa a pak půlhodiny stála u plotny. A i když byste ho nejradši osmažila na pánvi jako hloupé míchané vejce, stejně mu mezi spodní dva lívance dáte čokoládu, mezi prostředí karamel a posypete to moučkovým cukrem. Buď je to láska, nebo ve skrytu duše doufáte že ten hajzl chcípne na cukrovku.
A co je nejhorší, na tom že vás nechce? Že ho vlastně milujete a nevíte jak dál, vlastně nevíte ani že vás nechce, jenom si stále opakujete to, co vám radí okolí, bude to dobré. V jakym zasranym vesmíru to bude dobré? Pravděpodobně ve všech jiných alternativních, kromě toho vašeho. Takže vás nakonec sžírá pocit, že jste k ničemu, nebo respektive že váš vkus se přejmenoval na Juan Perveréz a odstěhoval se do Mexika, kde pěstuje koku. A aby jste nezapoměli jak je hroznej tak když se sjede tak vám posílá pohledy. Protože to nejde aby jste byla bez jediného chlapa se kterým vám vztah funguje.
Nejhorší vlastně na tom je že nechcete bejt sama. A to se stupnuje až k tomu že budete s nějakým ramdom kreténem, co si vás nezaslouží, je mu jenom pohodlné aby s váma byl. Sex bude stát za prd, ale by se klepete na to mu udělat snídani, a svačinu do práce a vaše děloha se klepe na to aby nosila v sobě sémě tohohle zmrda, co si nezaslouží ani holí přes hlavu.

A i když řeším takovéhle sračky, stále si říkám že jsem dostatečně inteligentní na to abych skončila s nějakým blbcem. Což můj vysněný partner je blbec nadevše, ale já jsem s tím v míru. Oh bože, už je to tady smiřuju se s blbcem… holt lásce neporučíš, a zjištění dnešního rána? Potřebuju velkej broušenej popelník, abychom měli v posteli kam klepat popel, jestli dámy chápete jak to myslím.
 

Nová éra mobilních příspěvků

27. února 2015 v 9:00 | Shagua de Sanguinis |  - Shagua diary
Rozhodla jsem se vratit k bloggerství. Můj smysl pro grafomanii všichni znají. A já upřímně jí nehodlám bránit navíc se současnou technologií v pazourách je život o tolik jednodušší.
Nicméně jsem přemýšlela nad změnou domény, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji dělat nebudu. Proč taky já vím, že některé věci co zde vycházeli jsou strašně dávno a moje názory se mění a tak. Ale proč mazat minulost, nikdy bych to nechtěla. Tak tedy zůstávám na téti staré vykopávce z roku nazdar. Je pravda že na Blog.cz jsem nedala dopustit nikdy. To znamená, že bych tuto doménu neopustila, ani tak ani onak. Já vím, že je ten názor různej...já jsem ale na tuhle jednoduchou org práci s jednoduchým oknem docela zvyklá. Takže to je hlavní důvod že zůstávám.

Protože tohle píšu na koleni v metru mám chuť si povzdechnout nad tím, jak moc žijeme ve scifi době a jak málo si vážíme technických výhod dokud je máme v ruce. Takže to, že jsme si museli sednou k otevřenému prohlížeči a poctivě ťukat do klavesnice je tak trochu minulostí, když mobilní telefony už umí diakritiku a všechny ostatní zhovadilosti, co našeckouzelná a dokonalá čeština má. I když na mě zrovna kouká černoch takovým podivným výrazem a já se tvářim strašně soustředěně...nemám ráda lidi, co jsou takle vlezlý a zíraj, to bude tou rtěnkou. Je fialová. Nebo tím, že mám na sobě jenom svetr a všichni maj bundy.

Inu, tak založím rubriku mobilní příspěvky abych mohla podávat průběžné reporty. kecám nechci se nudit v metru kde mě vždy napadají jedny z nejlepších věcí. Tak se mějte s láskou, jsem ztracená v Praze!

Krásné ráno, co Tě bije do očí!

6. srpna 2014 v 7:27 | Shagua de Sanguinis
Ráno zmrzlé ráno. Přemýšlím po cestě domů z lokálu. Není mi špatně, je mi přímo skvěle. Jdu a dlouho chci ještě jít a jít. V uších mi zní Wonderwall a já přemýšlím nad tím, že ta písnička má pravdu. Naše cesty jsou křivolaké a často bez světla. Jdu potemnělým smíchovem a všechno ve mně křičí. Proč? Možná proto, že chci zmizet a zároveň jsem naprosto nejšťastnější. Jakmile moje noha dopadne na rantl chodníku, naskočí zelená. Dojdu na zastávku přijede autobus. Není to jak bych všechno stíhla. Je to jako bych se dostala na vlnu a po ní měkce klouzala. Ani ne rychle, ani pomalu. Prostě ve správném čase tam kde mám přesně být. Tam kde mám existovat. A tak dýchám. Vdechuju vlastní život. Plíce jako by byly bolestně sevřené.
Líbil se mi. Byl chytrej, pohlednej. Ale takových je. Takže si nechám zajít choutky a kašlu na to. Pozorovat to z bezpečné vzdálenosti to je můj styl. A zároveň bezpečná vzdálenost je někdy daleko blíž cizímu než by se dalo předpokládat. Houby heréčka, kurva je to! Jednou kurva, vždycky kurva! … ? Kurva, která nepíchá, to je zajímavá myšlenka. Kurva v demisi nebo je to celibát, to záleží stejně na tom jestli je to dobrovolný, že jo!
 


Geekárna

29. července 2014 v 14:41 | Shagua de Sanguinis |  - Shagua diary
Dělala jsem a stále dělám na naprosto úžasném projektu! Je to Geekárna, Pražská kavárna/bar která vytváří zázemí pro lidi co jsou ujetí do scifi a fantasy a prostě geekové.

Nějaká ukázka naší práce! něco je online na FB https://www.facebook.com/geekarna?fref=ts tak to omrkněte


Trocha něžné chvíle.

2. dubna 2014 v 14:10 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník

Jak láska může pronikat do našich srdcí. Jak může prosakovat každým koutkem našeho bytí? A to, i když se tomu tak bráníme a dáváme před sebe ruce.

Zase jsem jednou viděla koloucha s velkýma hnědýma očima. Jak kráčí po cestě. Čeká, až se z něho stane jelen. S parožím, které ho bude korunovat jako muže. Nebo možná už mu raší paroží, tak blízko se moje laní srdce ještě neprobojovalo, aby našlo pravdu.

A i když se snažím být prázdná, mé srdce je starající se, neobklopující. Ale ono je to jako kdysi… kolouch vyroste…

Svět?!?

26. března 2014 v 22:23 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník
/ A dnes již druhé zadání našeho ztřeštěného vyučujícího. Když už jsem to napsala, proč se tímto blábolem taky nepochlubit. Mitsuko navíc si to musela chudinka přečíst!!! Já jsem jí za to nesmírně vděná... Hlavně protože jenom díky její nekonečné snaze začínám psát trochu lidsky. /

Pojmy, které úvaha má obsahovat:

Svět, Příroda, Kultura, Člověk, Civilizace, Historie, Aktuální současnost, Čas, Obraz, Vizualita, Vizuální kultura, Vizuální gramotnost, Umění, výtvarná výchova, Autoedukace, Dítě, Učitel, Stylizace, Deformace, Konfrontace, Stav současné společnosti, Politicky-ekonomická propaganda, Náboženská propaganda, Kategorie Fotografie, Dokumentární fotografie, Aranžovaná fotografie, Reklamní fotografie, Transformace skutečnosti, Transpozice, Manipulace psychologická, Manipulace obrazem, Morální správnost manipulace.

***

Napsat úvahu obsahující tolik pojmů je celkem nereálný úkol. Vlastně mi přijde nemožný. Polemizujeme o absolutnu, které je neuchopitelné. Pro myšlenky některých i nereálné.
Pro křehkou uměleckou duši je to dosti stresující úkol. Když se dívám na ten nekonečný seznam pojmů, propadám zoufalství a beznaději, že to nikdy nedokážu zpracovat do konce. Většina lidí, aby si to zjednodušila, začne vytvářet balamutící "pseudokecy", které už svojí nesrozumitelnou podstatou odrazují čtenáře od čtení. Ale je skutečně naším cílem utvářet naoko inteligentní proslov plný cizích slov a myšlenek tak křehkých, že se vlastně ani netýkají celého tématu. Nebo je naším cílem svědomitě přistoupit k úkolu a napsat, jak cítíme s daným tématem. Jsme pak dobří literáti?

TÉMATICKÉ OKRUHY SVĚTA A JEJICH DEFINICE

26. března 2014 v 0:42 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník
*Úkol: Zamyslet se nad světem "tématickýmy okruhy světa a jejich definicemi" formou úvahy. Inu, nemyslela jsem si, že by o tyto pseudokecy měl někdo přijít!!*


Zamyslet se nad světem? Taková obrovská bublina s hranicí i bez ní. Hledat definici nebo rozdělení této problematiky je dosti složité. Já bych řekla, že svět se dá rozdělit pouze podle různých pohledů.
Tyto pohledy mohou být v zásadě tři. Je to pohled subjektivní, objektivní a neurčitý.

Začala bych tím naprosto neutrálním pohledem, tedy tím, který nikdo na tento svět mít prostě nemůže. Neurčitý. Na to, že tento náhled na svět vůbec neexistuje, se na něj dá říct mnohé. To je pohled samotné reality na sebe samu, je to vnitřní pohled světa na sám svět. Aby tato fráze byla daleko pochopitelnější, zkusím to přirovnat.
Popíšu tento pohled na entitě, která je každému nějakým způsobem blízká. Je to entita božství, která by měla mít neurčitý pohled na svět, ale ne každá náboženská představa má entitu, která je takto neutrální. Dle mého jedna z mála, která by mohla mít neutrální prohled na svět, by mohla být Pramatka Země Stvořitelka Všeho (Řecká Gaia, nebo její adaptace Mundo, velice neutrální postava celé této mytologie).
Ta by sama sebe a svojí tvorbu moc rozdělit nedokázala, možná by si o svém stavu, v jakém se nachází, časem něco pomyslela, nicméně ho nijak nekomentuje a nijak ho neovlivňuje. Jako samotná entita prostě existuje a nic víc. Její myšlení a vnímání není omezeno časem ani prostorem. Viděla všechno, vidí všechno a všechno vidět bude. Možná žádná rovina reality pro ni ani neexistuje, včetně té časové. Pro ni nemá smysl nijak si svět přikrášlovat nebo zhnusovat, je to právě neutrální bytost, stejně tak jako existuje a neexistuje v mysli každého z nás.
Tento pohled na svět je dle mého nereálný, pouze náboženství i věda se nám ho pokoušelo nějak přiblížit a navodit. Ale díky tomu se stala i myšlenka tohoto nereálného pohledu reálná. Proto docházím k tomu, že je božský pohled čistě faktický.
Objektivní pohled je pohled většiny velice inteligentních a pokorných lidí. I když tento pohled má svá omezení.
Dospělý člověk ve své pudové stránce nedokáže od něčeho odmyslet sebe, když už nad tím přemýšlí. Jsou tu tendence u lidí, kteří získají ve svém životě mnoha zkušeností a dosáhnou vysokého stupně vzdělání, že se blíží skoro neutrálnímu bodu. Ale vždy se jenom blíží. Tento bod je výsledkem daného objektivního náhledu na svět. Ale i přesto, ve vší této objektivní stránce světa, se tam dostane část subjektivního názoru.
Často se věří, že nějaký z populárních názorů je objektivní jenom díky mediální propagandě. Nicméně já věřím, že tomuto pohledu na svět je nejlepší se vyhnout. Tedy pokud volíme tu složitější cestu s objektivním názorem. Neboť každý, kdo vypráví nějaký příběh nebo nějakou tezi, do toho dává něco ze sebe. Pro vytvoření opravdu objektivního názoru je tedy nutné si zjistit nějaká fakta a vyslechnout více názorů, dle mého, ne zase tak skromného názoru, je deset zdaleka ten nejmenší počet.
Fakta jako taková musí postrádat jakoukoliv citovou zabarvenost, pokud je to možné. Pak toto faktum můžeme brát zcela objektivně. Možná až jako neutrální výpověď o světě. Takže pomocí faktů můžeme dosáhnout až neutrálního pohledu na svět, tedy zdánlivě objektivního. Ale fakta nejsou názory na svět, nicméně nám pomáhají si ho jasně utřídit. Fakta jsou jakési výpovědi o dané problematice.
Skutečně objektivní náhled na svět není vědomý a je možný pouze u malých dětí, u kterých se ještě nerozvinulo vnímání svého já a proto je u nich potlačena subjektivita. Toto krátké období života, které si stejně pamatovat nebudou, je jediné, kdy jasně vnímáme rozdvojenost reality jako objektivní. Jelikož jsou spoutány neovládnutými pudy, jejich pohled na svět, ač omezený, je velice objektivní. Je to známý svět faktický a neznámý svět abstraktní.
Jediné úskalí je střet subjektivity s objektivitou, kdy se náš subjektivní pohled na danou věc snažíme obhájit před ostatními a prohlásit ho za objektivní. Tehdy se dostáváme do té konfrontace, kdy svůj subjektivní svět se snažíme napasovat do jiného. Některé světy prostě přilnou, jako by se náš svět odjakživa vyvíjel stejně, a některé nezapadnou ani z části.
Subjektivní je jenom náš pohled. Subjektivní pohled na svět má každý z nás. Každý má nějaký názor, možná i ten, co ho nemá a tupě zírá večer co večer na televizi, díky které vzniká celá naprogramovaná nová generace. Protože je jim podstrčen subjektivní názor v rouše objektivním.
Člověk nepotřebuje k subjektivnímu názoru předchozí zkušenost, jako je to u objektivního. Avšak se jeho subjektivní názor na svět může volně měnit s každou další přicházející zkušeností, objevem nebo poznatkem. Věřím, že v případě dostatku informací, zvláště těch faktických, se může dosáhnout až objektivního názoru.
Subjektivní pohled na svět je jediný, který je bez minusového faktoru, tedy faktoru lidstva. Člověk je jenom člověk. To, jak se rozděluje tento svět, si vybíráme sami. Bez nějakého obhajování sebe sama před někým jiným. Pokud se tedy náš vnitřní id neobhajuje před super-egem. Tento pohled je prostě náš. Můžeme si podle něj dělit svět, jak chceme. Každý sám za sebe, ale to také znamená, že to má váhu jenom pro nás. Tudíž pro některé ambiciózní jedince je tento pohled dosti méněcenný. Ale pokud si uvědomíme jeho vlastní svobodu, znamená to pro nás jisté možnosti. Možná to i znamená, že cokoliv si sami vymyslíme, prostě existuje.
Závěrem bych chtěla říci, že nezáleží na tom, jak svět rozdělujeme nebo definujeme, ale jak se na něj díváme a jak ho chápeme. Dle mě svět nejde moc dělit ani definovat, jsou to jen mé subjektivní představy, které mi produkují chemikálie v mozku. I když se často blížím k bezkonfliktní až buddhistické objektivitě, či spíše k neutralitě pohledu na daný problém, stále stejně, jako lidská bytost, budu mít svůj názor subjektivní a nebudu ho nikdy používat jako nějaké faktické objektivní činidlo.
Rozdělení světa není možné, protože by se rozpadl. Stejně jako je to v současnosti, kdy se stylem, kterým se věci učí a předkládají studentům, jejich pohled na svět dost rozpadá. Mají v hlavě svět jako planetu, svět jako vnímání, svět jako lidstvo atd. Nicméně málo z nich si tohle všechno dokáže spojit dohromady, protože půlku věcí neposlouchají a to co jim utkví v hlavě je žalostně malý segment roztříštěný na tisíce úlomků dané věci. Z mé zkušenosti, že čím více věcí studuji, tím více mi dávají smysl jako celek, vychází můj názor, že: "Svět dává smysl jako celek, chápání ho v souvislostech je jediná možná cesta jak přežít. Větší souvislost je to, co hledáme. To je svět."


Literární zdroje a podklady k úvaze:
Fühmann, Franz (1987) Prometheus. Odeon.
Slipp, Samuel (2007) Freudovská Mystika. Triton.
Piaget, Jean (1928). The Child's Conception of the World. London: Routledge and Kegan Paul.
Drapela, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 6. vydání Portál.

**Za trpělivost se mnou, mým vyjadřováním a mojí myslí moc děkuji MITSUKO <3**

Dědův portrét

23. března 2014 v 15:33 | Shagua de Sanguinis


jeden z mých prvních olejů co se fakt povedli.

Dědeček (rybář v oblacích)
Olej na plátně


Když před rokem děda umřel, chtěla jsem co, s čím bych si ho pamatovala. A já si pamatuju jeho stáří, jak seděl na zápraží v létě na chalupě. V horku koukal na dráty mezi sloupy a sledoval Vlaštovky, které ševelily. Pamatuji si tento zasněný výraz jeho tváře když chtěl být stejně svobodný jako ony....

Kdyby mysl měla tvář

21. ledna 2014 v 2:48 | Shagua de Sanguinis |  KRESBY
Nedávno jsem se dostala zpět k malování. Zpět... je divný výraz v mém případě, protože jsem naposledy malovala jako malé dítě na základní škole, pokud nepočítám Aquarell, který mi jde, dle mého né zas tak skromného názoru.
V kresbě jsem si vždy byla až děsivě jistá, naprosto přesná. nic se nemohlo pokazit. Malba je neřízená a rychlá. Svět fleků mi připadal zvláštní...
Nedávno jsem našla v šupleti olejové barvy. Dostala jsem je tak ke třináctinám. Takže víceméně osm let ležely v šuplíku. ještě že se oleje nezkazí. Upřímě pro mě to bylo vždycky spíš něcona způsob techniky, která je absolutně neosažitellná. Nedotknutelná.
Nedávno jsem se dostala k plátnům...plátnům nataženým na rámu připravený ke všemu. Ano plátna Ready to Pain(t)...
A tak jsem si to dala do hromady, možná mě ještě taky ovlivnil můj nový vyučující kresby.
Nicméně jsem se odholala po nějakém čase a ve chvíli kdy se štětec dotknul plátna jsem byla ztracena.

Maluju kdykolic mám volno kdykoliv mohu, v reálném živět hledám věci amísta která je třeba zachytit.

No po nějakých dvouch praseních těchto extradrahých barev, aby mi vešlo do ruky jak fungují...jsem začala dělat na tom co jsem prostě odjakživa chtěla. Autoportrét Olejem.

Upřímně, tu malbu jsem od začátku naprosto nenáviděla....Nakonec jsem usoudila že to ani nejsem já, jen že to prošla moje mysl napovrch a jemně upravila tu podobu. Výraz očí, smířlivost, lehká ironie a život. Nakonec nezáleží na to aby měl portrét jasnou podobu...přednou přez kopírák, K tomu máme fotku. Jde o tu přidanou hodnotu o ten pocit který sebou nese. To co dělá ten obraz zvláštním.

Konec keců, je na čase se pochlubit:


See ya in hell

17. prosince 2013 v 7:26 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník

Někdy si říkám proč je svět takovej jakej je. Proč máme vlastně tu podivnou vůli žít proč dokážeme jenom vždycky vstát a někam dojít a mít nějaký cíl?
Není to všechno už za náma? Není to už pasé? Dokázali jsme všechno, co jsme měli. Proč mne jenom tak opouští často vůle přemýšlet, vůle žít, a hlavně ta podivná vůle být. Někdy tu sedím a nic nechci nikomu, říkat nechci se o nic starat. Chci jenom sedět hledět do prázdné A4 a užívat si pocit z horroru vacui.
Nechtěla bych, aby lidi byly takle naprosto mimo, jako bývám já. Někdy si to vlastně ani neuvědomuji, jak moc žiju ve vlastním světě a nic neřeším. Někdy si tu přemýšlím, a moje myšlenky jsou jenom kolem mě. Ne kolem někoho jiného, tak to ani být nemůže a ani nebývá. Ale pak se dostanu do situace, kdy se podívám na něco z příma a zjistím jak moc je ten můj úhel pohledu omezený, jak zoufale jsem omezená vlastním vjemem vlastním prostorem. Znáte to jak vám někdo radí, abyste si hledali to hezké co je kolem vás. A vy pak jedete v tramvaji a koukáte na tu spoustu zajímavých věcí místo toho abyste koukali na to co je rádoby podstatné. Jenomže já si tak hezky žiju ve světě, kde je jenom to pokoukáníčko. Kde se neděje nic v normální rovině, ale všechno probíhá na té urovni netradičního užívání si života, zvuků a vjemů. Může se to zdát tak strašně super, ale …jednoho dne zjistíte, že je vám za těžko vnímat to co jste ze svého světa vyloučili.

Čas Smrti

6. listopadu 2013 v 22:56 | Shagua de Sanguinis |  POEZIE
V kavárně nad skořicovou kávou
v teoriích osobnosti
nepřemýšlím nad tou ránou
na mé svobodnosti

koukám jak se otáčí ručička
kolem svojí osy
jak ta čárka maličká
odtikává cosi

ty nádechy našeho bytí
promarněné v čekání
v poklidnosti ubohého žití
pouštím si žilou nadání

V kavárně nad skořicovou kávou
ve vší důstojnosti
nepřemýšlím nad tou ránou
na mé osobnosti

IAMFADING!!!...-

5. listopadu 2013 v 15:21 | Shagua de Sanguinis |  - Psychadelics
Přísahám a čekám na lepší chvíle nebudou, nic lepšího mě nečeká… všechno není o štěstí. Ano, cítím se nešťastně, umím si z toho dělat srandu ale tiše tu pojídám slzy, Jako vánoční prasklá ozdoba čekám až mě někdo hodí na skládku aby moje barva mohla vyprchat v raních deštích ovadlého podzimu. Peklo je ledová planeta, nic horkého ani krásného. Peklo je díra v hrudi tichá a studená, jako nohy co jsou ledové pod peřinou.
Na jednu stranu řveš v sobě, umři umři umři… na druhou stranu nechceš nic jiného než tu pusu na čelo kterou ti vždycky dával, nechceš nic než obejmout a poznat to že tě někdo má rád. Ne jsi prasklá mýdlová bublina rozbitá na tisíce kapiček. Nic nevíš nic necítíš, chceš zvracet a umírat, chceš nic nedělat a nenávidět.

Ale to je téměř jediná věc kterou doprdele neumíš… neumíš je nenávidět.


Fotografický Týdeník I - Barva a Stormy

27. října 2013 v 23:26 | Shagua de Sanguinis |  FOTKY
ANOTACE: foto týdeníky dělám do školy, ale napadlo mě že by se to dalo použít i pro blog...

Tento týden jsem si zvolila fotografování přírody, protože jsem se dostala do krásných míst Orlických hor, kde jsme byli na výletě. Fotky jsou z okolí vojenské pevnosti Hanička a jeho okolí.

Jako srovnání jsem si nemohla zvolit nic jiné než Impresionisty. Konkrétně práce Alfreda Sisley (*1839 - †1899). Sisley byl angličan, který zprvu se zabýval malbou jako amatér. Do Francie se dostal díky dceřinému sídlu své firmy v Paříži. Zde se dostal až do Gleyrova ateliéru, kde se seznámil s C. Monetem a F. Bazillem.



Až do pozdního věku se nechával inspirovat Monetovými pracemi a ctil jeho pravidla o čistosti barev, avšak nikdy neztratil smysl pro soudržný tvar. Alfred Sisley pracoval s technikou malby, impresionisticky používal světla a stíny.


Vybrala jsem si tohoto umělce, protože můj týdeník pracuje převážně s barvami a jejich využitím v krajině. Zároveň jsem v době fotografování četla knihu o pracích impresionistů, která přímo ovlivnila moje počínaní. Výběr A. Sisleyho byl jednoznačný kvůli zaměření na krajinu a barvy a prvky v krajině. Byl stejně jako já okouzlen barvami podzimu, ač se to může zdát jako klišé.

Na vařené Nudli

25. října 2013 v 0:27 | Shagua de Sanguinis |  - Shagua diary

Někdy sedíš u Konektoru, čumíš do něj, ale nenapíšeš. Na problémy nemáš čas. Ale mnohem méně času máte na to, abyste je s někým řešili. Protože vedle studia románské deskové malby jsou vlastně veškeré problémy naprosto nepodstatné. Nemáš čas se socializovat, a nedostatek sociálních vazeb vede k tomu, že píšeš kundoviny a dáváš je na blog, který sice někdo čte- ale tak sporadicky, že se to ani nedá považovat za čtení.
Text a vlastně probouzející grafomanie, spíše se vracející, opravdu dokáže nahradit mnohé věci, na které v reálném čase nemáte absolutně čas. Takže si požvanit si, že si něco myslíte, vlastně jenom proto, že si nic nemyslíte- je dost samo o sobě výmluvné, že?
K tomu, že se k ničemu nedostane, si člověk na sebe navalí ještě další projekty. Projekty, co si vymyslíte sami od sebe a jste prostě v háji, ale jste v něm kurva rádi. To je to zvláštní, nepotřebujete k životu nic a nikoho, kromě vaší vlastní spokojenosti. Jinak se vaše nudle přetrhne a budete se snažit vyset na cizí nudle a to fakt nedoporučuju. Jednak to cizí nudle nevydrží, nebo to dotyčný nevydrží, protože každej jsme sobecky svůj vlastní a máme zodpovědnost sami za sebe. Takže se vzchopte a snažte se vlastní nudli dovařit, ale nerozvařit!
Ale zpět k tomu jak to probíhá, když nemáte čas na nic. Je to tak že: Čím méně času na válení a lelkování máte, tím vám méně přijde, že nějaký zevl-čas potřebujete. Prostě chápu workoholiky, co jedou, jedou a pracujou, protože to je přesně ten stav, kdy je váš cíl stoprocentní docházka a výsledky s vyznamenáním. Někdy je ten cíl na dosah ruky jindy zase ne, ale většinou je to tak že čím vyšší cíle si dáte, tím víc vám to zabere času! Ale tím víc se tomu chcete věnovat. Nedáváte žádnou důležitost bolesti ani strádání, prostě jedete a nechápete co se děje.
Naskytne-li se nějakej problém, nastane ta situace, kdy se na něj budete soustředit jedině druhým myšlenkovým toku. Třeba aktuálně píšu a zároveň mi v hlavě jede taková ta stálá starost, jak se má Chlap a jestli je najedenej, nebo co dělá. Nebo jestli jste na něco nezapomněli a jede vám mozek jako nabroušený strojek švýcarských hodinek.
Logicky si říkáte, že čím víc si toho budete chtít natlačit do hlavy, tím méně vám to do hlavy poleze. Protože větší množství přece protáhnete malou dírou jedině složitě. Paradoxně to je přesně obráceně- čím víc zaměstnáváte mozek tím je ta díra do (ve) vaší hlavy větší a tím snadněji pohltí jako celkovej obraz a znalosti se stávají komplexnějšími. Ano lidi rádi vnímají věci jako celek.

Takže z tohohle nesmyslného žvástu vyplívá, že čím víc toho máte, tím víc si toho pamatujete, tím méně problémů máte a socializovat se nepotřebujete… nechápu, jak si někdo na to může stěžovat!

Miau šaty, anebo moje novější dílo.

6. září 2013 v 22:49 | Shagua de Sanguinis |  - HandMaded (mad)
Teď nedávno jsem si chtěla zkusit kolovou sukni a tak jsem to střihla z kočičí bavlny, kterou jsem si koupila, když byla ve městě Catherine.

bylo to něco složitějšího, než dělám normálně a v plánu jsou samé další složitější věci.

Sukně je kolová má do švu vsazené kapsy, vršek má podkládaný límeček a v boku zašitý zip. Možná je ještě upravím, ale zatím se mi moc líbí a mám je velice ráda.


pokud se v nich někam jde a není to jenom si někam sednout, dá se pod ně spodnička.



Existuje vůbec tolik lásky...?

17. července 2013 v 23:41 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník
Existuje tak moc lásky, co dokáže naplnit srdce po okraj?
Existuje tolik krásy, že dokáže zalepit praskliny na povrchu?
Existuje tolik lásky, co vyhladí popálenou kůži?
Existuje tolik lásky, že jsi to jediné na co myslím?
Existuje tolik lásky, kolik je hladových srdcí zavěšených na stromě života?
Existuje tolik lásky, kolik chemických vzorců?
Existuje tolik lásky, že umíráš každou sekundou odloučení?
Existuje tolik lásky, že na ni myslím i pár let po její smrti?
Existuje tolik lásky, že chci běžet a nikdy se nezastavit dokud nepřepadnu za horizont?
Existuje tolik lásky, že narodit se v jiném vesmíru a realitě stejně patřím k tobě?
Existuje tolik lásky- kolik je světa slov?

Doufám, že tolik lásky existuje, protože pak by bylo možné všechno. Pak by bylo možné i to o čem se mi zdává. Dovedeš si představit vůbec tolik lásky?

Dopis Alfovi I

9. června 2013 v 23:22 | Shagua de Sanguinis |  - Shagua diary

Drahý Alfo,

Chybíš mi. Moc mi chybíš.

Tvoje Omega.

noční toulky

7. června 2013 v 15:46 | Shagua de Sanguinis |  - Myšlenník
Hledím do skoro absolutní tmy. Ve tmě, v té noční tmě se zrcadlí pár perel zažloutlého světla. Dnes lampy venkovní nejdou, je tam absolutní tma a já bych se v ní chtěla moc ztratit. Je chladno a já sedím na okně. Vtíravá zima. A poslouchám jemně puštěnou muziku, po tichu jenom pro přemítání. Občas se o samotě jako blázen směju nějakým myšlenkám, někdy jenom zírám na parčík pod oknem a nakonec se to vrátí do fáze, kdy polykám slané a horké slzy a nemohu dýchat. Jsem jako to ztracené kotě, co hledá svůj svět. Kočky mě vždycky fascinovaly-

Jsou své a nikdy se nespoléhají na ostatní, rády za něco bojují a nenechají si do ničeho kecat. Prostě samostatné. Někdy si ale říkám co když tohle kotě to samo nezvládá tak dobře. Co když tyhle šílený stavy prostě nedokáže nakonec vydržet a prostě skočí z toho okna co sedí. Ale kočka vždycky dopadá na nohy… a´t chce nebo nechce.


A tak se mi chce křičet do té tmy, do té nádherné tmy. A rozbít jí. Nechci prosím ať zítřek nikdy nepřijde ať se schová daleko. Chtěla bych být něco stálého, jsem jenom prchlivá forma, ale chtěla bych být něco stálého a plného. Třeba domovem, domov to je místo a pocit. Je to kousek světa který hřeje a chrání. Vlastně ženy jsou domovem. Jejich polodné boky, jejich krása. To je ten pravý domov.

Dopis Alfovi

6. června 2013 v 20:30 | Shagua Akitsumi |  - Shagua diary
Drahý Alfo,


Byla jsem dnes v lese. Viděla jsem spoustu věcí, co bych ti ráda ukázala ale nemůžu. Viděla jsem domovinu z pohledu, jaký se moc lidem nenaskýtá, protože jsou slepí. Utíkala jsem zákrutami bahnitých cest až pod pokroucený dub. Můj dub. A koukala jsem se na Světici, jak její pás se vylil z břehů a zahaluje ji do svých chladných zákrutů.
Někdy Tě sem vezmu v noci, je to nejkrásnější na světě, ale zatím, to nechám jako tajemství . Těším se na to jak Tě udiveného vytáhnu ve dvě ráno z postele. Těším se, že dojdeme na tu nejkrásnější vyhlídku a bude foukat vítr. Obejmeš mě ze zadu a přitiskneš se ke mně a budeme hledět dolů na světici posetou miliony žlutých a blikajících hvězd pouličních světel. Šumění lesů, krása a ticho.
Tolik věcí, co tak miluji. Geniální ozvěny lidského počínání, co se nesou až z druhého břehu Pásu. Miluju to, jak Světice obléká svůj pozdní noční oděv a tiše koketně pomrkává na všechny milence, které ukrývá ve svých hlubinách a tajných zákoutí.
Koukala jsem na železniční most, na ten kde si tak smál mým hloupým vtipům. Těším se až uslyším Tvůj život.


Tvoje Omega

noční hrátky

6. června 2013 v 4:02 | Shagua de Sanguinis |  POEZIE
Ležím v noci sama,
chci si hrát
hledím v odraz Pana,
co začal se mi smát.

nazdi jako modla madony,
já vpaluji si obraz

Ležím s rukou v kalhotkách
a nebojím se prozrazení,
dávno přešel všechen strach
z rozkošného odhalení

usínám já s vypálenou tváří
ze vnitř do lebky
ve mě září
letmé ty doteky

cítím jak se sklání
jak stírám pot z těch zad

krůpěje potu se tetelí na spáncích a já cítím dech na krku...došly myšlenky na básnění...jenom odraz světla vidím před sebou v milované tváři...kterou si vypaluji ze vnitř do lebky.....divná to skladba...nicméně chci tě.

Kam dál